„Pořád na mě pokřikují Evíku. Je to vlastně velice milé, někdy mi díky tomu dokonce dovolí nakoupit v obchodě i po zavírací době,“ přiznala s úsměvem ve tváři herečka.

„Čím jsem starší, tím víc mě dojímá, s jak velkým zájmem se při každé televizní repríze ty komedie stále setkávají. Vždyť první díl vznikl před více než čtvrt stoletím! Jen je mi líto, že řada herců, na které mám z natáčení krásné vzpomínky, už není mezi námi.“

Jakmile přijde řeč na zmíněné filmy režiséra Zdeňka Trošky, Jaroslava vždy ráda zaloví v paměti. „Šlo o moje první pracovní setkání se Zdeňkem, okamžitě mi byl sympatický svou neustále dobrou náladou i profesionalitou.

„Je tam skvělá parta,“ vysvětlila jednoduše, proč nikdy neopustila divadlo v pražské Spálené ulici. Hudební nadání má ostatně v genech. Babička byla členka opery Národního divadla, otec zpíval v Hudebním divadle Karlín i Na Fidlovačce, matka studovala na konzervatoři zpěv a hru na klavír.

S takovým rodinným zázemím se může zdát až paradoxní, že herečka mimo Ypsilonku září v roli kdysi skutečně žijící nejhorší operní pěvkyně všech dob v komedii Je úchvatná, díky níž se její jméno objevilo v širších nominacích na Cenu Thálie.

„Nejtěžší bylo Jarku přesvědčit, že v pěveckých výstupech musí být skutečně tak strašlivě falešná,“ prozradila před premiérou hry režisérka Jana Kališová. Zplna hrdla si zazpívá i ve své aktuální premiéře, retrokomedii v režii Ondřeje Havelky Zločin v Posázavském Pacifiku, která s nadsázkou těží z poetiky trampských písní 20. a 30. let.

„Toto téma mi není cizí, sama jsem ráda vyrážela s trampy do přírody. A vařili jsme si čaj z jehličí.“ Na obrazovkách jsme mohli Jaroslavu vidět naposledy jako královnu matku v pohádce Micimutr.