Vyrůstal jste v Semilech, takže byste měl být zvyklý na těžší podmínky.
Semily mají nevýhodu, že nejsme ani hory, ani Český ráj, a proto z nás mají ostatní města jako Turnov srandu, že jsme byli okresní město a moc toho u nás není. Ale samozřejmě jsem ostřílený. V Praze se nejvíc směju pražským sněhovým kalamitám a minus dvěma stupňům, protože u nás bylo zvykem vídat v zimě na teploměru i osmnáct pod nulou zcela běžně. Takže ano. Jsem trošku horal, dalo by se říct.
Sledujete zimní sporty? Rád fandíte?
Nefandím, protože na to nemám čas a vlastně mě sledování sportu ani moc nebaví. Ale když můžu, tak na hory jedu hrozně rád. Konkrétně na lyže do Rokytnice nad Jizerou, kterou máme ze Semil nejblíž. Letos to ovšem z jistých důvodů nevyšlo.
Doba covidová si žádá péči o zdraví i ducha. Jak se udržujete ve formě?
Pokud to jde, cvičím doma. Mám hrazdu připevněnou mezi futry ve dveřích, takže se párkrát přitáhnu. Trochu to ředím alkoholem, to je jasné, to k prevenci patří, a snažím se jíst víc ovoce a zeleniny.
Co nějaká čistě přírodní léčba? Dáte na bylinky?
Teď se ke mně přes kamaráda, který má známou na Ukrajině, dostal maralí kořen, což je takový povzbuzovák, který pomáhá udržet organismus zdravý. Je to něco jako ženšen, tak to teď užívám, a k tomu jím i ostropestřec, který je dobrý na játra a imunitu.
Pěstujete doma i nějakou tu bylinu? Jste přece známým milovníkem květin.
Doma mám asi sto deset květin, a to z toho důvodu, že se mi líbí. Nic, co bych užíval, nepěstuju. Navíc řada mých květin je jedovatých, jako například oleandr nebo monstera.
Kdy jste v sobě tuto vášeň objevil?
Ani nevím, kytek jsme měli doma vždycky hodně a vztah jsem k nim měl odjakživa. Navíc mám obecně hrozně rád přírodu a jsem takový proekologický. Z cest v cizině jsem si často přivezl nějaké semínko nebo kousek květiny, a o to je to hezčí, když vám vyroste palma, kterou si přivezete z Kuby nebo Keni.
Těšíte se na jarní období? V zimě se přece jen s květinami asi tolik nepobavíte.
Zima je pro mě v tomhle ohledu smutná, protože v našich podmínkách dost kytek během tohoto období zajde, takže je potřeba počítat i s nějakým tím úbytkem. Spousta z nich je z exotických zemí, kde je jiné počasí, jiná vlhkost, a když tu máme ve čtyři tmu, tak to kytky nezvládnou. Třeba banánovník mi během zimy obvykle zajde, protože je suchý vzduch, a i když se rosí, tak mu to nepomůže. Ale březen už je tu a blíží se období, kdy květiny začnu pomalu „lifrovat“ na terasu, kde mám pak díky nim zelenou zahradu.
Patříte k hercům, kteří nemají zkušenosti jen s divadlem a filmem. Okusil jste totiž i jiné povolání.
Asi dvanáct let jsem dělal barmana. A nebylo to proto, že bych neměl práci, mě to zkrátka bavilo. Takže jsem se takhle bavil při herecké profesi. Aby nedošlo k mýlce, tak já byl barman, ne číšník, tedy stál jsem výhradně za barem, pohazoval lahvičkama a dělal legraci.
Takže noční život, to je vaše? Býval jste večírkový typ?
Určitě jo, protože divadlo končí kolem půl desáté, jestli si to tedy ještě z dob, kdy se hrálo, dobře pamatuju. To pak zůstávám ještě chvilku v baru, protože si rád povídám. Ale teď jsem zjistil, že když se někde pořídí lahvička ve slevě, tak to doma vyjde podstatně levněji. (smích)
Neměl jste problém s ranním vstáváním, když jste pracoval za barem nebo se do noci bavil?
Já jsem paradoxně, když se dlouho žádný noční flám nekonal, vypadal hůř, než když jsem ponocoval. Navíc ani nevím proč, ale já i bez večírků chodím spát třeba až ve tři, v půl čtvrté ráno a je jedno, jestli vstávám v šest nebo v deset. Takže spím docela málo a zatím mi to nechybí.
Jaromír Nosek
Jako divadelní herec jste velmi vytížený. Jak to jde dohromady s partnerským životem? Vždyť vaše přítelkyně musí často večeřet sama.
Ono to tak hrozné není. Když se někde zdržím, tak dorazí za mnou. A když jsem hrál v divadle Karlín, tak tam přítelkyně byla na brigádě za barem. Takže každý den sama určitě není. Horší to je, když se jezdí zájezdová představení.
Pokud budeme optimisté v tom, že se v květnu na otevřených scénách začne hrát divadlo, měla by mezi vaše první představení patřit hra Tik Tik. Jak moc bude potřeba ji po půl roce oprašovat?
Je pravda, že tohle je pro nás herce novinka, protože spousta her zůstala rozezkoušených, nedodělaných nebo se odehrály třeba jen jednou. Tik Tik jsme dozkušovali kvůli pandemii snad třikrát a teď to budeme muset dělat znova, což nás bude stát dvě nebo tři zkoušky. Ale pokud to člověk už jednou umí, tak přesto, že si to nevypiloval během několika repríz, do toho jde i tak rychle naskočit.
Loni patřilo toto představení na letní scéně pod žižkovskou věží mezi vaše první vystoupení po nucené přestávce. Jaké se ve vás mísily pocity, když jste se postavil na jeviště?
Já myslím, že Tik Tik bylo dokonce úplně první představení po té tříměsíční pauze, a diváci byli skutečně fajnoví. Ale jak jsem hrál po dlouhé době, tak jsem si najednou musel zase zvykat na to, jak se mluví na jevišti, kde se stojí ve světle. Bylo to takové barevně zajímavé. (smích)
Tik Tik je hra, která komediálně představuje lidi s neurotickými problémy. Máte i vy nějaký takový zlozvyk?
Já jsem z legrace říkal, že nevím, proč mám ve scénáři jen jednu obsedantně kompulzivní poruchu, když jich mám ve skutečnosti asi dvacet, a tím pádem to sám znám. Naštěstí na rozdíl od jiných to já nemám jako diagnózu. Jsou to spíš takové návyky. Třeba když někam přijdu jedněmi dveřmi, tak nemohu odejít jinými. Potřebuju se vrátit stejnou cestou. Ale kdybych to neudělal, tak se z toho nezblázním. Takže sám ze své zkušenosti vím, že je to velmi otravné. Když jsme to zkoušeli, zjistili jsme, že tyto poruchy máme latentně vlastně všichni. V nemoc to přeroste, až když to člověka začne omezovat. Většina takových těch drobností, kdy si někdo dvakrát poskočí, když jede tramvaj, to jsou spíš jen osobní rituály, které kolikrát můžeme dělat i z pověrčivosti. Ale když pán sbírá papír, a najednou se stane bezdomovcem, protože má byt plný papíru, to už úsměvné není.
Sice se spolu bavíme o divadle, ale to se už pět měsíců nehraje. Přivydělával jste si po tu dobu nějak?
Ano a mám z toho radost. Naučil jsem se totiž jezdit s vysokozdvižným vozíkem, dodávkou jsem po republice rozvážel díly do motorů, pracoval jsem s motorovou pilou – řezal trámy, ve Spolaně Neratovice jsem příklepovým kladivem sekal ze zdi vzduchotechniku, na jedné nejmenované benzince jsme pod zámkovou dlažbu dělali spodní stavby a zapouštěli tam nové lavičky. Těch věcí jsem dělal fůru. Bohužel v poslední době už ani takovou práci nemohu sehnat. Za bar nemůžu, protože bary jsou zavřené. Do divadla nemůžu, protože divadla jsou zavřená, a zedníka už dělat taky nemůžu, tato místa obsadili lidé, kteří nemají práci. Snad už to brzy skončí.
Zdroj: Story
