Když se setkáte s herečkou Janou Šulcovou, můžete si být stoprocentně jisti, že vaše bránice dlouho v klidu nezůstane. Ostatně mezi svými přáteli a kolegy je už léta pověstná bonmoty, jimiž prokládá své historky...
Tato dáma – a nejnověji i „pohádková babička“ z televizní Kouzelné školky – si život užívá každý den. Slovo stáří nemá v jejím životě ani slovníku
místo. Miluje svá vnoučata. Ráda se pohybuje ve společnosti lidí se smyslem pro humor. A jeviště považuje za místo, kde ji opouštějí veškeré starosti.

Jak se máte?
Nechci to zakřiknout, ale momentálně dobře. Loni v létě jsem začala zkoušet novou divadelní roli, která pozitivně zasáhla můj život.

V jakém slova smyslu?
Kdysi mi dcery řekly: „Mami, ty pokaždé, když přijdeš z představení, jsi úplně jinej člověk.“

Jak jiný?
Musím se jich na to zeptat. Ale sama si přijdu taková jakoby rozsvícená, nabitá... i když často velice unavená. Ale stojí to za to, protože hraní mě naplňuje štěstím.

A co ta nová divadelní role, oč jde?
O hru Jeana-Paula Alegreho o výtečné herečce Agnes Belladone. Pokud se nemýlím, tak to je přece nejlepší francouzská divadelní hra z roku 2003 nebo 2004... Ano, přesně tak, 2004. Když se mi dostal do ruky scénář, pochopila jsem, že text i role jsou velice náročné, ale nechtěla jsem to jen tak vzdát. Ta hra je vážně krásná. Takže jsem se celé léto několik hodin denně učila, učila a učila. Agnes je slavná herečka, ale nesnesitelný člověk. Náročná na herectví u sebe i u jiných, proto s ní nikdo nechce hrát. Pro mě krásná herecká příležitost.

Už se vám stalo, že by s vámi někdo nechtěl hrát?
Určitě. Ale nevím o tom. (smích)

Ani z doslechu?
Ne, ne. A nemyslím, že by to bylo kvůli tomu, že bych byla profesně jako zmíněná Agnes, ale z jiných důvodů. Například čím je herec starší, velice mu záleží na tom, s kým hraje. Nehledě na to, že posléze společně trávíme i spoustu času na cestách. A když s vámi jede protivnej člověk, veškerá nálada je pryč. To samé v herecké šatně. Večer máte představení, jdete do divadla a nevíte, která alternace hraje. Pak vejdete do šatny a v duchu si řeknete buď: No... tak dnes to musím přežít, nebo naopak zajásáte.

Dal vám někdy někdo najevo, že jste hvězda? Třeba ze žárlivosti...

Myslím, že ne. Hlavně já si absolutně nemyslím, že by mě někdo jako nějakou hvězdu vnímal.

Budu vám oponovat, protože v dobrém slova smyslu vás za hvězdu považuje spousta lidí...
Možná proto, že jsem byla fotogenická, protože jsem dobře vypadala, hrála jsem role žen, které mají muži chuť ochraňovat... Snad proto.

Proč ten přívlastek nemáte ráda? Čím vám slovo „hvězda“ vadí? V showbyznysu je to zažitý pojem...
Protože se dá použít i v opačném slova smyslu. Někdo vám může říct posměšně: „No, ty seš teda hvězda!“ Nebo: „Nojo, ona jde z role do role, tak si teď myslí, že je hvězda.“ Samozřejmě, že jsem svého času šla z jednoho natáčení do druhého a lidi mě měli asi rádi, protože mi psali spoustu dopisů. Ale to bylo.

Ošem jste to pořád vy, národem milovaná herečka Jana Šulcová. Nebo jste snad dnes jiná?
Ne, to určitě ne. Jsem pořád stejná. Ale víte co, my jsme vyrůstali a hráli v minulém režimu a ten si bedlivě hlídal, aby z nás lidé nedělali nějaké „hvězdy“. Například bylo zakázáno, aby nám po představení nosili květiny na jeviště.

A tím si mysleli, že vás někdo, kdo vás obdivoval, přestane považovat za nejoblíbenější herečku? Za svou hvězdu?
To si nemyslím, ale každopádně taková směšná nařízení skutečně probíhala, protože se zřejmě nechtělo, aby nám příliš narostl hřebínek. Samozřejmě, že to bylo úplně scestné, ale byla taková doba.

Co podle vás dnešním mladým hercům, ale vlastně mladým lidem vůbec, chybí nejvíc?
Slušnost, pokora, respekt, kázeň a úcta ke starším lidem. Ale ne všem, to v žádném případě... Například můj žák, talentovaný herec Vojta Hájek, je vzor slušnosti a gentlemanství. Setkala jsem se a setkávám se s lidmi, kteří se tak nechovají. Byla jsem vychovaná k úctě ke stáří. Když jsem nastupovala do Městských divadel pražských, tak jsem se šla každému představit. Někomu i dvakrát. Nevím... Když jsem byla mladá,
tak starší herci o nás taky říkali, že jsme nevídaní, ale ne v tom smyslu, že bychom byli drzí, vulgární nebo doslova sprostí.

Čím si vysvětlujete, že je to dnes jinak?
Je to dobou, v níž žijeme. Víte, když po převratu padla veškerá tabu, tak se neuvěřitelně uvolnila i lidská nezdvořilost. Setkáváme se s ní téměř všude. Dnes a denně jsem například jako řidička šikanovaná ostatními řidiči. Tam, kde se má jet třicítkou, jedu třicet a za mnou troubí taxikář a vytlačí mě až na tramvajové koleje. A ještě nadává... S tímto se setkávám dnes a denně. Bohužel.

Už jste nějaký ten pátek babičkou. Jak jste se vyrovnala se slovem stáří?
Je to zvláštní, je mi pětašedesát a žádné stáří si nepřipouštím, i když se už často ozývá. Ale život beru tak, jak běží, a jsem mu vděčná, že si ho můžu stále užívat.

Co se ve vás odehrálo, když jste se dozvěděla, že se vám narodil první vnuk? Jak tento fakt změní ženu?
Když jsem svého prvorozeného vnuka (Max – pozn. aut.) uviděla poprvé, měla jsem pocit velkého štěstí. Byla jsem moc a moc šťastná. Najednou jsem si uvědomila, že být babička je mnohem lepší než být máma. Protože babička si vnoučky takzvaně hýčká a rozmazluje. Není to samozřejmě o tom, že by si vnoučata mohla ve vaší blízkosti dělat úplně všechno, to ne, ale to pouto mezi babičkou a vnoučetem je poněkud svobodnější.
Z Maxíka mám velkou radost vůbec, protože to je kluk, kterýmu sama učitelka řekla, že se těší do školy právě proto, že tam bude on.

Už Maxík jako správnej kluk rozbil třeba okno?
Ne, ale až ho rozbije, dám mu 1 000 korun.

Co vás konkrétně ve chvílích, kdy jste byla zoufalá, drželo nad vodou?

Děti. Jednoznačně. Vždycky byly, jsou a budou na prvním místě. Jeden kamarád tvrdí, že Kmotra jsem napsala já a všichni to ode mě opsali. Rodina je pro mě zkrátka zákon. Myslím tím, jak se chovám, co považuji za důležité. A navíc jsem Vodnář, no a to je velice silné znamení.

Řekněte, co má dělat žena, které se ze dne na den rozpadne manželství?
Přežít čas, kdy to bolí nejvíc, a vědět, že tím její život vůbec nekončí. I když v danou chvíli je to hodně těžké. Nicméně je také hodně důležité neztrácet humor...

Takže je pravda, že humor a nadsázka, s jakou ženy také dokážou řešit problémy, vedou ke komickým situacím a de facto obohacení jejich života?
Ano. A navíc jste tím shodou okolností vystihnul i hlavní motiv hry Neila Simona Velký holky nepláčou. Což je takový náš rodinný podnik.

Jen tak mimochodem, ještě se mi nestalo, abych s Janou Šulcovou
dělal rozhovor jinde než u ní doma. Poprve před sedmnácti lety a naposledy před pár dny. A tato skutečnost vypovídá nejen o důvěře, čehož si právě v případě této herečky velice vážím. Až za ní opět půjdu a budu stát před „slavnou“ brankou jejího domu, vybavím si nejen scénu z filmu S tebou mě bavi svět, kde se její domek objevil, ale znovu si uvědomím, že budu mít tu čest prožít pár chvil v blízkosti někoho, o kom můžu bez nadsázky říct, že mě s ním baví svět...

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.