A taky si vyjasnit, jak se cítí: „Teď už mnohem líp,“ odpovídá nejen mně, ale i hostům, kteří ji zdraví a jednou větou jí vyseknou kompliment, jak výborně vypadá.

Ještě nedávno jsem četla, že ležíte v Thomayerově nemocnici.

Hospitalizovaná jsem nebyla, je to výmysl. Rozběsní mě tyhle lživé informace, protože volají přátelé, kamarádi, známí, je to ztráta času a nervů kvůli něčí sprostotě a bezohlednosti.

Nevadí, že se začneme bavit zrovna o nemoci?

Trvám na vzájemně dohodnutých pravidlech. Rozhodně si ale nezakládám na tom, že mám nad někým moc. Naopak mi náznaky něčeho podobného vždycky byly z duše protivné. Myslím, že se lidé můžou v laskavém tónu – a hlavně slušně – domluvit, konflikty nehrotit, jak říkají moji studenti. (smích)

Kdy jste naposledy točila?

Loni v létě, s režisérem Jiřím Strachem tři povídky v televizním cyklu Setkání s hvězdou, bylo to moc fajn.

Každý herec ukazuje nejčastěji tvář, kterou divák vidí nejraději. Vy jste na první pohled ta obětavá, charakterní ženská…

No jo, v televizi nejčastěji. Na divadle už jsem si pár negativních potvor zahrála, třeba taková Hippodamie, Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích nebo odporná matka v Krásce z Leenane nebyly zrovna krystalicky čisté charaktery…

Pravda je, že jsem dlouho prahla po komedii, i když jsem v ní kdysi ve filmu Kam čert nemůže začínala. Takže jsem pak s rozkoší přijala nabídku režiséra Dušana Kleina na Toničku v Básnících, dokonce jsem velmi cenila jeho odvahu i scenáristy Ladislava Pecháčka, když mě „osvobodili“ od heroin, složitých a nešťastných ženských.

Co vám momentálně dělá největší radost?

Že jsem zase mezi lidmi, necítím se na odpis. Těším se na své studenty, na každou chvíli, kterou prožiju s manželem, na každé setkání s Aničkou, dcerami Bárou a Terezkou.