Jana Brejchová (68) stála vždycky tak trochu stranou hereckých partiček a pospolitostí v českém šoubyznysu. Nejdřív proto, že přeskočila tradiční příčky v herecké kariéře – konzervatoř-DAMU-oblastní divadlo-pražské divadlo-film – a z účtárny Laktosu vystřelila rovnou do hlavních filmových rolí. Pak zas proto, že se těšila výjimečnému postavení největší české filmové hvězdy. A konečně v současnosti stojí stranou z vlastního rozhodnutí: vyhýbá se večírkům místní smetánky i televizním talkshow. Bulvár o ní píše nanejvýš v naoko soucitném duchu, když komentuje nedávnou smrt jejího manžela Jiřího Zahajského, vystěhování z malostranského bytu anebo když ji papparazziové vyfotí, jak jde z obchodu s nákupními taškami, a rozčilují se v okázalém šoku: „Podívejte, hvězda, a nese nákupní tašku!“
V nejlepších rukou
„Já jsem nebyla krásná. Jen fotogenická,“ zdůrazňuje často Jana Brejchová. V počátcích její herecké dráhy jí nicméně kritika dávala najevo, že se před kameru dostala jen díky svému vzhledu. „Psali o mně jako o nějaké atrakci,“ poznamenává. V té době bylo totiž vrcholně neobvyklé, aby se herectví věnoval někdo, kdo nevystudoval konzervatoř ani DAMU. Jedinou školou Jany Brejchové byli špičkoví režiséři, se kterými spolupracovala: nejprve Jaroslav Krejčík (ten jí dokonce kvůli roli chuligánky v Probuzení zařídil čtyřiadvacetihodinovou „stáž“ v pasťáku), později Evald Schorm – ti dva se ostatně kvůli vzájemné žárlivosti nemohli ani cítit. „Režiséři ve mně vzbuzovali pocity, že mě ochrání, že se mi nic nestane, že jsem nejlepší, že to můžu hrát jenom já a nikdo jiný, a tím pádem jsem dostala odvahu,“ vysvětluje. Nároční režiséři z ní vychovali náročnou herečku. „Řekla mi předem: nedělám film pro peníze ani jen proto, abych točila. Ta figura pro mě musí něco znamenat, povězte mi o ní něco, pane režisére,“ vzpomíná Jiří Svoboda, který s ní natáčel v osmdesátých letech. Mezi českými herečkami byla jednou z mála, která za totality neměla angažmá v žádném divadle a hrála téměř výhradně ve filmech – podobně jako dnes například Aňa Geislerová.
Nový život na jevišti
Dnes je tomu přesně naopak: divadlo pro ni představuje hlavní díl práce (přestože tu a tam se objeví na velkém plátně, například v Hřebejkově Krásce v nesnázích, a také na obrazovce – v seriálu Velmi křehké vztahy). Hraje zájezdová představení po českých maloměstech, což je nelehká a nevděčná práce, nemluvě o mnoha hodinách strávených v dopravních prostředcích. Ale nestěžuje si: „Mě pohltilo divadlo,“ tvrdí. „Je svobodnější, můžu si vybrat, co chci hrát. Můžu oslovit režiséra, herce… Ve filmu dostanete scénář a buď ho vezmete, nebo ne.“ Ostatně, právě na venkovských jevištích se stále těší postavení ikonické hvězdy, které ve světě celovečerních filmů už ztratila.
Co průměrná žena nedokáže
V jejím osobním životě se vždy křiklavě protínaly dva protichůdné přístupy k životu: vždy byla současně filmovou hvězdou i chudou holkou se sedmi sourozenci, která jako malá snila o tom, že až vyroste, bude mít svou vlastní postel. V devatenácti letech dostávala hromady dopisů od obdivovatelů, sbírala ceny na evropských festivalech a v Jižní Americe jí skládaly hold hlavy států. Přitom ale bydlela se svým manželem Milošem Formanem v jedné místnosti bez koupelny. Později jako pravá filmová diva vystřídala pět životních partnerů, ale přitom vždy láskyplně pečovala o své blízké a vyvářela jim domácká jídla. Vědomě se rozhodla neodhánět známky stárnutí pomocí plastických operací. Ostatně, ženské sebevědomí jí nikdy nechybělo. Vladimír Páral vzpomíná, jak – už ve středním věku - zazářila ve filmu Mladý muž a bílá velryba: „Měla scénu, kdy si sundá paruku a objeví se zcela rozcuchaná, nenalíčená, s tváří namazanou sádlem, aby se leskla od slz. Zdálo se mi nemožné, aby s tím Brejchová souhlasila. Ale ona to připustila. Byla tak dokonale sebejistá, že si troufla ukázat se v situaci pro ženu tak nepříznivé. To průměrná žena nedokáže.“