V den návratu s ním po šesti letech v exilu proběhl rozhovor v Československém rozhlase, kde legendární herec Jan Werich prozradil, že Amerika nebyla žádný med.
„Nejhorší věc, co můžete jako herec udělat, je odejít do země, jejíž řeč neznáte,“ postěžoval si.
Byl to sice první rozhovor po dlouhých válečných letech, ale o Wericha nebyli občané ochuzeni ani během nich. Se svým kolegou Voskovcem totiž tajně vysílal pro lidi v jeho milované okupované vlasti na vlnách Hlasu Ameriky.
Jan Werich
I Voskovec se roku 1946 z Ameriky vrátil, ale po únorovém převratu, kdy se dostali k moci komunisté, se rozhodl odejít navždy. Werich to však tentokrát neudělal a zůstal. Chtěl hrát v rodné řeči, psát divadelní hry, povídky, pohádky i scénáře.
Bohužel však musel počítat s tím, že bude žít v nesvobodě. Před válkou se Werich hlásil k levici, tudíž měl mezi komunistickými pohlaváry dost vlivných přátel. I přesto nemohl tvořit tak, jak by si představoval.
Navíc ho lidé milovali a byl mezi nimi neskutečně oblíbený, takže chtěl být vidět co nejvíce. Největší hvězdou byl v 60. letech. Pak ale přišel zlom.
Jan Werich
I přes svůj věk byl velmi oblíbený hlavně u mladých. Bavil je jeho vtip, šarm, humor, sarkasmus a schopnost hbitě reagovat na divácké dotazy. Byl rozhlasovou legendou.
Zlomovým byl pro Wericha rok 1968, kdy se stal jednou z tváří pražského jara. Vyzýval k demokratizaci společnosti a kritizoval politické procesy 50. let. Tím si to u režimu totálně pokazil.
Za normalizace tedy z veřejného života samozřejmě zmizel a nemohly za to jen jeho zdravotní problémy, ale také aktivity v období pražského jara. Znovu si svou oblibu u režimu získal až podpisem Anticharty v roce 1977. Jeho zdraví však už bylo tak žalostné, že to na jeho vyjadřování bylo velmi znát, a televize ho tak opět přestala vysílat.
