LIBOCKÝ REBEL

V pražské Liboci si na jeho rodinu dodnes pamatují. Svou svéráznou a obětavou maminku Martu Jan Tříska velmi miloval, a fakt, že nemohl z emigrace přijet na její pohřeb, v sobě nesl jako celoživotní trauma. Tatínek Karel Tříska (tohle křestní jméno v rodině pokračuje i díky hercově manželce a dceři) byl profesor filozofie, psycholog, sečtělý intelektuál, který syna i dceru intenzivně vedl ke vzdělání.

„Maminka byla českobratrská evangelička a součástí její něžné bytosti bylo luteránské odříkání a disciplína. Odmítala stát ve frontě na maso, proto na malé zahrádce pěstovala kedlubny a kapustu. Smažila kosmatice černého bezu a kapustové karbanátky. V blízké Divoké Šárce sbírala pampelišky, šťovík, kopřivy a spadaná jablka. Už v padesátých letech jsme byli se sestrou dobře živení vegetariáni. Později, když jsem v Národním divadle hodně pracoval s Marií Tomášovou, mi maminka balila chleby a mezi nimi listy zeleného salátu. Mařenka vždycky žebrala:,Dej mi kousnout maminčina lupení!‘ Už tenkrát jsem vlastně jedl kalifornské vegetariánské sendviče,“ vyprávěl Jan Tříska s humorem na stránkách Květů.

Chodil na malostranské Nerudovo gymnázium, kde se začal formovat divadelní kroužek, z něhož pak vyšla plejáda slavných herců. Tady se poprvé setkal se Shakespearem, když ho vedoucí kroužku prof. Karel Vetter obsadil do role Olivera v komedii Jak se vám líbí.

Prokázal talent tak přesvědčivý, že herectví byla jasná volba.

V monografii Dvě kariéry Jana Třísky (autor Miloš Smetana, 1991) popsala půvabně jeho vystoupení před přijímací komisí DAMU profesorka herectví Vlasta Fabianová: „Nevypadal, že by měl trému nebo strach. ,Co byste rádi,‘ oslovil užaslou komisi. Pak nám recitoval. Možná to byla Wolkerova Balada o námořníkovi, to už se nepamatuji přesně. Ale bezpečně vím, že ten kluk přednášel báječně. Byla jsem zvědavá, co tomu řekne komise. ,Stačí?‘ zeptal se Tříska. Nastal šum. Tuším, že František Salzer ho požádal, aby odešel na chodbu, že se komise poradí. ,Jsem zcela váš, na shledanou!‘ pravil ten kluk a zdvořile se uklonil.“

Mírně šokovaná sestava profesorů, která navíc musela dbát na různé kádrové posudky, kde tento adept neměl žádné plusy a protekci, s přijetím váhala. Za svého budoucího žáka se zaručila právě Vlasta Fabianová. Za pět let, v roce 1960, už se na scéně Národního divadla setkali v Čechovově Rackovi jako kolegové.

DOBA I JÁ JSME STEJNĚ POSEDLÍ

S těmito slovy vtrhl v roce 1963 na jeviště Romeo v legendární inscenaci Otomara Krejči. Přijmout herce hned po absolvování DAMU do posvátné zlaté kapličky bylo tehdy velmi neobvyklé. Krejča si za svým rozhodnutím stál a pod jeho uměleckou autoritou započala Třískova éra strhujícího moderního divadla i herectví. Na „jeho“ Romea se přijela podívat nejen evropská divadelní elita, ale v hledišti zasedli také studenti, které jindy Shakespeare spíš nudil. Třískův výkon symbolizoval sílu lásky, svobodného rozhodnutí, odpor vůči konvencím, předsudkům, malosti… Následoval další triumf v Národním (Konec Masopustu), později opět s Otomarem Krejčou už v Divadle Za branou (Kočka na kolejích, Lorenzaccio, Tři sestry, Oidipus).

Vstup vojsk v roce 1968 znamenal totální deziluzi, kterou potvrdila mocenská likvidace Divadla za branou. Jan Tříska se zamýšlel nad morální odpovědností své profese: „Herec dříve nebo později s hrůzou zjistí, že sám sebe ničí. Zavléká se a je zavlékán do vyčerpávajících situací, do nichž by se třeba sám nikdy nedostal. Herec se stále potácí v bludném kruhu. Co ráno postaví, večer zboří. Pracně se snaží něco vybudovat, aby to zase pokácel. Je to povolání ve všech ohledech nesmírně náročné. Dokonale vyčerpává psychicky i fyzicky. Může v něm obstát člověk všestranně zdatný, ale měl by být i charakterní, protože jeho práce jej neustále soudí.“

Když v lednu 1977 uvěznili jeho blízkého přítele Václava Havla, rozhodl se i s dvěma malými dětmi v létě emigrovat. Útěk do nejistoty, navíc s vědomím, že už možná nikdy s manželkou Karlou Chadimovou neuvidí své rodiny, s sebou nesl velká rizika. Mimo jiné také existenční. Po dokonalé přípravě se ale herec už za rok objevil na newyorské Broadwayi.

O svém americkém startu vyprávěl: „Absolvoval jsem úspěšně konkurz na roli Wolanda,,ďábla a profesora černé magie‘, což je hlavní role v adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Ke spolupráci mě přizval režisér Andrei Şerban, původem Rumun. Naše setkání provázela zvláštní historie: Andrei, coby student bukurešťské divadelní školy, se chtěl jet podívat v roce 1965 na Krejčova a mého Romea. Ale do Prahy ho tenkrát nepustili. V polovině 60. let byla Praha v okolních státech považovaná za nežádoucí město, divadlo se zde hrálo moderní a průkopnické, na repertoáru byl Kafka a absurdní dramata, ve vzduchu už bylo cítit blížící se pražské jaro. Ironií osudu tedy mého Romea neviděl a poprvé mě spatřil až v New Yorku.“

V Čechách se z Rádia Svobodná Evropa ozvalo: „Rus Bulgakov, Rumun Şerban a Čech Tříska se stali událostí divadelního New Yorku.“ Americká kritika oceňovala pak Třískovy jevištní výkony opakovaně superlativy a americký deník New York Times mu udělil titul „český Marlon Brando“.

MÁM BÁJEČNOU ŽENU

Kdyby se nestala ona tragédie na mostě, s manželkou Karlou by Jan oslavil zlatou svatbu, půl století vztahu plného vzájemné lásky a respektu. Narodily se jim dvě dcery, Karla a Jana, kterou doma oslovovali česky Nanynka. Paní Karla, známá pod dívčím jménem Chadimová, patřila k nejkrásnějším a nejzajímavějším hereckým tvářím českého filmu 60. let. Když kdysi doprovázela manžela na Letní shakespearovské slavnosti, kde hrál Kalibána v Bouři (předtím se stal senzací festivalu jeho Král Lear), poskytla jeden ze vzácných rozhovorů časopisu Květy. To už stála na vrcholu jiného kariérního žebříčku jako šéfmanažerka restaurace proslulého losangeleského hotelu Bel-Air. K „jejím“ hostům patřili neslavnější ze slavných, VIP osobnosti…

Na dobu amerických začátků vzpomínala: „Neuměla jsem anglicky natolik dobře, abych mohla vykonávat nějaké lépe placené zaměstnání. Bylo levnější zůstat doma. Vždycky jsme hezky a dobře bydleli, ale moc vyskakovat jsme si nemohli. Takže když jsem zůstala s dětmi doma, ušetřili jsme, polívka se vždycky uvaří a koláč upeče… Honza stále cestoval a věděli jsme oba, jak je pro něj důležitá jistota, že je doma všechno v pořádku… Jsem mu vděčná, že mi umožnil být s Kájou a Nanynkou, a taky jsem na něj pyšná, že byl schopný nás sám tak dlouho živit… Je úžasný! Klidně vytře podlahu, umí žehlit, nakupuje, myje auta, když přijdu večer z práce, je prostřeno a večeře hotová. Pracuju tak deset jedenáct hodin pět dní v týdnu a on se stará o všechno… Stále ho miluju. A oba obdivujeme naše dvě krásné hodné dcery. Občas si říkáme, že děti jsou to nejlepší, co nás v životě potkalo.“

Neustálý zápas o role a uznání musel Jan Tříska podstupovat téměř denně. Dokázal to za ovací divadelního publika v New Yorku, Torontu, Minneapolisu, San Diegu…, filmoval, hrál v seriálech. „Víte, mám báječnou ženu, Karla vždycky byla a je znamenitá maminka, když já nemohl za nimi, létaly s dcerami za mnou… Za jakoukoli prací se v Americe jezdí. Přesněji řečeno lítá. Tam každá práce začíná na letišti. To mi vyhovuje, miluju letiště a letadla,“ konstatoval se svou pověstnou vitalitou.

Když se s manželkou a dcerami objevil v roce 1990 poprvé po 13 letech v Praze, byla to událost číslo jedna. Diváci si ho znovu přáli vidět a on jim to splnil vrchovatě. Excelentní výkon předvedl vzápětí ve filmu Obecná škola režiséra Jana Svěráka, následovaly další filmové role, plnil hlediště Divadla Na Jezerce, byl opakovaně hvězdou shakespearovských inscenací na Pražském hradě. Na herecký důchod nepomýšlel, neustále se těšil, jak říkal, „na hledání nových cest a horizontů“.

K velké lítosti všech se však před téměř třemi lety jeho příští nový horizont nečekaně uzavřel.

Autor: Jana Bednářová