Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Jan Onder a Natálie Otáhalová: Že jsme spolu, nám někteří lidé z branže nepřejí

Jan Onder a Natálie Otáhalová. Že jsou spolu, potvrdili teprve před nedávnem
Jan Onder a Natálie Otáhalová. Že jsou spolu, potvrdili teprve před nedávnem
Zdroj: Profimedia.cz

Že jsou spolu, potvrdili teprve před nedávnem. „Nestojím o slávu, která je založená na tom, že s někým chodím,“ svěřil se Jan Onder (35). „Nikde jsme se neschovávali, jen jsme to neměli potřebu sdělovat veřejně,“ dodala jeho partnerka Natálie Otáhalová (20).

Tanec je tedy spojil na poli soukromém, ale i profesním. Proto jsme si povídali o jejich tanečních kurzech pro dospělé, které vedou, ale i o krušnějších začátcích.

Honzo, neměl jste jako dítě problém s tím, že jste tanečník? Přece jen kluci chodí na hokej, fotbal, florbal… Nebyl jste terčem posměchu spolužáků?

Jan: To jsem samozřejmě byl! (smích) Nejen na základce, ale i na střední škole jsem byl za naprostého exota. Pocházím z Lokte nad Ohří, což je krásné historické, ale malé město, které leží mezi Karlovými Vary a Sokolovem, a tam jsem byl samozřejmě široko daleko jediný, kdo chodil tancovat. Mně to ale dělalo dobře, já se díky tomu cítil trochu výjimečný a trochu jsem si v tom i liboval. Takže ano, posmívali se mi, že jsem tanečník a homosexuál. Ale já jsem zároveň tak trochu i provokoval. Ve třetí třídě jsem si ušil soutěžní oblečení a v bílé košili, vestičce, s motýlkem a v lakovkách jsem si šel pro vysvědčení.

Zkrátka jste se toho nebál.

Jan: Já jsem na základce organizoval různé soutěže, které jsem moderoval, byl jsem takový třídní šášula, a možná i podivín. Oblékal jsem se trochu jinak. Zatímco ostatní nosili džíny a adidasky, já měl manšestráky a květovaný košile. No a na střední, to už jsem hodně trénoval a jezdil na soutěže. Docela se mi dařilo, a když jsem byl ve třeťáku, tak jsem měl vytancovanou mezinárodní třídu, a to jsem byl už úplnej mimozemšťan, protože jsem do školy nechodil s batohem, ale s kufříkem. Tanečníci ve světě totiž na tréninky chodili s jezdícím kufříkem, ve kterém měli make-up, přípravky na vlasy apod. No a já po té střední škole jezdil s takovýmhle jezdícím kufříkem, takže jsem byl zase za exota. Říkali mi pošťák. Vrchol byl, když mě o víkendu čekala soutěž. To jsem s přípravami začal už ve čtvrtek a natíral se samoopalovacím krémem. Do školy jsem chodil flekatej, takže mi spolužáci pro změnu říkali, že jsem žloutenka. Chodil jsem na sportovní gympl, kde byli fotbalisti, hokejisti, plavci, atleti a jeden tanečníček. (smích) Ale mám na to hezké vzpomínky, takže nakonec dobrý.

Jak to mají tanečníci s tanečními? Chodili jste?

Jan: Já nechodil. Přišlo mi to zbytečné, protože když spolužáci ve druháku začali chodit do tanečních, tak já už uměl tancovat docela hezky. Ale moje partnerka, se kterou jsem dosáhl nejvyšší mezinárodní třídy M, ta do tanečních kurzů chodila, aby netrhala partu, a děsně ji to bavilo, takže to je individuální.

Natálka: Stejně jako Honza, ani já nechodila, ale chtěla jsem. Jenže jsem hodně trénovala a jezdila po závodech, tak se to časově nedalo zvládnout. Kvůli tanci jsem přišla o hodně společných akcí, jako byla škola v přírodě a podobné věci. O to víc jsem taneční se spolužáky chtěla absolvovat, ale nešlo to.

S jakým tancem nebo kroky jste nejvíc bojovali?

Natálka: Myslím, že to není přímo o krocích. Tanečníci celý život bojují s technikou pohybu, což je základní chůze. Třeba rumbová chůze, nebo v cha-cha chůze apod. Takže tyhle základní věci se stále snažíme dovést k dokonalosti. S tím se potýkáme doteď a budeme se potýkat i dál.

Jan: To jsi řekla moc hezky, to je pravda. Není to o složitých krokových variacích, ale tanečníci, kteří se zabývají latinskoamerickými tanci, na tréninku skutečně hodinu a půl chodí tam a zpátky rumbovou chůzi. Jak jít přes špičku, jak správně propnout koleno, jak dojít na nohu, na ni pak správně zatížit pánev a stlačit stranu těla, rotace… to se skutečně učíte celý život. A i když je člověk hodně dobrý a vezme si individuální a drahou lekci u opravdu dobrého trenéra, třeba bývalého mistra světa, tak stejně ve finále dělá rumbovou chůzi. To je prokletí.

Rozhodli jste se, že společně povedete taneční kurzy. Začali jste s nimi vůbec?

Jan: Společně vedeme kurzy už dva roky, ale letos jsme v Praze chtěli udělat opravdu hezký kurz v sálu Boccaccio v Grand Hotelu Bohemia, což je malý secesní sál, taková malá Lucerna, ale troufnu si říct, že mnohem hezčí. Plány nám ale zhatil covid, protože v době, kdy jsme měli začít, byl vyhlášen nouzový stav a kurz se nemohl uskutečnit. To všechno ale ještě přijde.

Jaké jsou momentálně vyhlídky?

Jan: Pokud bychom se pohybovali v režimu, kdy je možné, aby se ve vnitřních prostorách mohlo pohybovat maximálně padesát osob, tak by nám to stačilo. Věříme, že taneční kurzy budeme mít možnost brzy otevřít.

Jan Onder a Natálie Otáhalová

S čím mají problém ti, kteří navštěvují vaše taneční kurzy?

Jan: U mládeže, ale i dospělých je problém v tom, že pohyb nemají zažitý. My se tomu věnujeme od dětství, tak to máme vyladěné a vypadáme u toho v rámci možností dobře. Ale když chcete po dospělých elegantní a hezký něžný pohyb, tak to tam samozřejmě není, protože to nikdy nedělali. Takže tohle je problém u kurzistů, že to někdy může působit humpolácky. Ale z vlastních zkušeností, protože kurzy vedu už dvanáct let, můžu říct, že tancovat se naučí každý, ale ne každý u toho vypadá nejlépe na světě.

Natálka: Já s tím nemám tolik zkušeností jako Honza, ale naprosto s tím souhlasím. Občas je kamenem úrazu i hudba. Ne každý má totiž sluch, takže pak nemůže slyšet doby. Ale i to se dá během pár hodin naučit a naposlouchat.

Jan: Ke mně na individuální lekce teď chodí jeden pár, který nikdy netančil. Ten pán je fotbalista, má dva metry. Jeden by řekl, že se to nemůže nikdy naučit, a on za tři, čtyři hodiny umí zatancovat jive, což je hrozně rychlý tanec. Takže to opravdu jde, když se chce, a jak říkala Natálka, z praxe víme, že se dá naučit i ten rytmus.

Bývají iniciátorkami docházky do kurzů tance spíš ženy?

Jan: Myslím si, že to je tak šedesát procent ku čtyřiceti pro ženy. Takže ano, spíš ženy, ale i muži chtějí svým partnerkám udělat radost a dávají jim dárky v podobě tanečních. A pánové rozhodně nechodí na kurzy za trest.

Natálka: I když je to spíš iniciativa ze strany ženy, tak se to s přibývajícími hodinami tance mění a kolikrát to muže chytne ještě víc než tu ženu. Jan: Je zvláštní, že spousta mých kamarádů tanečníků to měla stejně jako já. Když se my chlapi do něčeho dáme, chytne nás to a zamilujeme se do toho, tak do toho jdeme naplno. Myslím si, že víc než ženy. A v kurzech máme takových mužů dost. Někteří chodí už i desátým rokem.

Hádají se lidé v tanečních? Vyčítají ženy mužům, že jim šlapou na nohy?

Natálka: Pro mě to bylo taková novinka. Stává se to a i my profesionální tanečníci se čas od času nepohodneme. Ale já si myslím, že to je dobře, když se ti dva nepohodnou, protože v tu chvíli mají pádný důvod k tomu, upustit trochu té páry. Občas je cítit napětí a tím, že se to jemně uvolní na tanečním kurzu, už není potřeba si něco vyříkávat doma, což je fajn.

Jan: Taneční kurzy jsou tak trochu terapie, protože se ti dva musí velmi rychle naučit spolupracovat v neznámém prostředí. Je to jiný druh spolupráce než doma. Na tanci se každý podílí svými padesáti procenty a role jsou jasně dané. Pán musí hezky navádět, aby se dámě snáz tančily těžší kroky. Musí si společně vyhovět, domluvit se a to je někdy samozřejmě těžší. Dámy muže občas „kibicují“, takže se páry sem tam dohadují, ale o to víc pak oba ocení, když kroky sedí do hudby a najednou jim to jde. To jsou moc hezké momenty hlavně u těch párů, které jsou spolu déle, že spolu mohou prožít něco nového, takový společný sportovně estetický úspěch. Možná i proto jsou taneční kurzy tak populární.

Platí, že v tanci vede vždy muž?

Jan: V profesionálním tanečním světě jsou momenty, kdy je třeba, aby zatáhla, pomohla či přitlačila partnerka. Ale obecně platí pravidlo, jak profesionální, tak společenské, že muž má jednodušší kroky, neprotáčí se pod rukama, nedělá akrobatické věci. Takže on je v roli elegantního držáka, který má partnerku krásně prezentovat a pomáhat jí v těžších krocích, protože žena je v páru ta elegantnější, krásnější. Má hezčí nohy, nemá je chlupatý jako my. (smích) Takže my tam jsme od toho, abychom partnerce udělali servis. Ona by se měla naopak naučit naslouchat, což se často zaměňuje za to, že muž je šéf a žena má poslouchat. Takhle bych to neřekl, s tím navíc kategoricky nesouhlasím. Pán navádí, stará se o ni, dává na ni pozor, měl by určit, ve které části tanečního parketu se budou pohybovat tak, aby zajistil bezpečí a dostatečný prostor. Muž by měl být zodpovědný i za to, kdy se začne tančit, měl by chytit rytmus a partnerce vytvořit servis, aby byla krásná.

To jste popsal krásně. Ženy tím potěšíte, protože tak by si jistě představovaly, aby to fungovalo i v soukromí. Odsouhlasí Natálka to, že i jí doma poskytujete takový servis?

Jan: Tak to teď nechám raději mluvit ji.

Natálka: (smích) Už jsem si říkala, že na to chceš odpovědět… Honza je takový normálně. Já se díky němu cítím strašně krásná a výjimečná. Občas se až bojím, aby mi kvůli němu nestouplo sebevědomí až moc. Ale on takový skutečně je i v soukromí.

Jan: Tak snažím se. Neříkám, že jsem dokonalý, to určitě ne. Ono to je určitě i tím, že je Natálka mladší. Mám pocit, že bych se o ni měl postarat.

Velmi dlouho jste svůj vztah tajili. Proč?

Jan: Já jsem jeden mediální vztah s tanečnicí měl a děkuji, stačilo. Nestojím o slávu, která je založená na tom, že s někým chodím. Navíc vztah je tak soukromá věc, že ani nemám potřebu dávat na sociální sítě fotky ze společných večeří nebo dovolených. Nechci, aby mě lidé sledovali proto, že s někým chodím, ale proto, že něco umím. Stalo se nám, že jsme jeli za známými do Jizerských hor, šli jsme tam na procházku a po pár dnech se v novinách objevily naše fotky, které pořídil náhodný kolemjdoucí. Nad tím zůstává rozum stát! Ale my ani tyhle fotky nechtěli veřejně komentovat, nějak se k nim vyjadřovat. Je to zkrátka naše věc.

Natálka: My jsme spolu ale chodili po ulici, nikde se neschovávali, jen jsme to neměli potřebu sdělovat veřejně. Navíc, když se vaším vztahem začnou zabývat jiní, a to nemusí být jen bulvár, může to vést ke zbytečným problémům, třeba i k hádkám. Já to nechci kritizovat, beru to tak, že je to svým způsobem i práce bulváru, ale i jednoduché vyjádření je pak snadné překroutit.

Jan: Zkrátka z toho člověk nikdy nevyjde dobře.

Natálka: Právě. Pro ně je ideální varianta: Čím horší, tím zajímavější.

Jan: Já mám navíc pocit, že mi lidi buď něco závidí, nebo je něčím štvu, ale nevím čím, protože si myslím, že jsem docela slušný. A to, že jsme s Natálkou spolu, nám asi někteří lidé z branže nepřejí.

Vy jste ale spokojení a máte v plánu protančit spolu životem.

Jan: Nechci říct, že bych našemu vztahu nevěřil, ale po svých zkušenostech už raději nahlas neříkám, že to je do konce života, protože to člověk nikdy neví. Bylo by pošetilé říkat, že to je nadosmrti. Ale zatím máme pocit, že jo.

Jakým krokem budete tančit?

Jan: Já teda tím rumbovým.

Natálka: Určitě rumbovým.

Jan: My jsme rumbaři. (smích)

Zajdete rádi i na vesnický ples, jen tak si skočit?

Natálka: Asi bychom se tomu ani nebránili, ale my na plesech obvykle účinkujeme, takže tančíme, Honza moderuje, nebo i zazpívá.

Jan: Umím si představit, že bychom zašli na ples jen tak. Ale vzhledem k tomu, že v obvyklé sezoně jich pracovně navštívíme třeba dvacet, tak pak už se nám jít plesat nechce. Ale v případě vhodného okamžiku, časových možností a fajn party si to představit umíme. Já byl soukromě za celý svůj život na plese tak čtyřikrát. Naposledy před třemi lety na mysliveckém bále a vlastně ještě na Natálčině maturitním plese, kde jsem si zatančil s babičkou.

Natálko, vy jste si zatančila na plese aspoň s tatínkem?

Natálka: No, upřímně, tatínek není tanečník a myslím, že do tanečních ani nechodil. Na svém maturitním plese jsem si s ním zatančila, ale měla jsem obavy, že mi šlápne na nohu, což by bylo opravdu bolestivé. On má přes dva metry a je opravdu sportovní postavy, tak to jsem strach o nohy měla. (smích) Naštěstí mi ho brzy přebrala maminka, ale byla to legrace. Dokonce jsem přemýšlela nad tím, že bych naše podarovala poukazem do tanečních, ale když jsem to před nimi lehce nadhodila, z reakcí jsem usoudila, že to asi není nejlepší nápad.

Jak jste se zabavili na podzim a před vánočními svátky, když nešlo tančit?

Jan: Já ani nic nedělal, byl jsem doma, a když měla Natálka dlouho školu, šel jsem se projít na Vyšehrad.

Natálka: Já studuju vyšší odbornou školu herectví a moderování v Praze-Michly, takže jsem se učila distančně, a když to šlo, docházela jsem do školy. Ve volném čase jsme doma trochu posilovali a chodili běhat, což nás baví. Jsem ráda, že běháme společně, už mě totiž moc nebavilo chodit sama.

Velmi překvapivě jste, Honzo, skončil ve StarDance. Kam směřují nyní vaše kroky?

Jan: Ve StarDance jsem byl od roku 2008, takže jsem podstatnou část svého dospělého produktivního života strávil zavřený v tanečních zkušebnách. Je to změna. Ale teď zpětně si říkám, že se pro mě práce ve StarDance pomalu stávala stereotypem, takže asi byl a je nejvyšší čas začít s něčím jiným a zkusit štěstí jinde. Myslím, že jsem za tu dobu o řadu příležitostí kvůli StarDance přišel. Třeba dělat choreografii k muzikálu, moderovat v televizi, tyhle možnosti se ke mně ani nedostaly, protože si každý myslel, že dělám StarDance a neměl bych na takové věci čas. Tak věřím, že se něco naskytne a někdo bude věřit mým schopnostem.

Natálka: Ráda bych se věnovala herectví, nebo to alespoň zkusila. V březnu mě čeká natáčení s režisérem Janem Hřebejkem. O co se jedná, ale zatím prozradit nemůžu, ale už se na to moc těším.

JAN ONDER: TANEČNÍK

„Taneční dráhu jsem odstartoval v sedmi letech v Sokolově a vážněji jsem to začal brát kolem svých deseti let. To jsem si řekl, že bych se jednou chtěl stát mistrem světa, což se mi ale nikdy nepodařilo. Mé nejlepší umístění bylo osmé místo na mistrovství České republiky, ale jednou jsem byl mistrem republiky v družstvech.“

NATÁLIE OTÁHALOVÁ: TANEČNICE

„Tančit jsem začala v pěti letech v baletní přípravce Národního divadla. Protože babička s dědou měli taneční školu, začala jsem jen o něco málo později se společenským tancem. Babička kvůli mně „rozbila“ jeden taneční pár, abych měla partnera. Nikdy jsem si vlastně ani neuměla představit, že bych dělala něco jiného. Už od dětství jsem zkrátka věděla, že chci být tanečnice.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky