Jan Hrušínský: Po prvním setkání se svou ženou jsem omdlel a nic si nepamatuji

Jan Hrušínský se ženou

Na první setkání s Miluší Šplechtovou si Jan Hrušínský nepamatuje. Podruhé potřebovali dva roky, než se do sebe zamilovali. Vychovali tři děti, ustáli totalitní režim, rozjezd divadla i zdravotní problémy. Letos v září oslaví 35 let od svatby.

Oslavujete svatého Valentýna, patrona všech zamilovaných?

J: Dáme si dáreček nebo zajdeme na večeři, ale protože jsme o tento svátek byli mnoho let ochuzeni, vytváříme si k němu vztah postupně.

M: Mě ani letos neminula voňavá kytička. Dřív, když byly děti malé, jsem dávala dárky i jim, protože 14. únor beru jako oslavu všech, které miluji. Dneska, když jsou rozeseté po světě, jim pošlu alespoň SMS se srdíčkem.

A co 1. máj, který u nás stále vede se svatým Valentýnem pomyslný souboj?

J: Máj coby lásky čas mám rád. Ale stále se mi v souvislosti se začátkem května vybaví spíš „povinný“ prvomájový průvod, do kterého jsme se s Miluškou zapojili jen jednou. Tehdy to bylo v Ústí nad Labem, kde nám řekli, že musíme jít, jinak se zavře Činoherní studio, ve kterém jsme byli oba zaměstnaní. Celý soubor vyrazil do průvodu, ale po pár metrech jsme utekli a na vrátnici dnešního městského divadla, tehdy Divadla Zdeňka Nejedlého, vypukl mejdan, na který dlouho nezapomene nikdo, kdo se ho zúčastnil.

M: Jinak dodržování tradic je spíš Honzovou doménou. A tak se stane, že mě chytne za ruku, vytáhne mě na zahradu pod třešeň a tam mi dá prvomájovou pusu. Já jsem se naučila cokoli ve velkém slavit až s příchodem do rodiny Hrušínských, kde se vždycky o všechno postarala Honzova maminka. Když měl někdo svátek nebo narozeniny, sezvala celou početnou rodinu, navařila, napekla a nechyběly ani dárky. Vzpomínám si, že vždycky v srpnu, když měla svátek sestra Honzovy maminky Helena, jeli jsme třemi auty na Hlubokou a těšili se, že si tam dáme #medvědí tlapy. Mně maminka zemřela, když mi bylo čtrnáct a táta pak měl spoustu povinností. A tak u nás nezbyl na oslavy čas.

Kde jste se vlastně seznámili?

J: Poznali jsme se na konzervatoři a pak jsme se mnoho let neviděli.

M: Nedá mi to, abych naše první setkání víc nerozvedla. Když jsem začala chodit na konzervatoř, věděla jsem, že tam Honza studuje. Osobně jsme se ale potkali až na plesu školy v pražské Lucerně. Bavím se s ostatními, když najednou přede mnou stojí Honza a ptá se: „Miluško, nešla by sis zatancovat?“ Než jsem stačila jakkoli zareagovat, upadl, zcela společensky unaven, a ze seznámení nebylo nic.

J: Miluška vám může tvrdit cokoli, protože já tuhle příhodu znám jenom z vyprávění. Ale dobře si pamatuji, když ji Jan Kačer přivedl do Činoherního studia Ústí nad Labem, kde jsem tehdy hrál. Obsadil ji do Shakespearovy Komedie masopustu a z nás se stali kolegové. Se všemi, co tam tehdy pracovali, jsme se hodně přátelili a drželi při sobě. Z nás dvou se ale stál pár až dva roky poté. Zkoušeli jsme Čechovovy Tři sestry, což bylo jedno z nejlepších představení, které tehdy vzniklo. A my jsme se v něm coby Irina a baron Tuzenbach do sebe zamilovali.

M: Přestože jsem už byla vdaná a měla dvouletého syna Nikolu, našemu vztahu nešlo zabránit.

J: Letošek je rokem mnoha kulatých výročí. Nejenže uplynulo 50 let od smrti Jana Palacha, bude to už 30 let od sametové revoluce, 20 let od vstupu do NATO a 15 let, co jsme členy Evropské unie, ale i my dva oslavíme 35 let našeho manželství.

Jan Hrušínský a Miluše Šplechtová

Miluško, bylo těžké je rozvést v době, která razila heslo Rodina je základ státu?

M: Na rozvod nevzpomínám moc ráda. Tehdy se u soudu vytahovalo všechno možné. Například proti mně použili i Honzova tatínka – prý bude můj syn vyrůstat v rodině alkoholika pana Hrušínského, což byla drzá lež. Můj první muž ale s koncem našeho manželství souhlasil. Brzy po rozvodu si našel Věru z Lovosic, se kterou je dodnes a všichni se přátelíme. Syn Nikola ze začátku říkal Honzovi jménem, ale když se pak narodily Kristýnka a Bára, začal mu říkat táto. Takže měl tátu Honzu a tátu Nikolu. Když e ohlédnu za sebe, všechno proběhlo nejlépe, jak mohlo. J: Nikola je moc fajn a můžu říct, že i dnes spolu máme hezký vztah, i když žije s rodinou v Austrálii. Bára je zase v Americe. Jsem rád, že spolu můžeme být v kontaktu aspoň po Skypu. Jaké to tehdy bylo, stát se ze dne na den tátou? Dokázali jste si rozdělit rodičovské role?

J: Oba jsme byli na děti hodní. Občas přišla nutnost zvýšit hlas, čehož se většinou ujal ten, kdo u nich byl v tu chvíli blíž.

M: Dodnes si pamatuji, jak Kristýnka jednou zlobila. Honza se naštval, přísně ji okřikl, ale ona nezareagovala. Zkusil to podruhé, a stále nic. V tu chvíli se Honza napřáhl, ale než k ní ruka doletěla, aby se proměnila v pohlavek, stalo se z ní pohlazení a Honza jen dodal: „A už to nikdy nedělej.“ Kristýnka se i tak dost lekla, ale zabralo to.

J: Vůbec jsem dopředu nevěděl, jak situace dopadne. Svoji reakci jsem přehodnotil během vteřiny, kdy byla moje ruka v letu.

Na jakou výchovu jste byli zvyklí z domova?

M: Maminka, která pracovala jako učitelka, na nás byla přísnější a táta za nás vždycky orodoval. Jednou jsem chtěla maminku potěšit, a než přišla domů, vytřela jsem celý byt. Nadšeně jsem jí ukazovala, co jsem udělala, a ona šla k botníku, u kterého byly boty, a ty zvedla. Samozřejmě že pod nimi vytřeno nebylo. Věřte mi, že si na ni při každém vytírání vzpomenu, u botníku zvlášť. Vybavím si také svoji první lež. Věděla jsem od rodičů, že si můžu domů přivést kohokoli, ale až poté, co si napíšu úkoly. Byla jsem ve třetí třídě, když jsme se vracely s kamarádkou ze školy domů a chtěly se spolu dívat v televizi na pohádku. A tak jsme si vymyslely, že půjdeme rovnou k nám a ona našim řekne, že doma televizi nemají. Jenže, jak se říká, lež má krátké nohy. Jakmile jsme přišly do obýváku, kamarádka prohlásila: „Jéé, vy máte stejnou televizi jako my.“ V tu chvíli táta televizi vypnul, kamarádku vyhodil, mně dal na zadek a zavřel mě do ložnice, abych si zapamatovala, že lhát se nemá.

J: Já si zase čím dál víc všímám, jak se v mém chování promítají reakce obou rodičů. Mnohem víc si dnes také vážím chvil, kdy jsem si s nimi mohl povídat. V poslední době na ně často myslím. Tak rád bych je provedl divadlem, vzal je na přestavení nebo jim ukázal vnoučata.

Jan Hrušínský s rodinou

Vzpomínáte i na přelomové situace, které změnily běh vašeho partnerského vztahu?

J: Například převrat v listopadu 1989 nás zastihl zamilované. Ale pocítit svobodu bylo velkou inspirací. Otevřel se před námi najednou celý svět.

M: Hodně jsme začali cestovat, ale nikdy ne sami. Brali jsme s sebou děti a někdy i Polynku, naši fenku jezevčíka.

J: Do té doby jsme byli jako většina ostatních Čechů nadšení chalupáři. Pak jsme si ale řekli, že není potřeba se připoutat na jedno místo. Rozhodli jsme se protoprodat domek v Plané nad Lužnicí, který jsme sami vybudovali. Peníze jsme využili na rozjetí divadla a dovolené trávili za hranicemi. Jenže asi před deseti lety jsme znovu pocítili potřebu se zastavit a možná i trochu utéct od reality.

M: Prodej domku v Plané jsem obrečela, a tak jsem se už delší dobu dívala po něčem novém. Věděli jsme, že se chceme vrátit do jižních Čech. Objevila jsem statek na Třeboňsku, ale shodli jsme se s Honzou, že je příliš daleko od Prahy. Objeli jsme mnoho chalup, setkali se s různými majiteli. Třeba jeden pán už od vrat křičel: „Nazdár, Honzíku!“ Po nezdarech jsme se vrátili k původnímu návrhu a vyrazili na statek. Stačilo vejít na dvůr a bylo jasné, že jsme na správném místě. Mně je tam tak dobře, že mi ani nevadí být sama. Chodím po poli a s chutí si zakřičím: „Já to tady miluju!“

J: Já jsem vždycky cítil k jižním Čechám blízký vztah. Ale až postupně mi došlo, že táta se narodil v Nové Včelnici, což je kousek od Jindřichova Hradce. A rajonem kočovné divadelní společnosti Červíčků, mých prarodičů, byly právě jižní Čechy. Takže ten kraj považuji za svůj druhý domov.

Není druhým domovem spíš vaše divadlo?

M: Ne, to je naše čtvrté dítě. Pamatuji si, jak před patnácti lety přijel Honza v noci ze zájezdového představení a řekl mi, že by rád zkusil založit vlastní divadlo. Nedivila jsem se mu. Předcházela tomu jeho dlouhodobá nespokojenost v práci, což se odrazilo například tím, že začal od herectví utíkat k focení. Rozhodli jsme se nazkoušet jedno představení, které hrajeme dodnes.

J: Šlo o komedii Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same. Dnes už má přes 300 repríz. M: Jediní, kdo v představení nestárnou, jsou Libuška Šafránková a Josef Abrhám z filmového záznamu, jehož úryvky se během hry promítají na plátně.

TEXT: IVETA VAŘEČKOVÁ, FOTO: JAKUB DAVID, MAKE-UP: JANA LHOTOVÁ pro Deník ŽENY

Další články

čtenářů si právě čte tento článek