Spisovatel Jack London: Odkojila ho černá otrokyně, které to do smrti nezapomněl

Americký dobrodruh a spisovatel Jack London.

V létě roku 1897 bylo Jacku Londonovi 21 let. Po střední škole nastoupil na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, ale pro nedostatek peněz se na ní neudržel. Na střední i na vysoké sice psal do školních časopisů, ale k vytoužené literární dráze to mělo daleko. Když zaslechl magický pojem „zlatá horečka“, už ho doma v Kalifornii nemohlo nic udržet.

Na vidině Klondiku ho lákala nejen možnost zbohatnout a přestat vést život z ruky do pusy, ale snad ještě víc představa báječného dobrodružství.

Zadlužil se, když si od nevlastní sestry půjčil peníze na cestu, na vybavení i zásoby. Vezl jich s sebou skoro tunu, protože kanadští hraničáři neumožnili vstup do země žádnému prospektorovi, který se neprokázal zásobami a vybavením na rok pobytu. Navíc London se za půjčku zavázal, že vezme s sebou i sestřina manžela, šedesátníka ne zrovna pevného zdraví.

Po osmi dnech cesty parníkem se stovky dychtivých zlatokopů vylodily na kanadském pobřeží, aby mnozí z nich, méně zběhlí v geografii, až tam zjistili, že od zlatonosného Klondiku je dělí ještě asi 750 kilometrů. A tak už v přístavu, hned po doplutí, první z dobrodruhů odpadli a rozhodli se vrátit domů, mezi nimi i Londonův švagr.

Teprve teď měl Jack dveře k dobrodružství dokořán. Ztratit neměl co, leda možná život, ale na něm zase až tak moc nelpěl.

OTEC JE VŽDY NEJISTÝ

Život budoucího slavného spisovatele nijak slavně nezačal. Narodil se 12. ledna 1876 v San Francisku na místě, kde je sice dnes pamětní deska, ale Londonův rodný dům tam nestojí, protože podlehl ohni, který se po městě rozšířil vzápětí po zemětřesení roku 1906. Požáry tehdy strávily kdeco, i tuny úředních dokladů, takže oficiálně se dodnes neví, kdo byl Jackovým otcem. Jeho matka, učitelka hudby a také spiritistka, notně labilní Flora Wellman žila v té době s astrologem Williamem Chaneyem (opět není jisté, zda v manželství) a zdálo by se přirozené, že on byl otcem dítěte.

Chaney však poté, co se mu partnerku nepodařilo přemluvit, aby šla na potrat, otcovství popřel, zřekl se zodpovědnosti za dítě a neprodleně po narození dítěte rodinu opustil. Floře napověděli zlí duchové, že se má zastřelit, ale ti dobří jí stačili doporučit, že to má udělat tak, aby si moc neublížila.

Stalo se, a dítěte se na víc než rok ujala dobrá žena ze sousedství, bývalá černá otrokyně Virginia Prentiss, která jej odkojila a byla pro něj opravdovou mámou. Však jí to Johnny, jak mu správně podle jeho křestního listu říkala, než si v dospívání začal říkat Jack, do smrti nezapomněl.

Flora Wellmanová se brzy poté vdala za Johna Londona a syna si vzala k sobě. Zbavila ho nefunkčního jména Chaney, pod nímž prožil první chvíle na světě, a chlapec od té chvíle nosil jméno nevlastního otce, kterého miloval a on stejně jeho, učil ho rybařit i lovit a bránil jej před výbuchy matčiných rozmarů. Rozmarné bylo i její hospodaření: znovu a znovu dokázala probendit skrovný majetek v bláhovém podnikání a to málo, co zbylo, investovala s vírou ve šťastnou hvězdu do různých loterií. Malý Jack střídal školy, jak se rodina stěhovala z místa na místo, a v každé platil za chudého a hladového trhana.

A také za podivína. Zatímco ostatní sportovali nebo si jen tak hráli, on četl. Při cestě do školy a ze školy četl. Četl v posteli, četl u stolu, četl ráno, četl v noci. Láskyplný vztah s veřejnou knihovnou v Oaklandu však vzal brzy za své.

MLADÍK A MOŘE

Od 10 let musel přiložit ruku k dílu, aby rodina nějak přežila.

Ve všední dny vstával ve tři ráno a roznášel noviny. Pak do školy, udělat úkoly a za setmění znovu do ulic s večerníky. O víkendech rozvážel led a stavěl kuželky na bowlingu.

Na čtení nebyl čas, zato Jack poznal ulici, různé typy lidí, zoceloval se, naučil se prát a nedat se.

Protože z četby ho nejvíc přitahovaly dobrodružné příběhy, táhlo ho to pryč od všednosti. Zamiloval si moře. Z výdělků se mu podařilo uškudlit pár dolarů, za něž si pořídil pětimetrovou plachetnici. Oblíbil si samotu na vlnách, rád se utkával s živly. Přátelil se s námořníky, rybáři i podloudníky.

Po úmorné práci v konzervárně usoudil, že legálním způsobem se kloudně uživit nelze, a dal se na pytlačení: firmám, které si v oblasti Sanfranciské zátoky monopolizovaly chov ústřic a přivedly tak na mizinu řadu drobných pěstitelů, ústřice kradl. Pytláci požívali úcty a obdivu pomalu jako Robin Hood. Jack si za tím účelem pořídil jinou bárku. Ta ale byla ještě v horším stavu než jeho původní plachetnice a brzy se doslova rozpadla.

Přešel na druhou stranu zákona, nechal se naverbovat za člena Rybářské stráže a pak odplul k Japonsku s posádkou lovců tuleňů.

Z cesty se vrátil v nejhorší čas, kdy Oakland zachvátily protesty nezaměstnaných, k nimž se samozřejmě aktivně přidal a jako 18letý skončil na měsíc ve vězení.

Po propuštění se rozhodl nastoupit do školy, nejprve na střední a pak pokračovat na univerzitu.

Majiteli hospody, který ho nechával sedět u zadního stolku i bez útraty a studovat, se tehdy sebevědomě svěřil, že jednou bude spisovatelem. Hospodský s úzkostí sledoval, že jeho mladý štamgast, který už si uměl vydělat pár dolarů pro vlastní potřebu, s chutí sekunduje všudypřítomným námořníkům a rybářům a pije přes míru. Heinoldova hospoda v Oaklandu dnes nese na Londonovu paměť jeho jméno, ale zde začala neřest, která ho v mladém věku připravila o život.

BUDU PSÁT!

Zážitky z Klondiku obohatil Jack London své životní zkušenosti, kterých už tak měl víc než jeho vrstevníci. Přivezl si odtamtud nalomené zdraví - onemocněl těžkou formou kurdějí a málem zemřel; zjara následujícího roku se po necelých devíti měsících vrátil do San Franciska jen stín toho mohutného siláka s jiskrným pohledem, jenž tam v létě odjížděl - a doma zjistil, že jeho nevlastní otec mezitím zemřel.

Vracel se s přesvědčením, že z pasti neperspektivní manuální práce se vymaní jedině tak, že se bude živit duševní činností.

Z prospektorské cesty si ve váčku přivážel zlatý prach v hodnotě 4,50 dolaru. Skutečný zisk si však přinášel v hlavě.

„Na Klondiku jsem se našel. Tam nikdo nemluví. Všichni přemýšlejí. Dá vám to správný pohled na svět. Já ho získal,“ napsal o tom, co mu zkušenost, jež ho málem stála život, přinesla.

Po návratu do Kalifornie se sveřepě dal do psaní. Měl disciplínu z dětství, daleký sever ji jen zocelil, takže vstával v pět ráno a u psacího stroje proseděl často i 19 hodin -prostě tak dlouho, dokud nenaplnil denní normu 1 000 slov. Kdo o těchto letech sebezdokonalování (a také počátečního odmítání ze strany redakcí a nakladatelů) chce vědět víc, měl by si přečíst jeho stylizovanou autobiografii Martin Eden. 50 rozeslaných rukopisů přineslo v první fázi ubohou žeň v podobě jedné otištěné povídky, a to ještě v časopise pro děti.

Za další, dnes již klasiku jménem Přípitek muži na stezce, dostal od redakce The Overland Monthly honorář pět dolarů - pětinu částky, kterou vyhrál v literární soutěži na střední škole.

Kýžený průlom přišel s povídkou Odysea severu, kterou otiskl prestižní literární magazín Atlantic Monthly. London začal být na literární scéně vidět. Kritika ho chválila. Přišla smlouva na sbírku povídek a v roce 1903 mu postavení upevnilo Volání divočiny, povídka, která se vymkla z tvůrčích otěží a přerostla v román.

ŽENA DO NEPOHODY

Popularitu stvrdily Londonovi romány Mořský vlk a Bílý tesák.

V plném pracovním nasazení nějak profrčel prvním manželstvím: v roce 1900 si vzal Bessie Maddern. Nebyl to sňatek z lásky, ti dva ale byli letití přátelé. Nevázalo je nic než kus papíru, na který zejména London moc nedbal a užíval si stranou, mimo jiné i se svou budoucí druhou ženou, kterou si vzal necelý rok poté, co jeho první manželství v roce 1904 skončilo rozvodem.

V Charmian Kittredge našel oddanou, milující a také vášnivou partnerku. Byla s ním těch nečekaně málo roků, které mu zbývaly, a zůstala mu věrná i pak (s výjimkou krátkého románku s kouzelníkem Harrym Houdinim), kdy 40 let, o něž svého muže přežila, pečovala o jeho odkaz. Byla na to sama, protože ač oba chtěli děti (London měl z předešlého svazku dvě dcery), jedno zemřelo při porodu, druhé Charmian potratila.

S touto ženou do nepohody odjel už jako slavný a žádaný spisovatel v roce 1907 na cestu kolem světa na jachtě, kterou koupil. Jenže těžký úžeh ho donutil k hospitalizaci v Austrálii a dva roky po vyplutí k předčasnému návratu domů.

I na cestách dodržoval London svůj zaběhlý přísný pracovní režim a i v tom čase pravidelně publikoval, povídky i romány.

V roce 1913 napsal Démona alkohol, sugestivní osobní varování všem, kdo by chtěli řešit vnitřní sváry stejně jako autor.

Říkalo se o něm, že ve slabých chvílích nacházel útěchu ani ne tolik v tvorbě jako v úniku k přírodě, v posledních letech alespoň na ranč Beauty, který si pořídil, u své ženy a v přemítání o socialistických myšlenkách.

Taktně se zamlčovalo, že možná největší vzpruhu nalézal v alkoholu. Ten ho nakonec zničil. S podlomeným zdravím, s urémií a s pokročilou cirhózou jater bral morfium proti bolesti a 22. listopadu 1916 se jím nedopatřením předávkoval.

Chvíli se mluvilo i o sebevraždě, ale ta podle všeho ve stylu tuláka po hvězdách nebyla.

TAK ŠEL ČAS

1876 - Narodil se 12. ledna.

1897 - Vydal se na Klondike.

1903 - Vychází Volání divočiny.

1906 - Vychází Bílý tesák.

1909 - Vychází částečně autobiografický román Martin Eden.

Autor: ROMAN LIPČÍK

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky