Diskutujte: Líbí se vám, jak vypadá Ivana Andrlová po čtyřicítce? Kterou princeznu z pohádek máte nejraději?
Herečku Ivanu Andrlovou zpovídal redaktor týdeníku Vlasta Luboš Nečas. Dozvíte se v něm mimo jiné i to, že její jediná dcera byla doslova vymodlené dítě a jak to dopadlo s jejím podnikáním.
Ivana Andrlová: Slavnou jsem se stala přes noc
Tak kam jste se nám vytratila?
Tohle slýchám pořád. Neztratila jsem se. Hraju divadlo, což je dodnes moje srdeční záležitost, ale pocity diváků chápu. Pokud jim herec neleze každý večer přes obrazovku do obýváku, je ztracený. Když jsem začínala, byla tu jen jedna televize, všichni se dívali na jeden program a já šla z jednoho natáčení do druhého.
Proč to skončilo...
jo, odpověď nečekejte ode mě. Zeptejte se, jak s oblibou říkám, třeba na Hlavním nádraží. (smích)
Přišla revoluce a velká sláva skončila.
Revoluce byla zvláštní období. Nemyslím tu euforii a soudržnost, to bylo krásné, ale tu nejistotu. Lidi přestali chodit do divadel, většina herců nevěděla, jestli se vůbec ještě hraním uživí... Zaplať pámbů já tohle vůbec neřešila, protože se mi podařilo po dlouhé době otěhotnět a měla jsem úplně jiné priority. V té době se podepisovalo Několik vět. Stavěli jsme v Ďáblicích dům, seděla jsem na střeše, spárovala komín, na plný pecky puštěný Hlas Ameriky a poslouchala, čí podpis zase přibyl na seznamu. Lidi kolem nás chodili velkým obloukem a dělali, že nás neznají. (smích) Když jsem podepsala já, někteří kamarádi říkali, že jsem asi úplně pitomá, když to podepíšu v době, kdy čekám dítě.
Ivana Andrlová: Slavnou jsem se stala přes noc
Nebála jste se?
No, trochu ano. Ale podepsala jsem to právě proto, že jsem čekala dítě. Doufala jsem, že bude žít v jiné a lepší společnosti. A další věc byla ta, že jsem v roce 1991 začala podnikat. S kulturou to vypadalo všelijak, tak jsem se pustila do úplně něčeho jiného. Tenkrát jsem byla přesvědčená, že u toho i zůstanu.
U čeho?
Společně s Marcelou Skuherskou Davidovou (manželka Michala Davida – pozn. aut.) jsme si otevřely relaxační studio IaM. Měly jsme švýcarské přístroje s kaučukovými pásy na hubnutí a relaxaci. Byly jsme na trhu jedny z prvních, jako známé osobnosti jsme si byly i dobrou reklamou, takže se to skvěle rozjelo. Fungovaly jsme plus minus dva roky, ale potom se začala zpřísňovat pravidla, zvyšovat nájmy... Tak jsme zaplatily poslední splátku a bez ostudy a bez dluhů jsme s podnikáním skončily.
Co následovalo?
Marcela podruhé otěhotněla, no a já se vrátila do divadla. Ale co se týká natáčení, už o mě nikdy nebyl takový zájem jako předtím. Vlastně jsem se za ty dva tři roky, kdy jsem měla miminko a podnikala, z toho hereckýho světa úplně vyřadila. Mezitím tady vznikly úplně nové „partičky“ a možná jsem už pro ty mladý byla stará struktura. Navíc nikdy v životě jsem za sebe neuměla orodovat a leštit kliky na správných místech... Takže takhle nějak se to asi semlelo. Konec pohádky!
Proč jste se chtěla stát herečkou?
Jako dítě jsem chodila do Lidušky na piáno, na zpěv, do tanečního kroužku. To patřilo k vychování. Nějaký muzikantský talent v sobě asi mám, ale nikam jsem to v tomto ohledu nedotáhla, protože jsem byla lempl. Nemyslím na zpívání, to mě bavilo, ale třeba v hodinách klavíru bylo běžný, že jsem si vymýšlela nejrůznější příběhy, proč jsem nemohla cvičit, že mám tohle a támhleto s rukou, abych nemusela hrát... Prostě klasika. S choceňskou školou jsme několikrát ročně jezdili do Prahy do divadla, no a to byl svátek. Na deskách jsem poslouchala Semafor a líbilo se mi propojení divadla a písniček. Brácha mi jednou z Prahy přivezl příručku, kde jsem si přečetla, že existuje hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři, a řekla si, že tohle je asi to, co by se mi líbilo. Udělala jsem talentovky a přijímačky a byla přijatá.
Neměli rodiče strach pustit vás do Prahy?
To asi určitě... Ale byla jsem poměrně dost hodný a spolehlivý dítě, tak mi naši nechtěli v ničem bránit. Ale spíš to vycházelo z toho, že vůbec neměli ponětí, do čeho jdu. A já samozřejmě taky ne... A přišlo to POPRVÉ a v televizi vás sledovalo celé Československo. Bylo to tak strašně divný... My jsme poměrně uzavřená rodina. U nás se o pocitech nikdy moc nemluvilo, neměla jsem rodiče, kteří by chodili kolem televize, tleskali, skákali a křičeli „Jé, naše Ivanka!“ Ale asi na mě byli pyšní. Doufám... Navíc ono „POPRVÉ“ bylo na Vánoce, kdy u televize seděl skutečně celý národ, a já byla přes noc slavná. Ale přijížděla jsem do Chocně už jen na víkendy, a tak si to tam rodiče takříkajíc vyžírali sami.
Myslíte tu vaši slávu?
Naopak. Znáte lidi! Každý občas rád přinese ty „zaručené“ zprávy, co v Praze dělám a tak dále. A to nebyl bulvár! Jediný, za co děkuju Bohu je, že jsem svoje mládí a svou největší slávu prožila bez něj. Když o mně chtěl někdo psát, tak proto, že chtěl článek nebo rozhovor, kterej byl hezkej. Ne, aby mi za každou cenu podříznul větev pod nohama.
Kdo vás tady v Praze ochraňoval?
Jsem dost nedůvěřivá. Vždycky jsem byla zvyklá spoléhat se radši sama na sebe.
Ivana Andrlová: Slavnou jsem se stala přes noc
Neměla jste žádné spřízněné duše, kamarádky, kamarády?
To ano. I když je pravda, že jsem neměla moc času. Po celou dobu studia jsem byla v jednom velikým pracovním zápřahu. Což pro mě bylo úžasný... Ne, že bych byla tak hodná nebo slušná. (smích) Ale skončila jsem natáčení jedné televizní pohádky a už jsem vplula do další. Tenkrát se i v TV všechno zkoušelo, to nebylo jako dnes. Každé natáčení bylo vlastně jako divadlo. Tři neděle ve zkušebně, teprve pak se šlo do studia. Jak říkám, na žádný blbosti jsem neměla čas. No a pak už přišla revoluce a vymodlený dítě.
Nemohla jste otěhotnět?
Měla jsem s tím problém, takže pak, když se to povedlo, byl to zázrak.