Bývalý režim rodákovi ze slovenského Martina neumožnil vystudovat nejprve sociologii, následně ani obor fotografie na FAMU. Přesto se mu podařilo fotit pro restaurátorské ateliéry a jeho snímky se dostaly do prestižních galerií.

Jako písničkáři mu komunisté zakázali veřejnou činnost, přímo do dějin vstoupilo jeho vystoupení v červnu 1989 na Bratislavské lyře, kde ho v rámci svého koncertu pozvala na pódium americká zpěvačka Joan Baezová a vystrašení pořadatelé mu vypnuli mikrofon.

Největší ostuda

Současnou profesi, novinařinu, si Ivan Hoffman osvojil v samizdatovém časopisu Fragment-K. „Psát je lehčí i výnosnější než rýmovat, to je jasné,“ srovnává písňovou tvorbu s psaním komentářů pro noviny a rozhlas.

Rozdíly mezi publikováním článků o politice za totality a v demokracii vidí především v lidech, nikoli v systémech.

„Když se porovnávají různé režimy, přeceňují se myslím vnější okolnosti. Rozhodující je přitom člověk, který se chová správně, nebo špatně, důstojně, nebo trapně, svobodně, nebo zbaběle. Za minulého režimu jsem potkával spoustu vnitřně svobodných lidí.

Dnes eviduji spoustu lidí vnitřně nesvobodných. Ve svobodné společnosti je komentátor servilní k mocným daleko větší ostudou než ti, co byli servilní za komunistů.“

Po roce 1989 mu sice konečně oficiálně vyšlo album, Ivana Hoffmana to však nezadržitelně táhlo spíš před rozhlasový mikrofon a ke klávesnici počítače. Jeho komentáře mají posluchači, respektive čtenáři, rádi pro jejich jasný názor vyřčený bez zbytečných oklik.

Pracoval pro Lidové noviny, Rádio Svobodná Európa, po přestěhování do Česka v roce 1993 pak pro Rádio Alfa (to i vedl), Český rozhlas a nyní zejména pro síť regionálních deníků.

Cesty k mocným

Psal o diktatuře, znovunabyté svobodě, rozdělení společného státu, ze Slovenska odešel za mečiarismu, v Česku ostřížím zrakem sleduje už několikátou vládní garnituru. „Jsou dva způsoby jak komentovat politiku,“ prozrazuje. „Z odstupu, kdy se člověk nenechá manipulovat osobními vztahy s politiky a omezí se pouze na otevřené zdroje.

Nebo zevnitř, kdy se komentátor zná s těmi, o kterých referuje, ví i věci ze zákulisí, které slíbil neříct. V tom druhém případě politici jdou na ruku komentátorovi, pokud si ho cení jako profesionála, neboť je v jejich zájmu, aby znal souvislosti. Mně se osvědčilo spíše držet si politiky od těla.“