Diskutujte: Četli jste Tajnou knihu? Jaký na ni máte názor?
Každý, kdo se jen trochu zajímá o veřejné dění a literaturu, ví, o co jde. V Tajné knize líčí autorka nedávný milostný vztah své hrdinky k významnému a uctívanému muži naší společnosti. Celkem snadno se v ní dá dešifrovat, že hrdinka je alter ego spisovatelky a onou význačnou osobností je exprezident Václav Havel. I další postavy knížky, ač mají jiná jména, jsou především pro zasvěcené snadno poznatelné. Podstata kauzy tedy zněla – měla spisovatelka právo na takovou míru indiskrétní upřímnosti? Ona obhajuje své dílo, že ano. Jiní, a to včetně jejích přátel, jí vydání knihy vyčítají.
- Na počátku celého toho milostného příběhu byla hrdinčina zlomená ruka, která jí znemožnila odjet na hory a cesta náhod ji zavedla na akci, při které se sblížila se svým milým. Dnes, kdy se kniha stala jednou z nejprodávanějších titulů poslední doby, leží autorka doma s čerstvě zlomenou nohou.
Věříte na osud? Mám na mysli ty zlomené končetiny?
Věřím prostě v Pána Boha, moc se mi nelíbí ho pořád nazývat nějakými krycími jmény. A pak věřím na příběhy – možná to je to, čemu jiní říkají osud. Věřím, že se život děje v příbězích, v cyklech. A já se teď po dva roky motala v kruhu. Od zlomené ruky, kterou začíná moje Tajná kniha a kterou jsem opravdu měla, k té zlomené noze, co se s ní moje životní kapitola uzavírá a co už v knížce není.
Nikdy jste nepopírala, že vaše nejúspěšnější knížky – Deník šílené manželky, Divnovlásky a Deník šílené milenky, byly volně inspirovány vaším životem. K němu nerozlučně patří i obě dcery – dnes už dospělé. Nevyčítají vám, že jste je „zatáhla“ i do té nové knihy, kterou ani vaši nejlepší přátelé a kolegové nepřijali jednoznačně? Samy dcery už si přece vybudovaly nadějné umělecké kariéry – jedna jako zpěvačka a herečka, druhá jako dokumentaristka.
Opravdovým přátelům se moje kniha buď líbí, nebo nelíbí – a nic jiného neřeší, což považuju za správné. Navíc se většině z nich líbí, a to k mé radosti hodně. Mimochodem zrovna teď čtu konečně Udělej si ráj od Mariusze Sczygiela, kde Egon Bondy autorovi říká: “Já jsem nikdy neprotestoval proti tomu, jak o mně Hrabal píše. Jsem tam literární postava.“ To je bohužel něco, co čeští novináři absolutně nechápou, tedy v mém případě. Takže otázka spíš zní, proč zrovna v mém případě, a já už asi znám odpověď.
Pokud jde o mé dcery, tak ty to mají podobně jako přátelé. Knížka se jim moc líbí. Méně už se jim líbí to, co kolem toho média spustila. A nejenom jim, ale i mladým lidem z jejich okruhu, a že jich není málo. Vypozorovala jsem, že těmi údajně silnými klasickými médii mladí lidé pohrdají. Nenechají si od nich diktovat, co si mají myslet. A to je dobře. Také jsem vypozorovala, že Tajnou knihu mladí lidé čtou víc než jiné mé knížky.
Seriál o starých lidech, který jste napsala pro Českou televizi, už je natočený, takže snad nehrozí, že by byl kvůli vašemu „skandálu“ dán k ledu. Ale co další práce pro televizi? Neohrozí Tajná kniha, a tedy vaše indiskrétní „neúcta k modle“, vaši další scenáristickou kariéru?
Já považuju za důležité, abych psala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To jsem dělala a budu to dělat vždycky. Ostatně mi takové právo skýtá i ústava. A já doufám, že nežijeme za socialismu, kdy byli někteří lidé označováni jako „nevhodní“.
Irena Obermannová
Příští rok vám bude padesát. Nemyslíte, že teď to budete mít s hledáním partnera mnohem složitější? Každý jen trochu známý muž se bude bát si s vámi něco začít, aby se neocitl rozpitvaný ve vaší další knížce…
Tak pokud mohu zatím soudit, je to spíš naopak. Větší problém vidím spíš v té padesátce než v mé knížce. Já jsem nikdy o žádném muži, kterého jsem milovala, nenapsala nic nehezkého. A pak – já určitě nerozlišuju muže podle toho, jestli jsou známí nebo ne. Řídím se srdcem. To média rozlišují, jestli píšu o někom známém či ne. Já píšu pořád stejně, o ženatých, neženatých, modrookých, černookých.
Teď, když vás ta nešťastná zlomená noha uvázala doma, máte dost času na přemýšlení, jestli vám ta upřímnost daná v plén stála zato. Stála?
Upřímnost je vlastnost, která je nám daná. Beru ji jako dar, ovšem ne finanční ani praktický. Myslím, že upřímnost úzce souvisí s psaním, byť mívá různé podoby. Neuvažuju takticky a v tomto směru nehodlám nic měnit. Ale poslední dobou jsem narazila na zajímavou otázku. Jak vlastně tahle doba s upřímností nakládá? Lze vůbec být úpřímný v době bulváru? Na to si samozřejmě každý musí odpovědět sám. Mohu být opatrná na to, s kým a kde se ukazuju, ale odmítám být opatrná při psaní knih, tam jsem já jediným měřítkem toho, kam chci a můžu jít. A já jsem si odpověděla tak, že si nenechám existencí bulváru ovlivňovat své psaní. Nemohu psát a přemýšlet, jak moji knihu uchopí bulvár! Píšu svobodně. Dřív se lidi báli StB, teď se bojí bulváru. Ale upřímně řečeno – co je bulvár proti StB? Tehdy šlo o kriminál, mnohdy o život. Teď se jen píšou blbosti. Je to nepříjemné, ale vlastně o nic nejde. Jenomže zvláštní je, že zbabělost lidí se nezmenšuje, spíš naopak. Nebo možná StB nejvíc pronásledovala ty, kteří byli stateční, zatímco dnes jsou to ti, kteří jsou známí.
Vydělala jste si Tajnou knihou aspoň na slušné auto?
Ne. Ale to jsem ani nečekala. Nemohu za to, že se dneska všichni honí za penězi, a proto mi nikdd nevěří, že mi šlo o jediné – napsat dobrou knížku. A pro to jsem udělala, co jsem uměla.
Na čem pracujete právě teď? Je to scénář nebo román?
Teď zrovna se vzpamatovávám.
(Tento rozhovor je autorizován a smí být otištěn v nezměněné verzi (včetně titulků)
pouze na www.kafe.cz. Nikoli v žádném jiném médiu, ani převzat, ani citován.)