Poprvé se jako nejoblíbenější dětská hrdinka objevila na plátně v 10 letech, tedy v roce 1969.

„Švédská televize hledala děvče pro hlavní roli Pippi přes inzerát. Přemluvila jsem tedy rodiče, aby tam poslali mou fotografii. A vybrali mě,“ vzpomínala kdysi herečka na setkání s českými fanoušky na zámku v Horšovském Týně. Tehdy měla opravdu štěstí, do konkurzu se totiž přihlásilo celkem 8000 holčiček.

„Režisér Olle Hellbom se už v té době těšil velkému respektu, byl znám právě svými filmy pro malé diváky. Ale nebyl zrovna otcovský, vyznával velkou přísnost. My děti jsme se ho zpočátku dost bály, nicméně jakmile jsme se na place rozkoukaly, skotačily jsme o sto šest a jemu nezbývalo než se s tím smířit.“

Moc si nevydělala

Natáčet začala Inger v osmi letech, je tedy jasné, že ji filmaři tahali ze školní lavice. „Se školou to moc nefungovalo, učitelka nás dokonce musela jezdit doučovat do studia. Abych byla upřímná, stejně jsem ve škole moc dobrá nebyla.“

K postavě Pippi, uličnice, která žije bez dohledu dospělých ve svém domě, nemohli ani na plátně chybět dva zvířecí miláčci – opička a kůň. Ti se také stali dívčinými hereckými partnery. „Kůň byl můj miláček, ale s opičkou byly problémy. Neustále mě tahala za culíky, a když mi seděla na rameni, často mě počurala i pokakala.“

Kdo by si myslel, že se díky mimořádně úspěšné sérii snímků a seriálu navrch Inger Nilsson v útlém věku finančně zabezpečila na celý život, ten se hodně plete.

„Dětští herci dostali pouze jednorázový honorář, zatímco dospělí měli smlouvy na tantiémy za každé uvedení. Je to nespravedlivé, protože my děti jsme pracovaly stejně tvrdě jako naši velcí kolegové. A dodnes mě dokáže naštvat, když mi někdo začne předhazovat, kolik musím mít milionů.“

Jako malá si svou slavnou roli jistě užívala, později už za ni osudu zase tak vroucně neděkovala. Přestože vystudovala divadelní školu, často musela okolí přesvědčovat, že umí hrát i jako dospělá. Obrazně řečeno Pippi herečku svou dlouhou punčochou přímo spoutala.

„Ta postava ke mně byla jako přilepená. Zvláště ve Švédsku žádného filmového režiséra nenapadlo svěřit mi roli. Ani profesionálové nedokázali oddělit mě jako herečku od postavy z knížky Astrid Lindgrenové.“

Stáli o mě, nebo o Pippi?

Copatá rošťačka pak Inger pronásledovala i ve chvílích, kdy se jí začalo dařit alespoň na divadelních jevištích. „Kdykoli jsem hrála postavu, která zrovna neměla vybrané způsoby chování, chodili za mnou diváci a stěžovali si, že se nechtějí koukat na to, jak Pippi mluví sprostě. Totéž platilo o divadelních ředitelích. Dodnes se mi proti tomu nepodařilo najít obranu.“

Na čas se dokonce rozhodla dát hereckému světu vale, absolvovala kurz pro sekretářky a skutečně nějakou dobu pracovala v administrativě. Před kameru se vrátila roku 2000 v nevelké roli v německo–švýcarsko–rakouském romantickém filmu Gripsholm a za velkou příležitost považuje nabídku z roku 2006 od německé televizní produkce na úlohu policejní lékařky v seriálu Komisař a moře.

Štěstí se jí nedrží ani v soukromém životě. „Samozřejmě bych si moc přála muže a děti, ale nenašla jsem toho pravého. Moje vztahy byly vždycky příliš krátké a často jsem se musela sebe sama ptát, jestli ti muži měli zájem o mě, nebo o Pippi,“ povzdechla si s bolavou sebeironií Inger Nilsson.