Pavel Liška neznámý


Snad nad žádnou jinou fotografií jsem neslyšel tolik stejných spontánních reakcí jako nad tímto snímkem Pavla Lišky. Opravdu hodně lidí řeklo tutéž větu: „Tohle že je Liška? Neuvěřitelné...“
Ano, je to on, jen se mi podařilo vytáhnout na povrch jeho lidem neznámou tvář, kterou někde v sobě má. Nelze totiž vyfotografovat něco, co ve skutečnosti neexistuje.
Snímek jsem pořídil v roce 2007 po představení Gazdina roba v Divadle Na zábradlí, ve kterém hrál kulhavého Samko kužušníka.
Ale naše první setkání proběhlo již tři roky předtím, v šatně Národního divadla – tehdy hrál mladého vodníka v Lucerně. Přivítal mě nesmělý mladík, trochu popleta, který se snažil nasoukat do zelených vodnických kalhot a když se mu to povedlo, zjistil, že je má obráceně.
Takového jsem si ho zafixoval, jako roztomilého zmatkáře. Tentokrát mě překvapil. Stál přede mnou zralý muž, který znal svou cenu. Od té doby jsem ho neviděl.

Půlnoční David Koller


Byla půlnoc, David Koller měl po koncertě, kdy beznadějně vyprodal Státní operu, a to je určitě důvod pořádně to s přáteli oslavit v klubu. Byl unavený, přesto smluvit si s bývalým frontmanem skupiny Lucie, fenoménem naší hudební scény devadesátých let, fotografování pro pojekt Deep inside byla otázka několika vět. Krátká otázka a jeho strohé „Jo.“ Ostatně nebylo to poprvé, co jsem ho fotil.
Kvůli tomuto snímku jsem na něj čekal více než hodinu, během které jsem stihnul vyfotografovat i Lenku Dusilovou, která s ním spoluúčinkovala. Přišel v takové řekněme blahosklonné náladě. Já jsem mu ještě před focením pomohl s kytarou do auta, aby v divadle nic nezapomněl a my měli více času.
Věděl, že mi nejde o líbivou fotku na plakát. A je na vás, abyste posoudili, nakolik se mi podařilo proniknout do jeho duše. Ale když se mu podíváte do očí, zjistíte, že tam někde hluboko v nitru skrývá něco, co nedává navenek najevo. Co to je, nevím. A spekulovat nechci.

Dagmar Havlová – Krása musela vystoupit zevnitř


Kathleen Hoganovovou, obyčejnou hospodyni ze hry Israela Horovitze Chvíle pravdy, si bývalá první dáma republiky sama vybrala k návratu na prkna domovského Vinohradského divadla. Děj této psychologické tragikomedie směřuje k prohlédnutí. Kathleen během jednoho roku zjistí, že si za svůj osud ve skutečnosti mohla sama, a zbaví se původní zášti, zloby a touhy po pomstě. Dojde k osvícení, přesně tuto impresi jsem chtěl zachytit.
Dagmar Havlovou jsem předem upozornil, že zásadně nedělám žádné úpravy nebo retuše. Že fotografuji realitu syrovou. Souhlasila a během focení byla vstřícná a trpělivá.
Kostým, který ke hře patří, vůbec osobnosti herečky nepomáhá. Zkrátka nikomu nemůže slušet. A tak je všechna pozornost upřená do její tváře, krása člověka se musí zrcadlit tam.

Richard Krajčo: Setkání v sedmi minutách


Na celé fotografování jsem od Richarda Krajča dostal přesně sedm minut. V mém ateliéru si nesundal kabát ani čepici. Ten den se nefotografoval rád a vlastně nevím, co ho přimělo přijít a pózovat pro vůbec první fotografii projektu Deep inside, prostřednictvím kterého se snažím proniknout do duše předních osobností naší hudební scény. Neřekl mi, co způsobilo jeho ne příliš vstřícné rozpoložení. Mohla to být i role Richarda III., kterou šel rovnou z ateliéru hrát do Stavovského divadla. Někdy mě při pohledu na tu fotku napadá, jestli místo Krajča nepřišel už Richard III.
Z hlediska techniky je snímek zajímavý, protože když si vezmete do ruky jakoukoliv učebnici fotografování, zjistíte, že tento způsob nasvícení – tedy jediným světlem z boku – je naprosto vyloučený. A přece se točí. Nebojíte-li se překročit hranice, vznikají úžasné věci.

Ivan Trojan – Síla přesvědčivosti


Přelomová fotografie, poprvé jsem použil techniku divadelního paru. Fotím ze vzdálenosti něco přes metr, mnohdy v kriticky stísněných podmínkách. Ale přece je tam vše podstatné, veškerou energii snímku soustředím na člověka. Správným nasvícením dokonce mohu docílit toho, aby původně bílé pozadí vycházelo jako černé. Takovou sílu má to světlo.
Ivan Trojan nebyl původně příliš nadšený mým záměrem zachytit ho v Dejvickém divadle během náročného představení Příběhů obyčejného šílenství, které bylo v té době i díky zfilmování fenoménem. Bránil se, že je příliš zpocený, příliš vyčerpaný. Oponoval jsem, že přesně o to mi jde. Že netoužím po líbivých, statických stylizovaných fotkách, ale po opravdovosti. Snímek tak vznikl o přestávce mezi dvěmi dějstvími a Ivan mi za něj zpětně moc poděkoval. Výsledek ho přesvědčil, že pravdu jsem měl já.

Jiří Bartoška: Nutnost ustoupit


Nemyslím, že by takhle vypadal muž, kterého svého času podezírali z vraždy Mozarta. Tohle není Salieri. To je Jiří Bartoška pouze v jeho kostýmu. Fotka je povedená a stojím si za ní, přestože pro mě znamenala hned několik ústupků od původního záměru zachytit v první řadě divadelní postavu a teprve v druhém plánu osobnost, která ji hraje.
Jenže Barták si odmítl nechat na hlavě dobovou paruku, stejně jako si nedovedu představit, co by tohoto bonvivána mezi herci bývalo mohlo odvrátit od záměru během přestávky vykouřit svou obligátní cigaretu. Dvakrát jsem ho přesvědčovat nezkoušel, přistoupil na jeho hru a tohle je výsledek. Pravděpodobně by mi nevěnoval svůj čas, kdyby mu představitel Amadea ze stejnojmenné hry v Divadle Na Palmovce Jiří Langmajer dopředu neřekl, že když se nechá portrétovat, neprohloupí.

Iva Frühlingová – Mrtvá nevěsta


Moc jsem stál o to zpěvačku Ivu Frühlingovou fotografovat, líbí se mi její tvář, nedivím se, že prorazila jako modelka. Jí se zase líbila moje fotografie jejího bývalého manžela Richarda Krajča, a tak s portrétováním souhlasila.
Neznali jsme se, a tak fotografování probíhalo u ní doma. Překvapila mě schopností sebereflexe, vtipně vybraným tričkem s motivem Mrtvé nevěsty Tima Burtona – v té době již nebyli s Richardem Krajčem manželé.
Od toho se celá práce odvíjela. Můj maskér postupně víc a víc přidával líčení, až nakonec kontrast mezi předimenzovaným světem modelingu a jemnou dívčí tváří dokonale vyniknul.

Bára Hrzánová – Přenašeč energie


Tohle není Bára Hrzánová. Tohle je malá holčička Helenka Součková ze hry Hrdý Budžes Příbramského divadla, na kterou je právem permanentně vyprodáno.
Nahlíženo dětskýma očima, doba normalizace se v této divadelní hře ukazuje v celé své obludnosti.
Představení je založeno nejen na humoru, ale také na ostrých střizích mezi jednotlivými replikami i scénami. Helenka se nadechuje a vyráží ze sebe jednu větu za druhou, kterými trefně glosuje věci a události kolem sebe: „To jak jsem vám říkal... A pán umřel... ale maminka povídala...“
Bára hraje Helenku naprosto fenomenálně a jak jsem později z našich soukromých setkání zjistil, je stejným přenašečem energie v soukromí jako na jevišti.

Dan Bárta – Otázka upřímnosti


Zvláštní pouto, které nás dva pojí, vzniklo v okamžiku, kdy jsem měl na výběr mezi lží a pravdomluvností a vsadil na pravdu. Místo abych se vymlouval, proč jsem se zpozdil o čtyři hodiny, na rovinu jsem přiznal, že jsem zaspal.
Tento snímek vznikl v mém ateliéru, kam si Dan plánoval přinést svoje oblíbené tričko a vyfotit se v něm. Jenže to tričko mu někdo ráno ukradl ze šňůry a to ho opravdu hodně rozhodilo, nebyl schopný pochopit, jak si někdo mohl jen tak vzít věc, která mu nepatří. To rozladění je znát z výrazu jeho tváře. Tričko nebylo, a tak jsem mu oblékl jeden z plášťů, které doma mám. Chtěl jsem spojit jeho zájem o vážky a docílit efektu, kdy se z kukly klube motýl.

Karel Gott: Hloubka, která ještě čeká


Viděl jsem ho, jak jde dolů ulicí směrem od Státní opery, takovým skoro rozverným krokem, úplně jiný, než ho přes padesát let vídají davy jeho obdivovatelů na podiu. Šel jsem k němu, fotku k autorizaci v ruce a až zpětně si uvědomil, že jsem se díval na skutečného Karla Gotta a ne na Mistra. A že ten okamžik byl velmi vzácný. Trvalo to sotva minutu, nechtěl jsem ho rušit, když si zvědavě prohlížel plakáty, ale pak jsem slavného zpěváka oslovil a Mistr se okamžitě objevil v jediném pohybu narovnání zad. Už když se otáčel po mém hlasu, opravdový Karel Gott byl v mžiku schovaný.
Bohužel tomu bylo tak i při tomto setkání. Svůj podíl na tom měl fakt, že jsme fotili v Lucerně, kde on je zpěvákem, a také tlačící se houf fotografů za mými zády, kteří se snažili využít situace a pořídit vlastní záběr.
Řešil jsem, jak si v chodbičce úzké snad dva metry postavit světlo – nakonec jsem musel svítit z boční uličky, proto ten jedinečný efekt. Stále doufám, že se mi jednou Karla Gotta podaří fotit v prostředí, kde je sám sebou – nejlépe asi u něj doma – a dostanu se skutečně do Deep inside (název projektu, pozn. aut.).

Čtyřiatřicetiletý "fotograf lidských duší" Martin Beck, který patří mezi špičkové portrétisty s osobitou technikou, může fotit i vás. Podrobnosti a mnoho jeho dalších zajímavých snímků hned z několika projektů si prohlédněte na www.martinbeck.cz.