Glen Hansard – Není ti nic?
Slavný irský písničkář právě poslouchá tóny svojí proslulé kytary a zkouší, zda je
v pořádku. Před malou chvilinkou stála opřená o zeď, ale jeho partnerka a spoludržitelka Oscara za píseň Falling Slowly Markéta Irglová o ni nerada zakopla a kytara se ráčila složit k zemi.
Glena a Markétu jsem oba společně i každého zvlášť portrétoval v malé místnůstce nahrávacího studia Sono poblíž Kladna.
Poprvé jsem tam za nimi přijel poté, co jsem den předtím musel čelit naprosto neuvěřitelné a vlastně až úsměvné shodě nešťastných náhod, které mi focení překazily. Napřed nebylo jisté, jestli na fotografování přistoupí, a navíc se jejich koncert odehrával v Divadle Archa, kde není jediná volná bílá zeď, pro moji práci nezbytná.
Když po svých manažerech vzkázali, že se fotografovat budou, protože se jim líbí moje předchozí práce, začal jsem po koncertu stavět světla na jevišti a do toho se dohadoval s ochrankou, která mě mermomocí chtěla vyvést ven. Jen co se problém vyřešil, dorazila uklízečka, která pro můj umělecký zájem neměla nejmenší pochopení. Na argument, že tam budu fotit Hansarda, odvětila: „To je mi úplně jedno, že tady budete fotit nějakou hansárdu, já tu jdu uklízet.“ Těžce vyvedený z míry jsem špatně zaaretoval nožičku stativu a fotoaparát s objektivem v hodnotě malého osobního automobilu se zřítil k zemi. Nerozbil se, ale běda, zasekla se spoušť.
Markétě a Glenovi, kteří se stali později mými kamarády, jsem tak večer musel říct, že je fotografovat nebudu. Zejména on vypadal, že ho to mrzí, a já se v duchu loučil s tím, že bych je kdy fotil. V tu chvíli mi Markéta řekla, že se zdrží další den a pokud to opravím, mohu za nimi přijet do nahrávacího studia, a dala mi na sebe číslo.
Plácido Domingo – Jako Zeus
Napoprvé se fotografování nezdařilo, světový tenor mi po zkoušce ve Státní opeře řekl, že se fotografovat nebude, protože na sobě právě nemá tu správnou košili. A abych přijel nazítří do Českého Krumlova, kde měl vystupovat.
Tak jsem se tam vydal bez jediné press-karty nebo vstupenky, jen s přesvědčivou větou, že jdu fotit Dominga. Až u pódia jeho manažeři moji přítomnost „legalizovali“. V souhrnu šlo o nejsložitější zařizování kolem portrétování, jaké jsem kdy zažil. Určitě by nikoho nenapadlo, že fotografie byla pořízena na parkovišti před pěvcovým karavanem.
Čekal jsem, než po skončení koncertu odzpívá přídavky a zastaví se s přáteli.
Plácido Domingo je impozantní vysoký muž. Využil jsem jeho výšky a vyfotil ho, jak se dívá do dálky. Vypadá při tom s bílými vlasy a vousy jako Zeus, který patří mezi jeho úspěšné role v Metropolitní opeře.
Ben Kingsley – Nad ránem
Dozvěděl jsem se, že držitel Oscara za roli Gándhího přijede do Prahy doprovázet svoji manželku, která se pracovně podílela na pražských Shakespearovských slavnostech.
Věděl jsem díky svým kontaktům, kde budou večeřet, a to byla moje šance. Vzal jsem s sebou svou tehdejší přítelkyni, která velmi dobře mluví francouzsky i anglicky, a dnes vím, že jsme v té restauraci, kterou hned po našem příchodu pro veřejnost uzavřeli, strávili nejhezčí společný večer.
Ben Kingsley se svou krásnou manželkou večeřel o několik stolů dál. Kolem půl třetí ráno se moje přítelkyně odhodlala vysvětlit mu, kdo jsem a jaké dělám portréty. Nechal si knihu mých prací u sebe na prohlédnutí a asi za půl hodiny s manželkou vstali a přiblížili se k našemu stolu. S portrétováním souhlasili za podmínky, že stihnu do rána fotky vyvolat, aby je mohli autorizovat. Tak jsem získal Bena Kingsleyho. On se chtěl fotit hlavně s manželkou, já stál především o snímek jeho samotného. Fotili jsme nad ránem a v deset jsem bez jediné minuty spánku dorazil do hotelu, aby snímky autorizoval. Mám ještě lepší jeho fotky, ale on dal svolení publikovat tuto a jeho přání respektuji.
Dalajlama – Jeho Svatost
Tato fotografie je moje vítězství i totální zmar. Moje Bílá hora i bitva u Lipan. Tři čtvrtě roku jsem žil s vědomím, že jsem nejdůležitější fotografii svého života kvůli prasklině ve vývojnici zkazil. Nevěděl jsem, co si počít, a rozhodně jsem nehodlal sdílet názor mojí maminky, která mě utěšovala slovy, že když je Dalajlama tak osvícenou osobností, musel být i na snímku osvícen.
Až díky nápadu s tiskem na plátno, a tedy hrubší rastr, i mravenčí píli v DTP studiu se podařilo snímek zrekonstruovat a nazvětšovat.
K Dalajlamovi jsem se dostal díky svému přátelství s monsignorem Tomášem Halíkem. Zprostředkoval setkání v rámci konference Forum 2000. Na práci jsem získal pouhých pětačtyřicet vteřin, přičemž ochranka vybrala malou šatnu, kterou mohla dobře hlídat. Ještě než přišla Jeho Svatost, objevil se její tibetský tajemník. Zeptal se Tomáše Halíka, proč právě já mám mít privilegium fotografovat Dalajlamu, a on zareagoval více než pohotově: „Protože pan Beck je nejlepší český fotograf.“ A to stačilo. (úsměv)
Během samotného focení jsem se pak málem připravil o život. Spěchal jsem a udělal náhlý prudký pohyb se světlem. Chtěl jsem docílit kontrastu stínu a světla ve tváři, aby symbolizovaly vyvážené jin a jang. V ten okamžik jsem koutkem oka zaregistroval, jak jeden z pěti přítomných bodyguardů sáhl po pistoli. Teprve večer, kdy si se mnou chtěl podat ruku celý divadelní soubor, protože mi ten den stiskl ruku Dalajlama a popřál mně krásný život, mi začalo docházet, co jsem dokázal.
Hana Maciuchová – Snímek vám řekne, že je ten pravý
Někdy mívám nad některou fotografií pochybnosti, zda je to ta pravá. Jestli by se třeba nedala udělat znova, jinak a možná lépe. Pak přijdou naopak okamžiky – pohříchu mnohem méně časté, kdy prostě vím, že je to nejlepší fotka, jaká se dala pořídit, a že nemá cenu dál pokračovat, protože je to ta pravá.
To byl případ Hany Maciuchové, kterou jsem fotil v roli věrné a oddané matky Hamleta Gertrudy ve stejnojmenné hře, která se hrála v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě.
Samotnou herečku možná až nemile překvapila rychlost, s jakou jsem byl vmžiku hotový a balil. Práce se vešla do jediné minuty, mluvíme vlastně spíš o vteřinách. S fotografováním souhlasila s odtažitou nonšalancí, která by slušela herecké hvězdě první republiky. S výsledkem byla nadmíru spokojená. Já se ale žádné vřelosti nedočkal, zachovala si ode mne přesně takový odstup, jaký chtěla mít. Dáma, která k sobě jen tak nikoho nepustí. A přece se mi do jejího vnitřního světa díky fotoaparátu v ten jediný kouzelný okamžik podařilo nahlédnout.
Bolek Polívka – Kupec benátský
Shakespearovské slavnosti, představení Kupec benátský a v něm Bolek Polívka jako hamižný Žid Shylock. Vždyť chce jen jednu libru masa, nejlépe ze srdce... Jeho ruce jsou rozmazané záměrně, fotil jsem na extrémně dlouhý čas, chtěl jsem zachytit mamon, charakteristický pohyb s tím potutelným úsměvem.
S Bolkem proběhlo mnoho setkání, jenže byl neuchopitelný. Pořád jako by mi unikal. Až do tohoto okamžiku. To byl snímek, na který jsem čekal.
Vilma Cibulková: Pokaždé jiná
Vilma je velmi živočišná žena s opravdu obrovským nábojem. Ten tok její energie směrem k vám nedokáže zmírnit ani její klaunské nalíčení v komedii Všechno jen do putyk a ženským v Divadle Ungelt. Ne, nedokázalo by ho zmírnit zkrátka vůbec nic. Tato pozoruhodná herečka je jedinou osobností, jež se v knize, kterou držíte v ruce, objevuje hned dvakrát, pokaždé v odlišné podobě. Souhlasila totiž, že bude stát modelem jiného mého projektu věnovaného aranžované figurální fotografii.
Tento snímek vystavuji zásadně jen společně s fotografií Miroslava Etzlera ze stejného představení. Respektuji, že k sobě v té době patřili, byli propojení a táhli za jeden provaz. I proto mám fotografie tak rád. Jejich prostřednictvím dokážu zastavit čas.
Miroslav Etzler – Pryč od seriálu
Hlavně ne ředitel pojišťovny, kladl jsem si před fotografováním podmínku. Mínil jsem se co nejvíc vzdálit od líbivé role ředitele v populárním seriálu Pojišťovna štěstí, která tohoto herce překotně vynesla na samý vrchol popularity. Přál jsem si, aby výsledná fotografie neměla se seriálem nic společného. A nemá.
Miroslav Etzler na ní jde jako jeden ze dvou tuláků světem, kteří v divadelním představení na motivy půl tisíciletí staré balady francouzské básníka Villona s trochu krkolomným názvem „Všechno jen do putyk a ženským“ putují s majetkem v jediné bedně a hledají odpovědi na důležité otázky života. Tím druhým tulákem je jeho žena Vilma Cibulková.
S fotografováním neměli ani jeden vůbec žádný probém, snímky jsem záměrně propojil přes jejich pohled do světel. Řekl bych, že je opravdu hodně bavilo a také znamenalo začátek naší další spolupráce.
Stanislav Zindulka – Zoufalství vrahova otce
Udal vlastního syna kvůli vraždě a teď se ve starém cikánovi Zobarovi z inscenace Cikáni jdou do nebe pražského Divadla Bez zábradlí pere láska k dítěti se spravedlností. Zvítězil pocit: Už to není můj syn. Je to vrah.
Bolest, kterou Stanislav Zindulka na jevišti mistrně hraje, jsem si přál zachytit. Chtěl jsem vyfotit zoufalství v jeho očích, bolestně staženou linku rtů, a to se povedlo. Sám považuje snímek za jeden z nejlepších, jaké má. Tohle není žádná prvoplánová líbivá podobenka – ten snímek má ohromný vnitřní náboj, jsem na něj hrdý.
Znamenal mimo jiné začátek krásného přátelství mezi mnou a hercem, který podle mého názoru nedostal tolik příležitostí, kolik by si jeho talent zasloužil.