Diskutujte: Myslíte si, že má Petr Nedvěd šanci navázat vztah s „obyčejnou“ ženou?

Velmi otevřený rozhovor poskytl slavný hokejista s bohatými zkušenostmi i ze zámořské NHL měsíčníku Kraus, jehož nové dubnové číslo je právě v prodeji na stáncích.
Petr Nedvěd odpovídal na otázky publicistky Mariany Fasterové, v čísle najdete i exkluzivní westernové fotografie, které pořídil Adam Holý.
Kromě jiného se Petr rozpovídal na téma nepodařeného manželství s top-modelkou Veronikou Vařekovou.

Vrátím se do doby, kdy se vám dařilo a žil jste v manželství s topmodelkou Veronikou Vařekovou. Přestože jste se ho snažil zuby nehty udržet, nevyšlo to.
Moc jsem se snažil. Přestoupil jsem kvůli tomu na vlastní žádnost do New Yorku, hokej šel trochu na druhou kolej. Přiznávám, že pro mě bylo manželství v tu chvíli víc než hokej. Byla to moje žena, kteru jsem miloval, budoucnost, jestli mi rozumíte. Když to pak špatně skončilo, najednou jsem neuměl být šťastný. Ani v hokeji. Tak jsem se na tom ledě plácal.

A doplácal až někam na farmu, jak jsem četla.
Nesu to v sobě dodnes jako prohru. Teď nemyslím sportovní, nemluvím o farmě, ale o Veronice. Beru to jako neštěstí. Za každou cenu jsem chtěl to manželství udržet. Bohužel jsme zaplatili za to, že jsme kvůli našim kariérám byli odloučení, že jsme časem byli jen manželé po telefonu. Dokud jsme žili v New Yorku, bylo to fajn, chodili jsme na večeře, dokonce i s Waynem (Gretzkym, pozn. red.), se kterým jsem tam najednou hrál, užívali jsme si. Pak ale přišla výluka NHL, já hrál v Praze, Veronika zůstala v Americe. Ona není typ, který by nesl dobře, když je partner pořád někde pryč.

Mohl jste být s ní. Přestat hrát a nosit za ní kufřík s líčidly.
To bych zase nesnesl já. A jí by se to taky nelíbilo. Byl jsem ten rok v Praze, ona za mnou létala, ale bylo to nanic. Pak jsem dostal smouvu na tři roky do Phoenixu a ona řekla – dost, takhle to nechci. A rozvedli jsme se.

Krach manželství vás posunul v kariéře směrem dolů.
Dá se to tak říct. Nekočíroval jsem to, byl jsem nešťastný.

Rok poté, v roce 2007, se vás Jan Kraus ve své show ptal na všechny vaše modelky a smáli jste se jako blázni, jak to s nimi nejde. Ale ono to zase tak vtipné není.
Vlastně není.

Namluvil jste si někdy úplně normální holku, která bude kojit vaše děti, vařit a čekat, až přijdete domů?
Jednou jsem takovou měl. To nebyla žádná modelka. Ale taky to nevyšlo.

Ten kód hokejista – modelka by už měli genetici začít zkoumat. Proč nerandíte třeba s ortopedkami nebo zdravotními sestrami?
Nikdy jsem si nepředsevzal, že si najdu modelku. Fakt. To tak vždycky dopadne. Když člověk dosáhne nějakého úspěchu, možná nějakých peněz, potká tu první modelku. Zalíbí se mu to, navíc zjistí, že ty profese k sobě mají blízko, stýkáte se s dalšími z té branže pořád dokola, potkáváte jejich kamarádky a tak.

Takhle jste potkal svou ženu?
Pamatuju si přesně, jak jsem potkal Veroniku. Jel jsem v New Yorku po tréninku domů a zavolal mi kamarád. Spěchal jsem, protože u mě byla zrovna maminka, udělala španělské ptáčky, které mám hrozně rád, a čekala na mě. A tak mu říkám – hele, nemůžu, je tady máma, udělala nějakou večeři. A on že jedna z těch jeho kámošek v hospodě je asi Češka, ať jdu aspoň na chvilku. A tak jsem to otočil.

… a tam topmodelka. Já mluvila o obyčejné holce, která umí i jí španělské ptáčky.
To by mohlo být hezké.

Myslíte obyčejné?
Když se dva potkají a je to hezké, tak to nikdy není obyčejné.