Herečka Tereza Brodská: „Stále víc se snažím být jako táta.“

Herečka Tereza Brodská: „Stále víc se snažím být jako táta.“

Její zvláštní krásy si kamera nemohla nevšimnout. Herečka Tereza Brodská má něco z půvabu své matky Jany Brejchové a zároveň přitažlivou zádumčivost v očích po tatínkovi, Vlastimilu Brodském. Týdeníku Vlasta a www.vlasta.cz poskytla exkluzivní rozhovor.

Diskutujte: Ve které roli máte Terezu Brodskou nejraději?

V životě jste překonala spoustu karambolů, je něco horšího než rozloučení s někým, kdo odchází?
Není nic horšího... V ten moment každý prochází neuvěřitelnou pozemskou bolestí, bolí vás nejen duše, ale i srdce, takže skutečně nic horšího není. Je to realita života, ale zároveň moc smutnej fakt, když se jdete rozloučit s někým, koho máte rád. Ten člověk odejde a nikdo a nic to místo po něm už nevyplní. Člověk si říká, že čas to zahojí... Jo, svým způsobem, ale přesto se stále budou vynořovat situace, chvíle, kdy vám ten člověk začne strašně, ale skutečně strašně moc chybět.

A vám chybí nejvíc kdo?
Tatínek a moje druhá máma Blanka (nejstarší sestra Tereziny vlastní mámy, herečky Jany Brejchové – pozn. aut.).

Dá se říct, že táta byl vaším majákem?
Ano, byl. Tatínek byl neuvěřitelně vzdělaný, inteligentní, moudrý a laskavý člověk. Ale stejně tak byl na nás s Markem (nevlastní bratr Terezy – pozn. aut.) velmi přísný. Vedl nás k absolutní pokoře ke všemu. Jak k lidem, tak k profesi, kterou jsme si dobrovolně vybrali. Když jsem měla nějakou starost nebo problém, vždycky jsem šla za tátou. Věděla jsem, že mi odpoví naprosto objektivně, že zkrátka dokáže oddělit tu otcovskou lásku od dané záležitosti a odpoví mi přímo a na rovinu. Navíc to dělal velmi laskavě, že to třeba ani nebolelo. A čím jsem starší, tím se snažím víc a víc chovat jako on. Být jako táta. Přistupovat k životu, lidem i věcem stejně.

Máte v sobě víc z něj, nebo z mámy?
No oni byli velké protiklady. Maminka je taková hodně emotivní, spíš intuitivně zaměřená, což vůbec není na škodu, naopak, je to dobře a myslím si, že to spojení bylo velmi šťastné. Neříkám, že jsem k ní pro rady taky nechodila, ale pak jsem si to musela v té své hlavičce přebrat. Vždycky když jsem měla nějakou lásku, šla jsem ji představit tatínkovi. Když jsem dotyčného chlapce opustila, nebo on mě, tak všichni mého tatínka stále dál rádi navštěvovali. Tím nastávaly pro mě docela komické situace, když se tam chlapci potkávali, vedli s tátou dlouhé debaty, trávili s ním čas a já vlastně na ně proto trochu žárlila.

Jsem vděčný osudu, že jsem mohl vašeho tatínka také poznat osobně, to byl výjimečný člověk... (autorem rozhovoru je redaktor týdeníku Vlasta Luboš Nečas, pozn. red.)
A při té své vzdělanosti a moudrosti navíc ještě neuvěřitelný v jedný věci, on dokázal poslouchat a naslouchat. Tohle dnes absolutně zmizelo. Lidé vám položí otázku a nečekají na odpověď. Kdežto táta s obrovskou pokorou, a pravda, jak tvrdil, ze sobeckých důvodů, protože se tím sám obohacoval, naslouchal moc rád. A měl strašně rád mladé lidi. Ta empatie, která se z něj na druhé přenášela, fungovala dokonale. Vznikala tam taková dokonalá pozitivní rezonance... A táta jim pro změnu předával profesní i životní zkušenosti. Byl kouzelný...

Jste stejně intuitivní jako on?
V posledních letech jsem si myslela, že intuici mám dobrou. Ale já ji několikrát právě neposlechla a pak jsem toho docela i litovala. Říká se, že to, co vás napadne v dané situaci jako první, je to správné. To je ta intuice, vaše vnitřní já. Když už se člověk naučí sám sobě naslouchat a řídit se podle toho, tak je to to nejlepší. Kolikrát lidé pak dělají věci, o kterých nejsou vnitřně přesvědčení, a to pak špatně dopadá. Nicméně si myslím, že to, co se má stát, se stane. Potkávají se lidé, kteří se potkat mají, a náhody nejsou náhody.

Nic není náhoda, ani to, že jste opět svobodná... Co je pro vás svoboda?
Svoboda? Mít pocit, že máte na chvíli křídla. Alespoň na chviličku...

Proč jste se stala ambasadorkou v boji proti rakovině prsu?
Byla jsem oslovena a takové nabídky se neodmítají. Když můžu svým jménem a svou osobou sama nějak pomoci někomu či něčemu, kdo to potřebuje, je to v pořádku. A dělám to ráda. Myslím, že je to navíc i hodně důležitý. Jsem v pozici, kdy můžu někoho oslovit, třeba ho i přesvědčit, v pozici, kdy vám někdo naslouchá a věří tomu, co mu říkáte... To je fajn. Když má člověk tento dar – tuto vybudovanou pozici, pak není v rámci pomoci o čem přemýšlet. A navíc se snažím pevně věřit tomu, že rakovina není nevyléčitelná nemoc. Vemte si, jak je vysoký procento vyléčených, kteří včas přišli k lékaři.

Vy jste tohle preventivní vyšetření absolvovala kdy?
Je to měsíc. Už jsem to nechtěla odkládat, protože každý rok, když jsem šla pochod Avonu proti rakovině prsu, se mě novináři ptali, jestli už jsem sama na té prohlídce byla, no a já stále dokola opakovala, že až bude čas a že se chystám... Ne, před tím měsícem jsem si zkrátka řekla, že jdu, a šla jsem. Samozřejmě je to nepříjemný, ale zároveň i to nejlepší, co může člověk udělat. A zaplať pánbůh je to v pořádku...

PS: Tričko, které má Tereza na sobě, je vstupenkou na Avon pochod proti rakovině prsu a lze ho koupit na www.zdravaprsa.cz.

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Rozhovor: Tereza Brodská
  • Právník radí: Syn se o mě nestará
  • Naučte se rozpoznat násilníka
  • Pomóc! Narostla mi madla lásky.
  • + PŘÍLOHA ZDARMA: Po krásách ČR
  • Předplatné Vlasty

 ((bean:1:98))

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Výstřední chlápek Bill Nighy

Zažíval jeden neúspěch za druhým, tak pil první ligu a fetoval. Bill Nighy (62) se naštěstí vzpamatoval natolik včas, aby si mohl užít pozdní slávu.

Akční letáky