Herečka Šárka Ullrichová: Konec světa už začal…

Šárka Ullrichová (34) musela v životě překonat hodně složité situace. Poznala slávu i dno. Stala se populární tváří, její hereckou kariéru ale málem zničily drogy. Zdá se, že to zvládla.

Pojďme nejdříve nahlédnout do ženského a mužského světa, podívejme se na to, co je spojuje a rozděluje. Takže: Jak se díváte na feministky?

Feminismus měl původně bojovat za emancipaci žen. Tedy za to, aby byla žena hodnocena rovnoprávně jako muž. Přijde mi ale, že se dneska trochu odchýlil od původního záměru a stal se jakousi pózou…

Myslíte si, že jste už pochopila svět mužů?

Jejich energie je opačná od té ženské. Je štěstí potkat někoho, kdo energeticky vyváží to, co vám chybí. Společně pak můžete vytvořit krásně harmonicky vyvážený celek… Rozdílů je nespočetně mnoho. Ženy často potřebují jen „pochovat“, vyslechnout, muž má pocit, že se po něm žádá, aby váš problém pořešil. Když má problém žena, často se jej snaží verbálně ventilovat, vytváří si debatní kroužky, muž si zase zaleze do své „jeskyně“ a svěří se jen tomu nejbližšímu příteli. Snažím se respektovat jejich úhel pohledu na svět.

V čem nedokážete muže vůbec pochopit?

Chcete-li konkrétně, tak třeba ta hromadná honba za tím kulatým předmětem…no toto tedy…tak to pardooooon … :-)

Řeč je zjevně o fotbalu…ale muži mají i jiné záliby! Říká se, že jsou od přírody lovci… Nedokáží být věrní…

Neházela bych všechny do jednoho pytle…ale raději nepátrám… :-)

Šárka Ullrichová

Jaký by měl být muž vašich snů?

Měl by být citlivý, ochranitel, starostlivý. Měl by umět vyjádřit svoje city. Měl by mít smysl pro humor a umět odpouštět sám sobě i druhým. Charismatický, vnitřně svobodný. Měl by se umět dívat na svět i skrze oči těch druhých. A měl by mě milovat takovou, jaká jsem, nechat mě „dýchat“ a tvořit.

Už jste takového potkala?

Máme-li se potkat, určitě se nemineme…

Co říkáte soužití dvojic tzv. na psí knížku? Nebo jste konzervativnější? Svatba, klasická rodina...

Ani jedno neodsuzuji. Vždyť je to svobodná volba každého z nás. Až se budu vdávat, chci, aby ten vzájemný slib, měl duchovní rozměř, abychom zpečetili to, že jsme vlastně jedna bytost.

Pomýšlíte už na rodinu, na děti, nebo tyto záležitosti zatím necháváte stranou?

Soustředím se na to, co je mi postaveno do cesty právě teď a nyní. Nechávám věcem volný průběh, jsou takové, jaké mají být.

Mluvíme o vztazích, lásce…a láska prochází žaludkem, jak se říká. Umíte vařit?

Mám ráda jednoduchá, lehce stravitelná jídla. Co mně zbytečně nevezmou energii trávením. Taková je přesně italská kuchyně, kterou vařím nejčastěji. Taky umím pár jídel z thajské, indické nebo mexické kuchyně. Že bych byla přeborník ve vaření, se říct nedá, ale rozhodně se neodbývám. Mám pár svých zásad, které dodržuji (na malé výjimky… :-)), a která mně vyhovují. Vynechávám rafinovaný cukr, pečivo. Po třetí hodině nejím pokrmy z uhlohydrátů (špagety, rýže, brambory…), jím pětkrát denně.

Je nějaké jídlo, které prostě nevezmete do úst za žádnou cenu?

Ano, už od školky nepozřu zemlbábu. :-)

Bývala jste prý vegetariánka, proč jste zase začala jíst maso?

Vegetariánkou jsem byla osm let. Z toho jsem byla čtyři roky vegan. Byla jsem bez energie, taková „mouchy, sežerte si mě“. Maso momentálně k životu potřebuji, mám poměrně vysokou fyzickou zátěž při trénincích, jsem pracovně vytížená. Jím hodně ryby a bílé maso, výjimečně hovězí.

A co sladké, osladíte si občas ráda život?

Nepoužívám bílý, rafinovaný cukr, je jedovatý. Bylinkové čajíky si sladím medem, mají pak silnější účinek. Jím poměrně hodně ovoce, nejlépe sezónního. Sladké jím opravdu jen výjimečně, babiččině koláčům se ale odolat nedá.

Už jste naznačila, že jste hodně akční, jak vyplavujete endorfiny?

Chodím třikrát týdně do fitnescentra Kutil Gym, kde trénuji pod dohledem A. Macháčka. Jezdím na in-linech. Cvičím jógu.

Šárka Ullrichová

Máte ráda také adrenalinové sporty, už jste nějaký zkusila?

Jednou jsem si skočila tandemový seskok. Celou dobu jsem byla klidná, ani v letadle jsem nepocítila strach nebo obavy, jen těsně před seskokem, ty dvě vteřiny, než jsem hupsla do peřin z mraků, mě napadlo, že jsem se úplně zbláznila. Z úst jsem vypustila krakena… :-), a pak už jsem letěla. Ten stav po seskoku je nepopsatelný. Chtělo se mi chechtat ještě dva dny potom. Chápu, proč člověk skočí znovu.

Máte nějaké koníčky, prý malujete, pletete...

V postatě všechno to, čím jsem zaneprázdněná, je můj koníček. Na pletení a malování mandal teď bohužel nezbývá mnoho času. Potřebovala bych, aby dny byly delší. Už nějak nemůžu ponocovat. Druhý den nejsem ve své kůži a mám kruhy pod očima…jo, jo, život po třicítce… :-). Pletu moc ráda. Hlavně šaty, ty pak ještě dozdobuji korálkama. Mandaly maluji křídama, líbí se mi ten přímý kontakt rukou a toho, co vám pod nimi vzniká. Sedím u toho na bobku na zemi, neskutečně při tom zrelaxuji.

Ještě v patnácti letech jste závodně lyžovala, proč jste toho nechala, začali vás tehdy zajímat kluci?

To jo, to už mě zajímali… :-). Závodila jsem jako dítě, v patnácti už ne, to jsem tančila. Ale taky jen chvíli. Já byla takový větroplach… :-)

Když zmiňujete tanec, máte tu zkušenost, že zrovna moc mužů tanec nevyhledává a najít partnera třeba na ples bývá pro mnoho žen hodně složité?

Tanec je krásná forma vnitřní ventilace. Člověk tak může krásně popustit ventilek. Souhlasím s vámi, že taková situace se může zdát pro mnoho žen neřešitelná.

Jako každá žena určitě hodně řešíte oblečení. Co byste na sebe nikdy nevzala?

Když bych se mohla schovat za nějakou postavu, kterou hraju, tak na sebe natáhnu cokoli. A za sebe? Gumovou plaveckou čepici… i když…

Vám by určitě slušela! Oblékáte se podle módních trendů nebo vás móda vůbec nezajímá?

Trendům bezhlavě nepodléhám. Mám ráda nadčasovou módu, elegantní, která zdůrazňuje ženskost, která má šmrnc. Ráda jezdím nakupovat do Říma. Ta móda tam je s tou naší nesrovnatelná nejenom v tom, že jsme tady s módou s odpuštěním tři sta let za opicemi, ale i cenově se výrazně liší. Konfekce tady je zbytečně finančně přemrštěná. Letos mi z časových důvodů Itálie nevyšla, ale zato jsem byla očarovaná kolekcí naší přední návrhářky M. Nevařilové. Pracuje hlavně s úplety, je to přesně moje krevní skupina.

Vaše krevní skupina je určitě také herectví, kterému se úspěšně věnujete. Jak jste se k této profesi dostala?

Být herečkou jsem zatoužila už jako desetiletá při natáčení „Nefňukej, veverko“. To byla taková pidi role, ale stačila, byl to obrovsky emotivní zážitek. Když jsem přijela domů z natáčení, mamka říkala: „Bože, ty celá jen hoříš. A oči máš jak tenisáky“. Vlastně všechno, co mě bavilo už v dětství, všechny moje záliby a koníčky, to byla taková spontánní příprava na přijímačky na DAMU. Chodila jsem do dramaťáku, reciťáku, tančila latinsko-americké tance, chodila do rytmiky a gymnastiky, psala povídky, hodně četla. Stále jsem něco vymýšlela, organizovala dětská divadelní představení. Furt se něco muselo dít. Byla jsem hyperaktivní dítě a mamča říká, že někdy až nezvladatelné. Paličák umíněnej. A taky jsem hodně snila, to je moc důležité.

Vystudovala jste DAMU, kde jste herecky začínala? Jak vzpomínáte na tu dobu? Jak se vyvíjela vaše kariéra dál?

Zní to jako fráze, ale v té době jsem se hodně hledala. Vůbec jsem si nevěřila. Už na škole jsem hodně točila, hrála jsem hlavně v pohádkách, taky v televizních inscenacích nebo naučně-vzdělávacích pořadech. Na ten rok v libereckém Divadle F. X. Šaldy vzpomínám moc ráda. Hrála jsem tam asi v sedmi představeních, ale zkoušela jsem moc málo. Přejala jsem role po těch, co z divadla odešly. Herec, hlavně ten čerstvě po škole, se vyvíjí hlavně v rámci zkoušení. To mi chybělo. Pak mi taky chyběla kamera. Odešla jsem zpátky do Prahy s naivní představou, že volná noha je pro herce tou ideální variantou. Ano, ale ve chvíli, kdy má dostatek práce. Nebylo to ani trošku jednoduché. Spokojená jsem začala vlastně být až nedávno. Tam, kde chci být, ale ještě nejsem. Pracuji na tom. Mám svoje touhy, sny a víru. Štěstí přeje připraveným.

Kde hrajete v současnosti?

V seriálu Ulice a zkouším divadlo. Divadelní společnost Star Bag zkouší konverzační komedii z italského prostředí, kterou napsala Z. Kožinová a R. Stupková, jmenuje se „Nežárli“. Jsem patronkou Nadačního Fondu Fénix, sháníme penízky na léčbu popálených dětí. Moderuji jejich akce, ale i akce jiných společností. Občas zaskočím do dabingu. Studuji italštinu. Pravidelně trénuji tělo. Ve fitku posiluji tělo, na józe duši. Nepotřebuji vypadat jako modelka, pro mě je důležité být fit, abych všechno, co jsem si předsevzala, zvládla. Práci na těle, duši a „mozkovně“ považuji za svoji povinnost. Tady neexistuje, mohla bych nebo měla bych, je to moje práce, kterou chci dělat, pro kterou jsem se rozhodla, tak přes to nejede vlak. Sama jsem si tuhle cestu zvolila a děkuji za to, že to všechno je mi umožněno dělat.

Když zmiňujete Ulici, jak dlouho už v seriálu hrajete? Roli Zuzany Hrubé jste dostala v castingu?

V Ulici hraji pátou sezónu. Musela jsem projít klasickým castingem, který měl tři kola.

Jaké to je hrát vedle takových hereckých es?

Samozřejmě vás to velmi obohatí, ať už po lidské nebo pracovní stránce. Paní Maciuchová, pan Brzobohatý, Jaruška Obermaierová, pan Hrušínský, to jsou kumštýři s velikým srdcem a pokorou vůči řemeslu. Ta lidskost z nich sálá na velkou dálku. Mají velkou a otevřenou duši. To jsou celebrity, které nemají potřebu hlásat do světa, že tady jsou, protože jim stačí „jen“ být. Někdy mám trému s nimi hrát.

V čem je vám role Zuzany lidsky blízká?

Chci, aby mi byla blízká každá role. Pokaždé se snažím porozumět jednání té postavy, proč to či ono dělá, znát její pohnutky, a pak si je před divákem obhájit. Věřím, že v jádru není zlého člověka, to tak navenek vypadá, ale on může být jen obrovsky nešťastný, bolavý na duši, tak proto okolo sebe kope. Protože třeba potřebuje, aby ho někdo miloval. Jenom to dělá prostředky, které můžou odpuzovat a štvát. Všechno, co potřebuji, je láska - to je pro mě Zuzana. A to jsem taky já. Je hodně komplikovaná, citlivá, někdy příliš přímočará. Jedná na rovinu a občas narazí.

Role vám přinesla popularitu, stala jste se známou tváří, poznávají vás lidé na ulici?

Ano, poznávají. Někdy se dávám do řeči, fotím se a někdy bych zase byla nejraději neviditelná. Nechci žít podle toho, co ode mě společnost očekává, ztratila bych sama sebe. Chci žít na základě svého vlastního uvážení, které dělám na základě svých vlastních zkušeností. Někdy se daří, někdy míň, ale to brzy poznám, protože cítím, jako bych se tříštila a slábla.

Nescházelo mnoho a vaši kariéru málem zničily drogy. Poučila jste se z toho období?

Nezlobte se, ale k tomu se už nechci vyjadřovat.

Rozumím, nechci vás trápit bolestnými vzpomínkami, popoběhněme do cílové rovinky našeho povídání. Jste pověrčivá, věříte třeba na nešťastné číslo 13 nebo šlápnutí na kanál?

Šárka Ullrichová  
Narodila se 10. 12. 1974. Jako malá závodně tancovala a lyžovala, chodila do pěveckého i recitačního kroužku a na gymnastiku. K tomu všemu zvládala také malé role v ochotnickém souboru a už v deseti letech stála poprvé před filmovou kamerou. Herectví si Šárka vybrala jako svoji budoucí profesi. Během studií na DAMU se několikrát objevila na televizních obrazovkách (O poklad Anežky české, či pohádky Kouzelnice, O třech ospalých princeznách). Po absolutoriu byla Šárka rok v angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Současně moderovala na rádiu KISS vlastní life magazín a na ČT magazín Game Page. Kromě toho ztvárnila také několik rolí před filmovou kamerou, mimo jiné ve filmech Jak básníci neztrácejí naději a Hezké chvilky bez záruky. Skutečnou popularitu jí přinesla role Zuzany Hrubé v seriálu Ulice.
Když budu věřit tomu, že je číslo 13 nešťastné, tak mi samozřejmě bude nosit smůlu. Záleží jen na nás, jak si to v hlavě „naprogramujeme“. Dříve jsem často prosila svoje anděly o pomoc. Teď už to nedělám. Jsou pořád u mě, a když potřebuji, hezky mě svými perutěmi ukonejší, pohladí. Začala jsem více věřit ve svoje vlastní síly. Máme v sobě všichni tak obrovský potenciál, je škoda ho nevyužít. Pověrčivá jsem přestala být, našla jsem víru – v sama sebe.

Máte nějaký rituál, který nikdy neporušíte?

Ano. Každý večer poděkuji vesmíru za konkrétní události, které mě ten den potkaly.

Věříte, že jsme ve vesmíru sami nebo někde žijí „zelení mužíčci“ co jednou přistanou na Zemi?

Sami ve vesmíru nejsme, tím jsem si jistá. Taky jsem přesvědčená o tom, že mnozí z nás nepocházejí z této planety. Jenom přijali tu jejich bláznivou hru na karmu a skejsli tady. A někteří jsou bílí a někteří moc černí.

Zajímavý názor. A co říkáte tomu, že nás 21. prosince 2012 čeká konec světa?

Něco musí skončit, aby se vytvořil prostor novému. To, co se má v roce 2012 stát, se už vlastně děje. Lidé to pociťují, jen si neuvědomují, čím to je. Mají bolesti hlavy, psychické problémy, divné tlaky. V důsledku světelných vibrací se starý systém bortí. Dokud nebudeme žít duchovními zákony, tělo a psychika to přestanou stíhat. Důležité je se přeorientovat. Povýšit se nad hmotu a nebrat ji jako základ bytí, nelpět na svém vlastním egu. Vesmír a my s ním se potřebujeme očistit a obrodit. K tomu je ale zapotřebí dát novému prostor. Nebude to ani jednoduché, ani příjemné. Představte si, že jsme dům. V něm je starý, nepotřebný a hnijící nábytek, kterého se musíme zbavit. Tak uvnitř toho domu dojde k výbuchu, ten dům stále stojí, jen je zapotřebí v něm zamést, „vykydat“, pak ho můžeme teprve začít znovu zabydlovat. Každý to podle svého vlastního vnitřního přístupu bude snášet jinak. Nebojte. :-) 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky