Helena Třeštíková: Lída Baarová byla narcis, natáčení komplikovalo její pití

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Celovečerní dokumentární film o Lídě Baarové Zkáza krásou Helena Třeštíková připravovala čtyři roky. V rozhovoru prozradila, jak náročné bylo natáčení s hvězdou stříbrného plátna, proč nikdy nemusela točit reklamu a také prozradila, jak probíhaly práce na legendárních Manželských etudách. 

Ve snímku o Lídě Baarové vycházíte z půlhodinového filmu - Sladké hořkosti Lídy Baarové, který jste natočila před 20 lety. Jak jste se k prvorepublikové hvězdě dostala?

Náhodou. Zapojila jsem se do projektu České televize Lapidárium o různých prostorách a předmětech. Měla jsem točit o velkém sále pražské Lucerny a jak jsem chodila po různých pamětnících, doporučili mi, že musím za Lídou Baarovou, protože tam byla stálou návštěvnicí. Připadalo mi to zajímavé, tak jsem jí zavolala do Salcburku, kde žila, jestli by mi o Lucerně něco řekla.

Tehdy vás napadlo o ní natočit film?

Bylo mi jasné, že Lída Baarová je fenomén, ale nic moc jsem o ní nevěděla. Šla jsem do knihovny Libri Prohibiti pro její paměti, které s ní napsal Josef Škvorecký v samizdatu, tady ještě té době nic nevyšlo, a když jsem je četla, říkala jsem si, že by to chtělo samostatný film. Tak jsem jí znovu zavolala a domluvily jsme se.

Jak vás paní Baarová přijala?

Entrée bylo monumentální. Den předem jsem volala, co chce přivézt, prý becherovku, tak jsem koupila největší láhev, co existuje, a nahlásila jsem, v kolik dorazíme. Jenomže byl březen, příšerné počasí, museli jsme jet pomalu a asi o hodinu a půl jsme se zdrželi. Lída Baarová nám otevřela šíleně naštvaná, odšroubovala si tu becherovku, napila se a řekla, ať přijdeme druhý den v deset. Já jsem doufala, že hned začneme, protože jsme měli na natáčení jen tři a půl dne…

Další dny už měla náladu lepší?

Vystřídala všechny nálady, které si dovedete představit. Od naprosté protivnosti panovačného narcisa, který je zvyklý, že se všechno děje po jeho, po nesmírně milou a vlídnou paní. Natáčení komplikoval fakt, že pila. To bylo z jejího projevu znát. Ve filmu jsem nechala záběr, jak si přihne z láhve becherovky, aby divák pochopil, proč někdy mluví, jak mluví.

Rozhodnutí, že se k tématu po 20 letech vrátíte, zrálo dlouho?

Napadlo to Jakuba Hejnu, střihače, se kterým spolupracuju. Asi před pěti lety mi dělal kopii DVD Sladkých hořkostí a osud Baarové ho nadchl, hecoval mě, že určitě mám spoustu materiálu, které se do televizní půlhodinovky nevešly, že by to chtělo s tím něco udělat. Tak jsme s mojí dcerou Hankou, producentkou, podaly žádost na Media, program Evropské unie na podporu audiovize. Grant jsme získaly, začaly jsme se prokousávat archivy a domluvily jsme se s Českou televizí a Fondem kinematografie, že premiéra bude začátkem roku 2016.

Lída Baarová

Když jsem film viděla, fascinovalo mě, kolik pokladů se vám podařilo najít v archivech.

Byla s tím spousta práce. A bylo to drahé – právě kvůli archivním záběrům jsme překročili rozpočet. Hrané věci jsou sice nejsnáze dostupné, protože o nich všichni vědí, ale platí se každá použitá vteřina. A my jsme potřebovali použít ukázky ze tří německých, dvou italských filmů a jednoho španělského. Co se týká zpravodajských šotů, Národní filmový archiv nám připravil dlouhatánské soupisy, ze kterých jsme vybírali. Třeba reportáž z hereckých zkoušek, z návštěvy Lídy Baarové v ateliérech ve Zlíně nebo jak těsně před koncem války pracuje v továrně a vyrábí tašky.

Netušila jsem třeba, že filmy se roztavovaly a vyráběly se z nich laky na nehty a krémy na boty. To je moje oblíbená sekvence a metafora pomíjivosti. Kdysi z filmů vznikaly krémy na boty, dnes se digitální záznamy mažou. Když jsme před 20 lety Lídu Baarovou natočili, chtěla jsem, aby televizní archiv zachoval celý natočený materiál. Teď, když jsem s ním chtěla pracovat, nebyl tam. Nechápu, že ho někdo nechal smazat – jde přece o významnou osobnost, která už je mrtvá, nikdo s ní už nikdy nic nenatočí. Naštěstí jsem si tehdy tajně všechno nechala zkopírovat – kdybych tu pirátskou akci neudělala, film by nebyl.

Z jakého okamžiku při natáčení jste měla nejsilnější pocit?

Z posledních výpovědí paní Lídy, které jsou v závěru filmu: že by se chtěla potichu ztratit, že život už jí nic nepřináší… Ta šílená pomíjivost byla hlavním tématem filmu. Ke konci jsem ji cítila nejsilněji. Věděla jsem, že sbalíme kameru a odjedeme, a ona v Salcburku zůstane sama.

O čem mluvit nechtěla?

O Goebbelsovi, ale nakonec něco řekla. Její hlavní emoce byla, že do ní byl šíleně zamilovanej a ona byla zamilovaná do jeho lásky. Všichni jí pak říkali, že to byl padouch, ona to rozumově připustila, ale to, že ji někdo takhle mocný miloval, byl pro ni zásadní zážitek: že byla tak úžasná, že takového chlapa získala.

Říká, že to mohlo být ještě horší.

Taky to mohl být Hitler. I jeho zřejmě velmi přitahovala.

Dodnes se jí vztah s Goebbelsem vyčítá, ale málokdo ví, že románek s ním měla ještě před válkou.

Ano, v letech 1936 až 1938. Tehdy nikdo netušil, co bude. V tom se film liší od časosběrných dokumentů, které dělám: tam zachycuju pravdu každého dne, každé chvíle, tady šlo o vzpomínky.

Co je vám bližší?

Obojí mám ráda. Natočila jsem několik pamětnických filmů, třeba s vězeňkyněmi 50. let. Dokument jsem šla studovat proto, že je podstatné zaznamenat zajímavé osudy, dokud to jde. To je emoce, která mě žene, ať se děje, co se děje. Patří to do proudu „chytit život při činu“. Podařilo se mi stát se dokumentaristkou, mám tu možnost, mám kameru, mám lidi, můžu to dělat. Tak je to moje povinnost.

Pod filmem jste podepsaní dva režiséři. Vy a střihač Jakub Hejna. Proč?

S Jakubem jsme se potkali před sedmi lety na filmu René. Přestože jsme generačně jinde, Jakub je ve věku mého syna, naše spolupráce byla od začátku skvělá. Dobrý střihač by měl mít úlohu prvního dramaturga. Režisér a ostatní na place jsou ovlivněni spoustou vjemů, které se ale třeba nepodaří zachytit, střihač vidí jen to natočené. Když třeba Jakubovi říkám, jaká nálada byla při natáčení, on namítne, že zachyceno to není, ať nepočítám s tím, že to diváci pochopí. To je důležitá zpětná vazba! Dělali jsme spolu asi pět filmů, jeho názory jsou pro mě cenné. Do titulků filmu Soukromý vesmír jsem mu napsala „režijní spolupráce“, u Baarové, protože byl iniciátorem, jsem mu rovnou řekla, že do toho jdeme jako spolurežiséři. Navíc u střihového filmu je role střihače větší než u jiné práce. Společně jsme si hráli s každým záběrem. Třeba Baarová točila první německý film Barkarola a v té době probíhaly první velké nacistické parády, tak jsme to zkusili propojit: Benátky v ateliéru s vojenskými marši. Sestříhat takovou sekvenci trvá několik dní, protože pořád zkoušíte, něco vám nesedí, tak zkoušíte znovu. To jsme vymýšleli společně, stejně jako dotáčky, kterými jsme chtěli zdůraznit téma filmu, protože v jejím životě skoro nic jiného než film nebylo.

Jakých scén je vám líto, že se nevešly nebo nehodily?

Spíš mi bylo líto spousty momentů, kdy Lída Baarová něco zajímavého říkala, a zrovna třeba nebyla puštěná kamera. Technika tehdy nebyla tak pružná jako dnes, její obsluha byla složitější. Uteklo nám tak několik zajímavých poznámek o Goebbelsovi. Pak jsem některé vyhledala v pamětech paní Lídy a do filmu je použila. Zaznamenala jste, že je četl někdo jiný?

Říkala jsem si, jestli to není paní Baarová o pár let dřív. Nebo Zdenka Procházková.

Paní Procházková, která mimochodem hraje u Renče starou Baarovou, ty paměti kdysi načetla v rozhlase. Vyhledali jsme si je, ale podání nám připadalo trochu moc herecky patetické. Jednou jsme si ze střižny odběhli na oběd do čínského bistra a Jakub mě upozornil, že za námi sedí paní, která má hlas jako Lída Baarová. Oslovila jsem ji, vysvětlila jsem jí, o co mi jde, koukala na mě hodně překvapeně – to není obvyklá situace v čínském bistru. Souhlasila, že zkusí kus pamětí načíst, my jsme pak část použili od ní a část od paní Procházkové, pustili jsme to dramaturgům a všichni se shodli, že pro náš film je lepší ta neznámá paní. Je to biochemička. Tak pak namluvila vše.

Zdenka Procházková

Viděla jste ve Švandově divadle hru Pankrác ’45 o fiktivním setkání Lídy Baarové, Adiny Mandlové a dalších ve věznici?

Půjčovala jsem její autorce Martině Kinské DVD s prvním filmem o Lídě Baarové. Na představení jsme pak byli s Jakubem Hejnou a pro změnu si ho dali jako studijní materiál v době, kdy jsme finišovali střih. Líbilo se mi. Hlavně charaktery těch žen jsou výborně popsané. Fascinovala mě hlavně žena K. H. Franka. I Židovka, i odbojářka Krupková, nad jejich osudy jsem žasla. Je to výborný počin, i když tam jsou některé historické nepřesnosti, třeba že Baarová nikdy neseděla na cele s Adinou Madlovou. My taky máme ve filmu nepřesnosti, o kterých víme.

Požádala jsem historika, pana doktora Kouru, aby se na film podíval a posoudil, jestli tam není něco trestuhodně mimo. Řekl, že je to snesitelné, že drobné nesrovnalosti můžeme považovat za jistou licenci.

Časosběrným dokumentům jste se u nás začala věnovat jako první. Proč právě jim?

Vždycky jsem si psala deník, to byla inspirace. Přišel mi zajímavý koncept někoho sledovat v čase, protože čas přináší změny. Tehdy jsem zaznamenala, že existují nějaké podobné fotografické projekty, filmové ne. Svůj první film tohoto typu jsem natočila na FAMU, rok jsem sledovala vesnici, která se zatápí, protože tam vznikala přehrada. Pak jsem natáčela ženu, která čeká dítě, porod a pak ještě pár měsíců po porodu. Šlo o můj první profesionální film, Zázrak.

Pak jste měla dveře otevřené k Manželským etudám?

K těm mi pomohl psychiatr, jenž svému příteli, řediteli Krátkého filmu, vyprávěl o průzkumech problémů a rozvodovosti mladých manželství. Navrhl mu, že by se to dalo zpracovat i filmově. Ředitel mu prý tehdy řekl, že má v podniku jednu bláznivou ženskou, která by do toho asi šla. Tím myslel mě. Bylo to štěstí, protože já bych takový projekt nikdy sama neprosadila, byl netypický a drahý: chcete peníze, a slibujete výsledek za pět let…

Možná.

Ano, protože to nakonec nemusí vyjít. Od první chvíle mi bylo jasné, že takový způsob práce je moje parketa, nadchl mě. Vzala jsem ho jako svůj prapor, kterým mávám. Pokaždé jsem ale později měla problém svá časosběrná témata prosadit, sehnat peníze. Teprve nedávno, po druhé části Manželských etud, jsem se domluvila s producentskou společností Negativ – je ochotna zafinancovat natáčení a mezitím shánět granty a další peníze. Díky nim můžu pokračovat v projektech a postupně se dokončují. Takhle vznikla Marcela, René, Katka. Mallory se takhle točila několik let, než producenti sehnali finance.

Když na každém filmu pracujete více let, uživí vás? Smířil se manžel s tím, že děláte práci, která vás sice baví, ale...není nic moc lukrativního!

Vždycky jsme to nějak zvládli. Nejhorší to bylo, když děti byly malé a platili jsme hlídání, abych mohla pracovat. Můj muž Michal je naprosto srozuměný s tím, co dělám, nikdy neměl ani v nejmenším řeči, že bych mohla vydělávat víc.

Zakázky, jako třeba reklamu, jste nikdy vzít nemusela?

K tomu naštěstí nedošlo. Děti asi necítily žádnou tíži, když si obě vybraly svobodná povolání: Tomáš je fotograf a Hanka producentka. Nějak to vyplynulo. Do výběru povolání jsme jim nikdy nemluvili. Možná proto, že moji rodiče, když jsem řekla, že se chci hlásit na FAMU, šíleli. Vystudovala jsem výtvarnou střední školu, máma byla výtvarnice a myslela si, že půjdu na UMPRUM a budu s ní spolupracovat v ateliéru. Navíc jim vadil film jako takový, považovali ho za neseriózní prostředí. Jeden tátův spolužák pracoval jako dramaturg na Barrandově a řekl mu, že svou dceru by nikdy k filmu nepustil. Tenkrát jsem si předsevzala, že nikdy nebudu svým dětem do ničeho kecat.

Jak jste si FAMU prosadila?

Moc jsem se jich neptala, ale když jsem výběr zúžila na dokument, trochu se uklidnili. Přišel jim přece jen serióznější.

Filmaři, fotografové a novináři by měli být podle některých pouček pouhými pozorovateli. Daří se vám to?

Já se za pozorovatele považuju, nejsem typ aktivisty, který točí o tom, jak pomáhá lidem. Ale je jasné, že když jste s těmi natáčenými lidmi hodně nablízko, snažíte se jim pomoct, když vidíte, že to potřebují. Ale není to obsahem filmu. Pořád se něco děje, teď Mallory, o které jsem točila poslední film, přišla o byt, tak bydlí u Marcely, hrdinky jedné z Manželských etud. Zajímavě se to propojuje.

Když jste s natáčenými tak dlouho v kontaktu, a poměrně nablízko, mění se v přátele?

Někteří. Jako v každé práci: s někým si jste blíž a sedíte si, s některým míň. Včera jsem byla na kafi s Mallory, probírali jsme novinky v jejím životě. Dneska kontaktům velmi pomáhají mobily. V začátcích Manželských etud většina našich mladých manželů neměla ani pevnou linku a domlouvání bylo dost složité.

Máte zdokumentované také své děti a teď vnoučata?

Vůbec, mám blok propojovat profesi a soukromí. Děti jsme fotili, jako každý: na film, vyvolaly se fotky a nalepily do albíčka. Vnoučata fotí Tomáš. Dneska mě mrzí, že máme děti, jak byly malé a roztomilé, jen na fotkách, ne pohyblivé. Ale nějak to nešlo...

Máte nějakou profesionální deformaci?

Pořád se na něco ptám. Můj muž a děti to šíleně nenávidějí, říkají tomu dokumentaristický výslech. Já si myslím, že se ptám, když mě něco zajímá – to kladu soustavu otázek. Když manžel řekne „zmlkni“, dojde mi, že to asi přeháním.

TAK ŠEL ČAS

1949 Narodila se 22. června v Praze výtvarnici a právníkovi.

1975 Po střední výtvarné škole absolvovala dokument na FAMU, v prvním filmu Zázrak mapovala těhotenství a narození dítěte. Během natáčení se seznámila s architektem Michaelem Třeštíkem, manželé jsou dodnes. Mají dvě děti.

1980 Začala pracovat na časosběrných filmech o šesti mladých manželských párech Manželské etudy. Dokončila je v roce.

1987. K tématu se vrátila Manželskými etudami po 20 letech. Jeden z příběhů rozvedla v celovečerním filmu Marcela (2006).

2002 Začala učit na FAMU.

2011 Dokončila svůj zatím nejdelší časosběrný film Soukromý vesmír, který mapuje osudy jedné běžné rodiny 37 let.

2015 Dokončila film o Lídě Baarové Zkáza krásou, který měl premiéru 7. ledna 2016.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky