Hana Zagorová: Svou tchyni obdivuji

Hana Zagorová: Svou tchýni obdivuji
Hana Zagorová: Svou tchýni obdivuji
Zdroj: Isifa.com

„Žijeme krásný život,“ říká s úsměvem žena, které kdysi pomáhaly co jedenáct týdnů transfuze krve. Zpěvačka Hana Zagorová je vdaná za operního pěvce Štefana Margitu. Kafe.cz poskytla rozhovor.

Diskutujte: Kterou Hančinu písničku máte nejradši? Co si myslíte o jejím manželství? A mimochodem... Také obdivujete svoji tchyni?

Na nedávnou oslavu jejich společných narozenin se sešli snad všichni, kdo v domácím showbyznysu něco znamenají. Přišli proto, že Hanku a Štefana mají rádi. „A to je ten nejkrásnější dárek ze všech,“ myslí si oslavenci. Zpěvačka Hana Zagorová si k pětašedesátinám nadělila i krásný pracovní dárek: Zítra se zvedne vítr - 3 CD Zlatá kolekce (Supraphon), 12. prosince chystá vánoční koncert v Lucerně. 

Kolik skladeb leželo na stole?
No já, už jsem jich na stole viděla málo. Mám naštěstí kamarády ze Suprafonu pana Broučka a pana Drvotu, z České televize pana Svobodu, kteří ten předvýběr udělali za mě, takže jsem pak měla mnohem snadnější práci. Udělala jsem jen poslední selekci a to už byla krása. Žádné vyřazené písničky jsem nelitovala, nejsem ten typ – řekla jsem si prostě, že je to potřeba, a konala (úsměv).

Oslavila jste životní jublieum. Zastavíte se v čase významných narozenin, abyste si zrekapitulovala, v jakém bodě se třeba nachází váš soukromý život nebo kariéra, a naplánujete si, kam je posouvat dál?
Jé, vůbec ne. Tak cílevědomá nejsem. A taky vím, že něco plánovat může připadat osudu docela legrační, nemyslíte? 

Připadáte mi docela odvážná. Třeba do muzikálů jste vstoupila teprve nedávno, po několika desítkách let kariéry sólové zpěvačky.
A vidíte, to právě není pravda... (usmívá se). Už v šedesátých letech jsem natočila Josefinu a to byl muzikálový formát. První větší práce, kterou jsem dělala v Praze – nabídku jsem dostala po škole od tehdejší Československé televize – byl také muzikál. Tedy... Takový minimuzikál s Josefem Lauferem. Jmenovalo se to Madam a sedm loupežníků, napsaná podle Náhrdelníku od Eduarda Basse. Na mém posledním výběrovém CD Zítra se zvedne vítr (Zlatou kolekci 3CD vydal Supraphon, pozn. aut.) jsou z tohoto muzikálku hned tři písničky. Byl krásný.

Momentálně vystupujete v několika pražských muzikálech a tak si říkám, že se vám podařilo šťastně skloubit profesi zpěvačky s profesí herečky, kterou jste vždycky chtěla být.
To pro změnu pravda je (úsměv). Skutečně jsem si přála být herečkou, ale cíleně jsem si za tím nešla a nechala jsem osud, aby to nějak vyřešil. Vybral mi zpěvačku.

Věříte na osud?
To by bylo na dlouhé povídání. Do jisté míry ano v tom smyslu, že se mi mnohokrát v životě potvrdilo, že lámat věci přes koleno, jít za něčím „na sílu“ proti nějakým těžkostem, se pak zpětně mnohdy projeví jako nešťastné. Abych to zkrátila na minimum – není podle mě dobré vstupovat někam, kde to pro vás není... požehnané. Není dobré vnímat to, jak jste uvnitř nastavená, a snažit se jít úplně jinou cestou. Když přehlušíte to, co je ve vás, musíte to potom pracně dolovat na povrch.

Často se stává, že nám takzvaně blikají kontrolky – ať už jde o vztahy nebo o nějaká jiná důležitá rozhodnutí. A my je nechceme vnímat.
Ano. To je ve všem. Vnímám je teď víc, pravděpodobně to má mnoho společného se zráním (úsměv). Například hlasy svého těla jsem na mnoho let přehlušila úplně. Zkrátka jsem pracovala a basta, neměla jsem na ně kdy. Ale momentálně se jim snažím naslouchat mnohem víc. Myslím si, že je to rozhodně výhodnější naslouchat.

Jak to šlo, přehlušit hlasy těla, vždyť muselo přímo volat – byla jste nemocná.
A velmi mladá, nezapomeňte. Tehdy jsem měla pocit, že žádné kontrolky snad ani neexistují. Kdyby se vám dostal do ruky diář z roku 1971 nebo třeba 1978, neřekla byste si nad ním, jak jste to všechno mohla vůbec stíhat? V sedmdesátém prvním toho ještě nebylo tolik, vystupovala jsem v Semaforu a oslovila jsem Karla Vágnera, jestli bychom mohli spolupracovat. Bylo to období velkého života a určitého hledání a ještě to nebylo období vyčerpání z práce.

Nastalo období, kdy vám úplně došly síly? Kdy jste prohospodařila veškerou svoji energii?
To se mi dařilo každých jedenáct týdnů.

A co na to pomáhalo?
Trasfuze (mírný úsměv).

Tranfuze...
(Hanka se dává do perlivého smíchu). No ano. Zní to drsně, ale co vám mám říct, když jste se tak ptala.

Jako zpěvačka jste často spolupracovala se samými muži. Jak jste zvládala pozici „šéf“, umíte ji?
Ne ne, já vůbec neumím být šéf. Měla jsem Karla Vágnera, který rozhodně šéf být umí a dělá to velmi dobře. On byl spojovací prvek mezi kapelou a mnou, což je pro zpěvačku velmi výhodné, mít takovou spojku. A teď? Teď je to stejné, jen mám Jirku Dvořáka, což je v podstatě Karlův žák, kdysi dávno ho vystřídal na koncertních pódiích.

Když už jsme mluvily o diářích, zajímalo by mě, jestli v tom na rok 2011 a také na příští rok 2012 jste si poučená vyškrtala dostatek volna?
Do nedávna jsem si říkala, že nebudu dělat víc koncertů než šest do měsíce. Tak jsem si to hezky nastavila, a ... Nedaří se mi to dodržet (úsměv).

Hana Zagorová: Svou tchýni obdivuji

To musí být zajímavá chvíle, kdy si doma sednete se svým manželem, slavným operním tenorem Štefanem Margitou, a oba otevřete diáře. Čí je plnější?
Štefíčkův diář má přednost, protože on je o tři i čtyři roky přede mnou. Dopředu ví, co bude dělat v roce 2015 i dál. Určitě jsem to já, kdo se přizpůsobuje a dělám to ráda. V mém diáři je pak pečlivě vyškrtáno, kdy kde budu v cizině s ním, a práce se mi musí vejít do těch ostatních políček.

Celých šest let jste to tak nepraktikovala – tak dlouho před časem trvala vaše pracovní pauza a období, kdy jste byla v domácnosti. Co se stalo?
Byla jsem unavená, měla jsem pocit, že jsem už odzpívala všechno, co jsem odzpívat měla a chtěla. Ale ukázalo se, že to nebyla pravda. A také jsem si chtěla uhájit vztah a věnovat mu veškerý čas, který takový čerstvý vztah potřebuje.

Stýskalo se vám?
Strašně. Po lidech, po koncertování, po pódiu, po potlesku... po všem. Stýskání přišlo po takových dvou letech. Štefan i Karel Vágner do mě neustále hučeli, že nemůžu přestat úplně pracovat, že bych si pokazila to hezké, co mi to přináší. Mně ale trvalo další čtyři roky, kdy jsem ten důležitý krok zpátky na pódium udělala.

Měla jste v šatně před prvním koncertem po přerušení kariéry nějakou významně větší trému než jindy?
Možná o malinko, to už se nepamatuju. Ale že jsem měla trému určitě, to vám můžu s klidným svědomím říct. Já mám totiž trému vždycky, celý život. Hlavně si vzpomínám, že jsem se hrozně těšila. Cítila jsem, že mě lidé rádi vidí, a mohla jsem jen litovat vlastní chyby, že jsem se předtím uhonila a upracovala.

Dokázala byste být „zelená vdova“? Žena v domácnosti závislá na příjmu partnera?
To bych asi ani neuměla. Štefan by asi ani nebyl moc rád, kdybych se motala kolem sporáku nebo žehlicího prkna. V tom – a nejen v tom, je naprosto úžasný. My jsme si těch společných dvacet let opravdu užili. Nejsme lidé, kteří by střádali peníze v bance. Ne. My žijeme život. A to je krásné.

Manžel má dvaadevadesátiletou maminku...
Dnes přijela do Prahy na návštěvu.

Dokud má muž maminku, je pro někoho na světě malý kluk. Zní to hezky, ale pro „nevěsty“ je to složitá situace. Mívala jste trému před tchyněmi svého života?
Měla. Vždycky jsem je respektovala, protože vím, že je to důležité. Ale konkrétně Štefanova maminka je báječná. Byl to první člověk, který mu jako první reakci řekl: „Takovou ženu jsem si pro tebe představovala.“ Ohromně mi to usnadnila a už v prvním telefonátu mě zvala na návštěvu. Já bych jí nechtěla vzít v životě nikdy nic. Vychovala tři syny a vychovala je tak, že by si z toho všechny maminky synů měly vzít příklad.

Jaká je?
Úžasná sofistikovaná dáma. Myslím, že díky ní se Štefan umí postarat o ženu, jak se umí postarat sám o sebe, jak je galantní. Všichni ti synové ji zbožňují. Naprosto si to zaslouží. Myslím si, že jsem se ke svým rodičům chovala moc dobře. A všichni ti bratři se chovají k mamince tak, že jsem na začátku vztahu dokonce přemýšlela, jestli jsem se bývala nemohla chovat ke svým rodičům líp.

Jak snášeli vaši životní partneři vaši popularitu?
Neznám muže, kromě Štefana, který by to zvládnul – být brán neustále jako „ten od Hanky Zagorové“. Štefan je velmi úspěšný v zahraničí, ale tady se s tím také setkává a nese to se svou pověstnou noblesou statečně.

Popadl vás samotnou někdy strach: Kde je ten, který tohle vydrží?
Vždycky jsem věřila, že je někdy nachystaný na bílém koni a jednou přijede. Nakonec se mi to splnilo.

Poslechněte si úvodní píseň Zítra se zvedne vítr ze stejnojmenného alba Hany Zagorové

SOUTĚŽ - Chyťte Ježíška na Kafi!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky