#clanek|5175701#
Po nemoci se energičtí manželé v říjnu pustili do práce. Propagují desku, která se jmenuje Konečně společně, oba se chystají do Palerma, kde Štefana čeká v průběhu listopadu a prosince několik představení, a o koronaviru, který je potrápil na konci září, už si moc povídat nechtějí. Je to přece za nimi.
Na všem špatném lze ale najít něco dobrého. Dají se i na koronaviru najít nějaké klady?
Hana: Ne. Nedá se na tom najít nic dobrého. Jsme rádi, že to máme za sebou. A já bych tu nemoc zakopala hluboko pod zem.
Štefan: Ano, je na tom něco pozitivního. Je to prověření vztahu. Po devětadvaceti letech, co jsme spolu, se nám nestalo, abychom se hádali. A to ani teď během období, kdy nám nebylo dobře, nemohli jsme chodit ven a kvůli omezením ani nyní vlastně nikam chodit nemůžeme. Jsme stále spolu. Bez hádek. A to je pozitivní! Že si nelezeme na nervy. Aby to vydrželo, si přeju i pro dalších devětadvacet let.
Dal by se podzim, kdy jste se museli vypořádat s koronavirem a zároveň vydáváte novou desku, přirovnat ke kvapíku?
Hana: Bohužel ne. Naopak se to celé zpomalilo, protože jsme zvyklí strašně moc pracovat, a najednou jsme seděli doma. Naštěstí jsme ale točili desku, což byla jediná práce, která nám zůstala. Štefanovi odpadla všechna zahraniční vystoupení, Metropolitní opera, San Francisko… a mně koncerty. Odpadlo jich sice málo, protože jich asi třicet pořadatelé přeložili na termíny po Novém roce, což ovšem nevím, zda je reálné.
Štefan: Hance koncerty odpadly, ale už ví náhradní termíny, na kdy byly přeloženy. Já mám nevýhodu v tom, že divadla termíny ruší, ale náhradní termíny nevědí, protože netuší, kdy otevřou.
Jaký je váš náhradní program?
Štefan: Přiznám se, že jsem strašně rád doma a s chutí si vymýšlím práce v tuzemsku. Od února jsem měl být pracovně dva a půl měsíce ve Washingtonu, a když jsem se dozvěděl, že se neuskuteční ani tato produkce, začal jsem pracovat na projektu Intimity, což bude šansonový program, se kterým se v únoru a březnu chystám napříč republikou. Takže mám práci a těším se na ni, protože se učím. Učím se texty a zjišťuji, že čím jsem starší, tím se učím hůř. A to jsou takové hezké poznatky (smích). Člověk si uvědomí, že zatímco dřív mu jedna písnička trvala dva dny, dnes se ji učí týden.
Hana Zagorová Štefan Margita
V písni Sláva je bál, kterou posluchači najdou na vašem společném albu a vy jste ji, Hano, otextovala, zazní: „Život, můj milý, je k pláči i k smíchu.“ Jste rádi i za chvíle, kdy je hůř, protože pak si toho hezkého můžete víc vážit?
Hana: Je to tak a já bych to možná ještě trochu vylepšila. Čím níž se dostanete do pekla, tím výš můžete vylétnout do nebe, takže se ta sinusoida rozšíří.
Štefan: Hanka text upravila, protože píseň původně zpívá jen ona. Takže když jsme se rozhodli, že ji nazpíváme jako duet, dobře si pamatuju, jak jela na koncert, mně zazvonil telefon a Hanka do něj řekla: „Tak jsem ti to tam změnila, máš tužku? Rychle si to napiš. Život, můj Bože, je štěstí i hoře.“ Takže i tato varianta platí a je ze života.
Když se vrátím k písni Sláva je bál, napadá mě, že ve vašem případě by se dalo říct – Život je bál. Vaše seznámení bylo tak trochu pánská volenka. Když za vámi přišel pan Margita poprvé, nevyšlo mu to. I tak ale našel odvahu, přišel na volenku druhou a od té doby spolu tančíte životem.
Hana: Ano, je to tak. Ta první volenka, to bylo setkání v Národním divadle na schodech. Štefan ke mně přišel a řekl mi: „Já vás mám hodně rád.“ Co jsem na to asi v té chvíli měla říct…? Řekla jsem: „Opravdu?“ Ale to by asi řekla každá žena, která by tím byla zaskočena.
Po devětadvaceti letech, co jste spolu, natáčíte první společnou desku. Kdy jste se rozhodli, že ji vydáte?
Hana: Teď v listopadu jsme měli koncertovat s naším společným programem Konečně společně, a když jsme tento projekt kvůli koroně nemohli realizovat, přišel nápad natočit zatím nejprve desku. Ta byla v plánu na později, ale ve chvíli, kdy odpadly všechny koncerty, jsme se rozhodli natočit ji co nejdřív, aby se dostala k posluchačům už teď na podzim.
Jaké jsou reakce fanoušků?
Štefan: Když si otevřete stránky Supraphonline, tak alespoň nyní, kdy děláme náš rozhovor, jsme v prodeji fyzických alb na prvním místě. Co dodat víc.
#clanek|4527737#
Poslouchal jste v dobách před seznámením s Hankou popovou hudbu?
Štefan: Mě zajímala jenom popová scéna. Jelikož jsem žil v Košicích a měl jsem to blízko do Budapešti, jezdil jsem na kapely jako Queen a Rolling Stones, které se k nám tehdy vůbec nedostaly. A co se týče české pop-music, tak Hana Zagorová patřila k mým oblíbencům. Byl jsem na všech koncertech, které v Košicích odzpívala. Seděl jsem v první řadě a poslouchal. Hana: Já vždycky dodávám, že když na mé koncerty chodil, tak ještě neměl ani občanku.
Jste rád za každého, kdo popularizuje operní zpěv?
Štefan: Ano. A jsem rád i za každého diváka. Dnes je radost sledovat, že na některých koncertech sedí mladá generace. V mém případě, a to si můžeme říct zcela otevřeně, sehrála velkou roli Hanka. Ti, kdo mě neznají, nevědí, jak zpívám, nikdy mě v opeře neviděli, tak si řeknou: „To je ten manžel Hany Zagorové, tak se na něj zajdeme podívat.“ To je úžasné, nic proti tomu nemám a jsem rád, že se podívat přijdou. Nakonec je mohu oslovit natolik, že přijdou i na další koncert.
Platí rovnice o dvou známých? Výborný operní pěvec a výborná popová zpěvačka rovná se skvělý výsledek? A je to náhoda, že zrovna vaše hlasy k sobě pasují?
Hana: Já bych si to netroufala hodnotit, zda je to rovnice, nebo ne. Ale nám to vyšlo a jsme moc rádi.
Museli jste se svým zpěvem tomu druhému nějak přizpůsobit? Nebo jste si stoupli k mikrofonu a zpívali každý to své?
Hana: To by bylo úplně to nejhorší, kdybychom se přizpůsobovali, i přesto, že máme každý svůj obor. Když točíte ve studiu, tak ani o žádné přizpůsobování nejde. Točili jsme každý zvlášť. Je ale pravda že žánrem se Štefan přizpůsoboval určitě.
Štefan: Šansony a písničky, které jsme nazpívali, nejdou zpívat operně, protože by to bylo směšné a nevyznělo by to hezky. Ve studiu Daniela Hádla bylo úžasné, že jsme si to mohli zkusit, poslechnout, a podle toho jsme měli možnost vybrat výraz, který nám byl nejbližší. I když já už dopředu věděl, jak to chci nazpívat.
Na pódiu to ale bude jiné. Ve chvíli, kdy „zaduje“ operní pěvec, tak to už je velká síla. Tam bude pan Margita zřejmě muset ubrat.
Hana: Ne, to bude práce hlavně pro zvukaře, protože ti budou muset hodně zapracovat, aby naše hlasy srovnali. My ve svém zpívání ubírat nebudeme. To by bylo špatně.
Štefan: My máme tu výhodu, že operní pěvci nikdy nemají mikrofon. Metropolitní opera pojme čtyři a půl tisíce diváků a zpívá se tam bez mikrofonu.
Hana: No ale ty si myslíš, že v O2 aréně nemusíš mít mikrofon? Elektrické nástroje nemůžeš přezpívat bez mikrofonu! Štefan: Tam ano, protože tam není dobrá akustika.
Hana Zagorová
Paní Hanko, vaše koncerty jsou vyprodané během pár minut. Je příjemné vědět, že i když vám to okolnosti nedovolí a nemůžete koncertovat, vaši fanoušci za vámi stojí, a až přijde čas, přijdou?
Hana: Když se přerušila linie koncertů, které se přesunuly na nové termíny, ale my nevíme, jestli přestávka nebude trvat ještě déle, tak se přiznám, že jsem přemýšlela o tom, zda lidé ještě vůbec na můj koncert přijdou. Někteří stárnou, třeba se budou bát. Je pravda, že před tím, než přišel covid, jsem o tom nikdy nepřemýšlela.
Co pro vás znamená zpěv?
Štefan: Radost ze života.
Hana: Pro mě je to věc, které bych se do konce života nerada vzdala. Je to taková očista, potřebuju stát na jevišti, cítit přízeň diváků. Je to jeden ze smyslů mého života.
Štefane, vy jste projel celý svět. Máte někde to „své“ publikum?
Štefan: Strašně rád vystupuju v Americe. Tam je publikum, které vám dá po představení najevo, jestli se jim líbíte, nebo ne. Když skončí představení, začíná samostatná „klaněčka“, kdy jde před oponu každý sám. Pokud se divákům líbíte, mají ve zvyku povstat, dupat nohama a křičet jako na fotbale. Přál bych každému zpěvákovi, aby měl možnost zažít takovou atmosféru, protože to je to nejkrásnější, co lze zažít.
Hana: Zažila jsem jednou bučení obecenstva na režiséra, ale to bylo něco opravdu hrozného. Štefan: Zažil jsem jediného režiséra, kterého vybučeli. On stál na jevišti a říkal: „Vidíš to? I tohle je úspěch.“ A já jsem si říkal, že takový úspěch bych tedy mít nechtěl.
Stalo se vám, že publikum nereagovalo tak, jak byste si představovali?
Štefan: Ano, zažil jsem to. A přiznám se, že ve chvíli, kdy to z publika cítím, začínám ubírat, protože si říkám, že se na jevišti zbytečně rozdávám. V Madridu jsem vystupoval v nádherné produkci opery Boris Godunov, a když jsem stál v portálu a chystal se na jeviště, přišel za mnou inspicient, abych se podíval do hlediště přes infrakameru. V publiku byli lidé, kteří ještě před tím, než začalo představení, spali! Ale když je publikum dobré, pak do toho dám vše.
Hana: Může se stát a stane se to v průměru třeba jednou za pět let, že z publika cítím, že ještě během půlky první písničky není tak vtažené do koncertu. Ale to se pak rychle lepší a po té první písni cítím, že je to v pořádku, že jsou to moji miláčkové, mé publikum. A v tu chvíli vím, že se pro ně rozkrájím. Já si nepamatuju, že bych někdy ubrala, a vlastně ani nevím, jestli bych to dokázala.
#clanek|4105131#
Pane Margito, jste neuvěřitelně štíhlý. Co vaše proslulá Margitova dieta? Skutečně funguje?
Štefan: Samozřejmě. Já jsem tuhle dietu dostal kdysi od své agentky v Paříži, která zhubla osm kilo. Já měl tou dobou sto sedm kilogramů, tak jsem ji začal držet. Koupil jsem si váhu a bylo úžasné, že jsem každý den měl o půl kila méně. A pozor! Neměl jsem hlad. Takže jsem zhubl, a když jsem byl zpátky v Česku, potkali jsme se s Dádou Patrasovou, která se o dietu zajímala. Ta o ní řekla Halině Pawlowské, která ji nazvala Margitovou dietou.
Hana: Já díky této dietě zhubla jen jediný kilogram. Ženský metabolismus je zkrátka jiný. Ale Štefan tomu nevěřil, a že to není možné. Tak jsem si ji dala ještě jednou, drželi jsme ji společně a za těch čtrnáct dní jsem zhubla kilo a půl. A to mi přišlo strašně nespravedlivé, když Štefan zhubl kil devět.
Vy ale vypadáte stále skvěle. Jíte zdravě? A zahřešíte si tu a tam?
Hana: Já miluju sladké. Bez sladkého si nedovedu život představit, což je ale špatně. Buď jím, nebo držím dietu, a to je asi to nejhorší, co může být. Zdravé to není v žádném případě, to vím. Když omezím uhlohydráty, tak to většinou zafunguje, ale to sladké… Já se ráda odměňuji. Když se mi něco podaří, nebo mi naopak není dobře, tak zbaštím čokoládu.
Tak to jste se za to podzimní martyrium s koronavirem jistě odměnila velkou bonboniérou.
Hana: Ten je bohužel tak nelítostný, že si vezme vaše zásoby sám a na bonboniéru nemáte chuť ani čich.
Doteď jste se za ty útrapy ještě neodměnila?
Hana: Ale ano, samozřejmě.
Štefan: Teď už ano. Největší radost Hance uděláte, když jí koupíte Toffifee. To je ta krabička, ze které vyskakují čokoládky, a ta je za dvacet minut prázdná.
Hana: Je to smutné, ale bohužel je to pravda. (smích)
Devětadvacet let bok po boku
„My jsme hodně spolu. Když jedu do ciziny a zkouším, jsem tam třeba čtrnáct dní sám a Hanka pak přiletí za mnou, užívá si atmosféru zkoušek, prochází se městem, takže třeba New York zná líp než já,“ prozrazuje Štefan Margita. „Ano, jsem turistka, která dělá selekci památek, protože Štefan nemá během zkoušení čas vidět všechny. Jsem také, jak já říkám, čtenář tlustých knih, které mají i sedm set stran. A také se učím texty nových písní, takže se na cestách, kdy doprovázím Štefana, nenudím,“ doplňuje svého muže Hana Zagorová.
SPOLEČNÝ KONCERT
Vystoupení Hany Zagorové a Štefana Margity v O2 aréně bylo přesunuto na květen příštího roku
#clanek|4368744#