Začněme trochu netradičně, o vás se ví, že máte ráda psy, prý máte nový přírůstek?
Ano, k Picolovi jsem si pořídila ještě další čivavu, tentokrát psí holčičku Mini. Je nádherná a úplně odpovídá svému jménu. Měla ale chudinka velké patálie. Paní, od které jsem si ji koupila, mi ji dala moc brzo a byla ještě moc malá, nevážila ani 200 gramů a po třech dnech zkolabovala.
Naštěstí to dopadlo dobře...
Naštěstí ano, pět dní byla v nemocnici v kritickém stavu, selhávala jí játra, bylo to moc špatné a nebylo vůbec jisté, že přežije. Naštěstí se z toho dostala, teď jsou jí už dva měsíce a má 300 gramů. Jak dokázala o ten svůj psí život bojovat, tak jsem přemýšlela, že ji asi přejmenuji.
Třeba na Obra, tedy pardon Obryni, když už má těch úctyhodných 300 gramů!?
(smích) Něco takového, ale je to prostě moje Mini.
Jak spolu s Picolem vycházejí?
Báječně, Picolo se o ni stará, myje jí očíčka a kolikrát se přistihnu, že půl hodiny koukám na pejsky a nic nedělám.
Psy jste měla ráda vždycky nebo je to aktuální záliba?
To ne, já jsem vždycky milovala psy, přiznám se ale, že se mi líbila mnohem větší plemena. Když jsem ale přišla do Prahy a pořídila si byt 2 + kk a nemám tolik času, abych pětkrát denně běhala s pejskem po parku, tak mi přišlo sobecké pořizovat si velkého psa, který by doma trpěl. Tak jsem se porozhlédla po menším plemenu. A strašně se mi líbily čivavy, tak je mám. A vůbec nelituju.
Když je nemůžete tak často venčit, jak to řešíte?
Oni se naučili chodit na plínku, na takovou tu podložku pro miminka. Sami se vyvenčí, když je někdy nemám čas přes den vyvenčit. Navíc je to plemeno, co spinká celý den a není zrovna hyperaktivní.
A ovládají chodit na tuhle psí toaletu už oba psi?
Picolo byl v tomhle šikovnější, ten to ovládá perfektně, s Mini je to zatím trochu horší. Ale nezlobím se na ni, vždycky když udělá loužičku jinde, tak pak zvedne hlavičku, dívá se na mě provinile, každé očíčko kouká jinam (úsměv), tak se na ni nikdy nedokážu zlobit.
Někde jsem slyšel, že nemáte jen psy, ale ještě jednoho kamaráda z říše zvířat, a to podstatně většího?
To je pravda, asi půl roku mám fríského koně Gaitse. Je to obrovský kůň, má 800 kilo! A koňáci o tomhle druhu říkají, že jsou to černé perly mezi koňmi, mají vznešenost a krásu a od přírody nádherné držení těla, proto se často využívají k drezůře... Spolu s mou rodinou a pejsky je to takové moje životní štěstí. Já jsem si tak splnila dětský sen, starám se o něho a jsem tak vždycky ta obyčejná Háňa z Teplic v rajtkách a holinkách, a to mě baví.
Hana Mašlíková
Takže jste modelka, která hřebelcuje koně a kydá hnůj?
(smích) Samozřejmě, že hřebelcuji koně, to musí každý jezdec postarat se o koně, když na něm jezdí. Ale hnůj nemusím řešit, protože v té stáji, kde teď koně mám, je o tohle postaráno a mám to v ceně. Ale v té předešlé stáji jsem jim tam občas pomáhala. Ale určitě se nebojím vidlí a hnoje.
Už jste mluvila o splněném dětském snu...
Ano, už jako dítě jsem se ráda vozila na koni, ale naši neměli na to, aby mi ho koupili. Tak když jsem trochu povyrostla (smích) a něco vydělala, tak jsem si ho konečně pořídila.
Na kolik přijde takový splněný sen?
I s tréninky, ustájením a celou tou péčí asi na 11 000 korun měsíčně.
Hmm, to zas není tak hrozné, za to byste pořídila na leasing maximálně tak nějaký ne moc luxusní mercedes ne BMW.
To jo, ale to by byly jen plechy, tohle je nádherné, živé zvíře, kamarád.
Tolik přízně zvířecím kamarádům. A co dvounozí, máte také nějakého v péči?
(smích) To jste řekl hezky! Ano, po mém boku je muž, blízký člověk, ale mám strach říkat, že je to můj partner nebo že je to vztah, já jsem v tomhle už opravdu opatrná.
Chápu, neměla jste asi dosud na chlapy moc štěstí. Proč myslíte?
Chlapi nemají rádi soběstačné emancipované ženy, mají ze mě strach a necítí se vedle mě jako chlapi. To ale bude muset chlap vedle mě vydržet, že se postarám o sebe, abych nemusela být nikomu za nic vděčná, a tak to bude vždycky.
A když jednou budete mít manžela?
To bude samozřejmě něco trochu jiného, ale i tak by měla stát žena vždy na vlastních nohách a neměla by tomu chlapovi viset na krku. To se mi nelíbí.
Žena by ale měla přece jen ke svému partnerovi tak nějak vzhlížet, vážit si na něm něčeho...
To já si vážím a vzhlížím! (smích) Potřebuji vedle sebe hlavně inteligentního chlapa, a takového teď mám. Takového, který mě vede a já se od něho mohu učit. Samozřejmě potřebuji i smysl pro humor, musí být vtipný, aby s ním byla zábava, a to také splňuje.
Hana Mašlíková
Co ještě musí nebo naopak nesmí mít váš ideální partner?
Nesmí být sobecký, jako dneska hodně mužů, musí být tolerantní a v každém případě a na tom trvám, věrný, což je dneska asi také dost vzácná mužská vlastnost.
Takhle to zní, že u vás nemá skoro žádný chlap šanci, každý má nějaké vady na kráse.
To vůbec neříkám, že bych neměla pochopení pro chyby, já jich mám také spoustu a doufám, že jednou budu mít takového partnera, se kterým si ty vady budeme tolerovat a budeme žít společně šťastný život.
Co je podle vás nejdůležitější předpoklad pro to, aby spolu partneři vydrželi?
Řeknu to na plnou pusu, jak to je, samozřejmě to řeknu výrazy ve vší slušnosti. (úsměv) Aby byl chlap šťastný, musí mít ve své ženě partnerku, milenku, aby si ji nehledal jinde a kámoše, třeba na pivo nebo i na fotbal. A když žena všechny tyhle věci splňuje, tak je to dobrý předpoklad pro krásný vztah. Taková je moje zkušenost.
A co chlap?
Tak samozřejmě, ten také musí splnit nějaké požadavky, hlavně to, že chlapi ženy vůbec neposlouchají, tak aby ty svoje partnerky aspoň trochu poslouchali, i když se jim třeba zrovna nechce. My se prostě vykecáme a je nám dobře, tak ať to chlapi přetrpí a bude to v pohodě.
Ale nečekáte třeba od muže, že bude štrikovat?
(smích) To vůbec, já jsem od maminky vedená tak, že se žena stará o domácnost, o děti, a po chlapovi bych něco takového nikdy nechtěla.
Chlapi se často vymlouvají, že mají nevěru v genech, co vy na to?
No jasně, vždycky za to můžeme my ženy! (smích) Nikdy za to nemůže muž, víte co, když jsem byla mladší, tak jsem to brala jinak, a jak člověk stárne, tak už ty chlapy beru s nadhledem.
A věříte, že takoví věrní chlapi ještě existují?
Já pořád věřím, že ano a do každého vztahu jdu s takovou vírou, i když mě to pak kolikrát raní. Vždycky dám chlapovi na začátku šanci a je to jenom na něm, zda si to pokazí nebo ne.
V showbyzu, kam určitě patříte, je asi věrný muž hodně ohrožený druh, co?
To ano a právě proto mám teď chlapa mimo „obor“, jak bych tak řekla.
Co vás na něm vedle již zmíněných vlastností tak uchvátilo?
Je to gentleman a s tím jsem se už hodně dlouho, možná mohu říct, že nikdy nesetkala. Pomůže mi do kabátu, otvírá dveře... a to je to úžasný! Já jsem prostě v tomhle tom ta stará škola a užívám si to.
Už jste určitě zjistila, co z mužského myšlení vám stále uniká, co nechápete.
To ano, hlavně jejich důvody k nevěře. Žena většinou zahne, když už je vztah v troskách a přemýšlí o tom, že spálí mosty a jde za tím novým mužem, zatímco chlap k tomu nemusí mít důvod a zahne, to prostě nikdy nepochopím. I když se snažím. Oni jsou prostě lovci a my jim to asi nemůžeme brát. Ale i když to zkusím odpustit, nejde to, zažila jsem to. I když jsem toho muže moc milovala, chtěla jsem odpustit, nešlo to.
Je to o důvěře?
Přesně, každý vztah by měl být založen na vzájemné důvěře. A tou nevěrou se ta důvěra ničí, a ti chlapi se pak diví, že už jim ženy nevěří.
Takže nevěru netolerujete, co jiné zlozvyky?
Dá se třeba tolerovat lež, i když zase jak kterou. Dá se tolerovat i určitá nespolehlivost, ale jen občas, stejně jako ta lež.Vždycky záleží na situaci.
A co žárlivost?
Podle mě musí ve vztahu trochu být, ale jen taková ta zdravá. Protože když partner vůbec nežárlí, tak máte pocit, že vás nemá rád.
A vy jste žárlivá?
Když miluju, tak na muže žárlím, ale ne chorobně, abych ho pronásledovala, má moji důvěru a záleží na něm, jak s ní naloží. Třeba zásadně tomu druhému nelezu do mobilu, jak se to dnes dělá.
A na čem zkrachoval váš poslední vztah, na nevěře?
Tam byla největším problémem vzdálenost, každý jsme žil a pracoval na druhém konci republiky. Takže když jsme se viděli po 14 dnech, řešili jsme problémy, které lidi řeší denně, tak se to navalilo a začaly neshody. Ale beru to tak, že Saša (zlínský podnikatel Saša Vach, bývalý přítel Mašlíkové - pozn. redakce) měl mým životem projít, prožili jsme spolu krásné chvíle, jsem mu za ně vděčná a přeji mu do života jen to dobré a nějakou úžasnou babu, se kterou bude šťastný.
Svou kariéru na naše poměry slavné modelky jste odstartovala v roce 2006 účastí ve finále Miss ČR a v reality show Trosečník, bez těchto dvou úspěchů byste asi dnes nebyla tam, kde jste.
To určitě ne, to mi hodně pomohlo.
To jste ještě nosívala dlouhé blond vlasy.
Hmm a pak začal čas zkracování (smích) Já to mám jako hodně jiných žen, které mají vlasy podle chlapa. Když o nějakého přijdou, tak se jde ke kadeřníkovi a zkracuje se! Tak nevím, co budu dělat teď, když to nedopadne! Nemám už moc kam zkracovat.
Třeba do Vlaďky Erbové, české Halle Berry, která nosí kraťounkého ježka!
No vidíte, to je nápad, tam ještě můžu jít, ještě jeden vztah mi může nevyjít. Vlaďce to sluší, tak by mi to třeba taky šlo...
A šla byste i do jiné barvy než blond?
To určitě ne, já jsem ráda blond, líbí se mi to a fóry o blondýnách se mě nedotýkají.
Zažila jsem už tolik hnědovlásek nebo černovlásek, které plácaly takové blbosti, že si rozhodně nemyslím, že je to o barvě vlasů... (smích)
Když se ještě vrátím k těm kořenům vašich nynějších profesních úspěchů. Hodně vás tehdy také zviditelnila mediálně dost propraná plastika prsou, co říkáte?!
No jasně, a bohužel to tak je. Říkám bohužel, protože si hodně lidí myslí, že to bylo cílené. A já mohu s čistým svědomím říct, že to tak nebylo, že jsem šla na zvětšení prsou kvůli svému pocitu, kvůli přání, které jsem měla od 18 let. Ne kvůli zviditelnění. Tehdy jsem netušila, že mě to ještě víc někam posune a že se o to budou média tak zajímat.
Ale nebránila jste se pak té publicitě.
Samozřejmě že ne, pak jsem se toho chytla, to přiznávám. Ale myslím si, že by to v mé situaci udělal každý. Byla bych hloupá, kdyby ne.
Když byste měla říct našim čtenářkám, které plánují něco podobného, nelitujete toho dnes?
To ne, ale samozřejmě to přineslo velká omezení, nehledě na bolest a komplikace, které jsem pak měla. Třeba až po roce a půl po operaci jsem si mohla zahrát volejbal, a byla i další omezení. Ale nelituju.
Dovedete pochopit, že takovou operaci žena podstoupí kvůli partnerovi?
To v žádném případě! To musí být pro tu ženu, jen pro ni, pro její pocit. Vždycky říkám na Facebooku ženám, kteří mně píší: Jestli vás do toho nutí chlap, tak ho pošlete do háje!
Se svou postavou jste se, s nadsázkou řečeno, pochlubila na několika zveřejněných sériích sexy fotografií, máte pro tento typ aktů nějakou hranici, za kterou nepůjdete?
| Hana Mašlíková |
Ano, určitě, nikdy neukážu své intimní partie, tím myslím spodní partie, za nic, tady peníze nehrají roli. Vážím si sama sebe, svého partnera a svojí rodiny, která je pro mě vším. A nedovolím, aby přišel táta do práce a chlapi mě tam měli někde na plakátu s roztaženýma nohama, když to tak řeknu. Ráda opět přijmu lukrativní nabídku, ale fotografie nesmí působit lacině a vulgárně. Třeba Simona Krainová nedávno nafotila kalendář, kde ukázala svá nahá ňadra, a působí to luxusně, krásně, tak něčemu takovému bych se určitě nebránila.
Takové focení vás tedy určitě neživí, co tedy?
Živím se modelingem, normálním (smích) focením, jsem tváří některých značek a občasným moderováním, které mě hrozně baví a chtěla bych se v něm určitě zdokonalit. A teď budu konečně i sama podnikat, což byl další z mých cílů. Budu mít e-shop s luxusním oblečením. Chtěla bych to do měsíce rozjet.
Nedávno jste měla jet pracovně do USA, ale padlo to.
Amerika mě strašně bere, tehdy ta cesta do Miami byla naplněním dalšího mého snu, ale zrovna jsem dostala doma dobrou zakázku, tak jsem nemohla odletět. Teď jsem to chtěla opět zkusit v dubnu, ale zase se tam rýsuje pěkná zakázka, tak nevím. Tak aspoň doufám, že letos bych se mohla podívat do Ameriky o dovolené.
Co byste na závěr popřála našim čtenářkám?
Přeji jim všem, aby v tomhle roce měly po svém boku milujícího muže a pokud ho nemají, ať ho potkají, protože my ty chlapy prostě, ať chceme nebo ne, k životu potřebujeme. A také, aby si plnily své sny, i když si o nich třeba myslí, že na ně nedosáhnou.