Nikdy ze sebe nedělala hvězdu. Nezištně pomáhala, když mohla, v poslední době například jako patronka olomoucké ZŠ Svatoplukova. Nebyla to náhoda – Olomouc byla městem jejího srdce.
„Byly mi čtyři roky, když jsme se ze Šternberka přestěhovali do Olomouce a na Novém Světě jsme bydleli v domě maminčiných rodičů. Kolem byla velká krásná zahrada a žili tam s námi láskyplná babička Františka a děda, cukrář ze Salcburku a sadař. Na dětství vzpomínám jako na pestrobarevný ráj a nekonečné eldorádo. Všechna jiná slova jsou malá,“ vyprávěla. „Od rodičů jsem získala lásku, vychování, touhu poznávat, ,nasolený zadek‘, tedy jak stále hledám, kam bych se vrtla a vycestovala, odpovědnost, důvěru v sebe samu…“
Rodiče propadli ochotničení, jejich dcera si poprvé vyzkoušela „velké jeviště“ jako družička v Jiráskově Lucerně, v patnácti už hostovala v kamenném Divadle Oldřicha Stibora ve Zdravém nemocném.
Osudové setkání
Kromě herectví uvažovala o studiu angličtiny či medicíny: „V Olomouci je Palackého univerzita, filozofická fakulta, lékařská, nevylučovala jsem, že budu studovat právě tam. Jenže už jsem znala divadlo, svého rozkošného koníčka. Když jsem hostovala v Divadle Oldřicha Stibora, prostě jsem na jeviště vlítla nepolíbená trémou a vůbec jsem neměla respekt z toho, že hraju Shakespeara. Byla náhoda, že jsem se přihlásila na DAMU, udělala zkoušky, které se konaly dřív než na ostatní vysoké školy, takže nic dalšího už jsem pak nepodnikala.“
Ještě jako studentka DAMU hostovala v Divadle na Vinohradech, kde posléze získala angažmá. Na natáčení potkala svého životního partnera, herce Jiřího Adamíru. Prožili spolu 20 let, setkávali se i při práci. S jeho předčasným odchodem se dlouho nemohla vyrovnat.
Kolegové a přátelé
Z dalších lidí, kteří byli jejímu srdci blízcí, připomeňme herečku Věru Bublíkovou (1927–2007). Zajímavé je, že ta malou Haničku poprvé potkala už v olomouckém divadle coby divačku: „Měla vlasy dlouhé po pás, byla neobyčejně krásná, taková princeznička, doslova předurčená k úspěchu…“ Koncem 60. let se z nich staly kolegyně v Divadle za branou Otomara Krejči. „Obden jsme si volaly a scházely se, jak nám to vycházelo. Stíhaly jsme divadelní představení kolegů, filmy našich oblíbenců, koncerty, procházky parkem v Průhonicích,“ řekla v Týdeníku Květy Hana Maciuchová.
V roce 2012 měla v Divadle v Řeznické premiéru Ještěrka na slunci ze závěru života Sarah Bernhardtové. V té se opět potkala s Jaroslavem Satoranským, s nímž vytvořila populární dvojici (Anče a Kuba) v Krkonošských pohádkách. „My s Jarouškem máme mnohem delší společnou divadelní cestu: setkali jsme se v roce 1966 v Divadle na Vinohradech jako Troilus a Kressida ve stejnojmenné Shakespearově hře v režii Stanislava Remundy. Od té doby jsme partneřili v mnoha divadelních hrách i inscenacích Československé televize, teprve potom nás paní režisérka Věra Jordánová obsadila do Krkonošských pohádek. Poslední léta jsme spolu sice nehráli, ale naše nové zkoušení bylo setkání blízkých přátel, kteří o sobě vědí a mají se rádi.“
Hana Maciuchová
Z role do role
Hana Maciuchová byla vynikající jako Olga Scheinpflugová v dramatu Člověk proti zkáze režiséra Štěpána Skalského o posledních letech života Karla Čapka, řadu zajímavých příležitostí dostávala v divadle. Z těch televizních připomeňme „lahůdkovou Olinku“ (Žena za pultem), manželku doktora Blažeje (Nemocnice na kraji města) a profesorku Miriam Hejlovou (Ulice). „Na ulici na mě volají Hejlovko a zastavují mě dokonce i mladí, možná aby zrentgenovali, jak normálně vypadám,“ smála se.
Když ji v roce 2016 poprvé zasáhla vážná nemoc, stála po pěti týdnech od operace zpět na jevišti. Diváci tleskali jejímu výkonu v Quilterově hře 4000 dnů, v titulní roli citem a humorem nabitém příběhu o láskyplném vztahu osmnáctiletého mladíka a osmdesátileté zchudlé šlechtičny Harold a Maude…
Žádné zajímavé příležitosti už bohužel nepřijdou. Herečce s obrovským uměleckým záběrem a především vzácnému člověku nezbylo na další boj s krutou nemocí dost sil.
Cesta bez překážek nikam nevede
(výběr z rozhovorů pro Týdeník Květy)
Není vám trochu líto, že přestože jste odehrála stovky rolí, popularitu vám přinesla hlavně hubatá Anče a profesorka Hejlová?
Není. A myslím, že těch populárních adeptek by se našlo víc. Když se vysílala Žena za pultem, chodilo mi třicet dopisů denně – přetékaly mi šuplíky v divadelní šatně. To samé bylo s Nemocnicí na kraji města. Některé divadelní i televizní inscenace také vyvolávaly laviny zájmu. Na přízeň publika jsem si nikdy nemohla stěžovat.
Co vám pomáhá proti špatné náladě?
Moc se nehýčkám. Myslím na okřídlené úsloví „Věř, že jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede“.
S nadsázkou se o vaší profesi říká – herci nevadí, že nebude žít, ale že nebude hrát. Je to tak?
Někteří kolegové to tak měli. Já nepotřebuji být na jevišti za každou cenu. Pokud bych neměla práci, která mě zajímá, přináší radost a alespoň malinké poselství divákům, tak ji prostě nebudu dělat. A čeho bych se nechtěla dožít – že by diváci netleskali roli, ale stáří herečky, že vůbec dokázala představení odehrát.
Jak často bilancujete?
Mám živé vzpomínky, ale nebilancuji, nehodnotím, nesrovnávám. V tom jsem šťastný člověk. Proto také miluji divadlo, inscenace sice skončí derniérou, ale během repríz musí herec pokaždé znovu sebe i svou profesi před diváky obhájit.
Takže ani po letech si nemůžete říct: teď už jsem dobrá, bude klid.
Můžu si říct cokoliv, snad bych i mohla nějaké pochvaly, ale klid mít nebudu. Tak to nefunguje. Když jsem přišla na Vinohrady, druhou inscenací, kterou jsem dělala s panem režisérem Dudkem, byla Srpnová neděle. Hrála jsem Zuzanku, dívku mého věku. Pouze jsem musela „umluvit“ obrovský prostor jeviště a hlediště, jinak všechno o té postavě jsem věděla svými pětadvaceti lety. Pak jsem v dalších obdobích hrála krásné role, které mě těšily, i takové, které mě příliš nebavily. Ale byly mou součástí a musela jsem stále kultivovat svůj profesní arzenál, jenž se obohacoval mými životními zkušenostmi – i když některých bych se tak ráda vzdala! Platí však okřídlená věta „Poznej svého nepřítele, dovoluje ti růst a být si vědom svých chyb“. Jen tak se může každý vymezit vůči něčemu, co je mu nepříjemné, naučit se překážky zdolávat. Dostala jsem od osudu zajímavou lekci, že pokud člověk hledá jen bezbolestnou, jednoduchou cestu, tak ta určitě nikam nevede.
Měla jste vedle sebe spoustu skvělých kolegů, atraktivních mužů, kteří o vás měli zájem, ale vyhrál Jiří Adamíra. O 19 let starší, ženatý…
Potkali jsme se při práci a jako by to mělo být. Někdo hledá lásku a netuší, jak marná je jeho snaha. My jsme se nehledali, láska našla nás. Pravda je, že jsme zažili dva velmi problematické roky, kdy jsme se scházeli, rozcházeli, Jiří byl ženatý, uvědomoval si, že má doma 11letého syna, já byla zadaná. Náš vztah nebyl jednoduchý, prožili jsme všechny podoby lásky – úchvat, okouzlení, slast, že jste středem pozornosti milovaného člověka, ale že vedle bezmezné krásy existují také útrapy a hrůzy lásky. Pamatuji se, jak jsem odjela z Prahy, byly prázdniny, Jiří byl s rodinou na dovolené v Jugoslávii, já jsem s maminkou vycestovala do Nízkých Tater. Celých 14 dní jsem ji obtěžovala svými starostmi, předkládala důvody, argumenty, proč vztah ukončím. Že takhle nechci dál. Nebohá, láskyplná maminka vše vyslechla a odkývala mé rozhodnutí.
Jenže vše pak bylo jinak.
Zharmonizovaná jsem odjela do Prahy a s paní režisérkou Věruškou Jordánovou začala točit pohádku Skleněná panna. Poslední natáčecí den se rozrazily dveře ateliéru na Burze a v nich stál Jiří. Všechna rozhodnutí byla v troskách. Zůstali jsme spolu 20 let.
Pan Adamíra byl idolem mnoha ženských srdcí…
Ano, neexistoval žádný věkový limit jeho ctitelek, od dívenek po babičky. Já jsem ho poznala, když mu bylo čtyřicet pět. Mladické eskapády si odžil ve Zlíně, Ostravě, už získal určitý přehled, nadhled, selektoval. Náš vztah byl přes věkový rozdíl, který jsem nikdy nepostřehla, vzácná symbióza. Pokud jsem měla problém a svěřila se mu, s humorem nabídl řešení, které mě okamžitě osvobodilo. Jeho optikou jsem pak nahlížela na všechny věci, co se zdály být zpočátku tíživé a stresující. Když onemocněl, předávala jsem mu energii, plná odhodlání, že to zvládneme. Osud se mi vysmál.
Každému člověku aspoň jedno kolečko v životním soukolí chybí. Vy nemáte děti. Nelitujete?
Je to uzavřená kapitola. Jistě nejsem jediná, kdo se musel utkat s podobnou situací. Prodělala jsem těžkou operaci a oznámili mi, že nebudu mít děti. Pomohl mi Jiří i moje povaha Střelce – pokud nemohu věci ovlivnit, nechávám je plynout, a naopak, když je šance, udělám první poslední, abych našla řešení. Nad tímto verdiktem jsem zavřela dveře. Kolem mě byla v rodině spousta dětí, takže jsem žádnou citovou újmu nepociťovala. Za to jsem naopak osudu vděčná.
Máte další „roli“, jste čestnou prezidentkou mezinárodního festivalu Prix Bohemia Radio…
Zažila jsem příjemnou koexistenci s mou hanáckou metropolí, už podruhé se totiž festival konal v Olomouci, a na oba ročníky vzpomínám s nadšením. Letos (2017 – pozn. red.) se termín přehlídky přesunul na březen, z důvodu, aby vždy reflektovala rozhlasovou tvorbu za celý kalendářní rok. Úžasné plus je Univerzita Palackého, která dává organizátorům k dispozici své prostory, a přiznám se, že bych hned teď chodila na přednášky, studovala právě tam. Za prvé mě uchvátily možnosti, které dnešní vysokoškoláci mají, a pak – celý korpus kampus bývalého jezuitského konviktu je taková libost, kultivovanost, pospolitost duchovna!
A jak se zapojili studenti?
Měli šanci sledovat finální podobu příspěvků ze všech tří kategorií – Drama, Dokument, Reportáž, vytvořit si názor a konfrontovat ho s hodnocením odborné i studijní poroty, která na festivalu pracuje. Univerzita Palackého se rozhlasové tvorbě věnuje ve svých studijních programech a mezi vítězi jsou i její absolventi. Což mě těší.
Vy jste opravdu příkladná olomoucká patriotka.
Nedivte se. Potřebuji své místo, kam se s láskou vracím a vzpomínám. Naštěstí se stále mám za kým vracet. Celá naše rozvětvená rodina žije v Olomouci.
Co byste chtěla ještě „urvat“ ze života?
Rvát něco životu bych nechtěla. Ale chtěla bych zdraví, pevné zdraví. Můžu snít, mít velkorysé plány, možnosti, jak je uskutečnit, což je úžasné… Pokud mě zradí zdraví, je všechno v jediném okamžiku marnost.
Na jaký okamžik se vždycky těšíte?
Probudím se a vím, že po společné snídani vyrazíme se sestrou Silvií na kolech do Šternberka. Vede tam z Olomouce překrásná cyklostezka a já vyloženě ozdravuji, jízdou se prodýchávám vším, čím jsem zanesená po těle i na duši. Slastný pocit, který se mě drží celý den.
1945
Narodila se 29. listopadu ve Šternberku, dětství i první divadelní zkušenosti prožila v Olomouci.
1971
Po absolvování DAMU nastoupila do Divadla na Vinohradech. Potkala svého životního partnera, herce Jiřího Adamíru.
1974
Vznikla první řada Krkonošských pohádek, které se staly nejoblíbenějším Večerníčkem v historii.
1977
V Nemocnici na kraji města vytvořila postavu manželky primáře Blažeje. Následovaly desítky dalších výrazných rolí v divadle i před kamerou.
1993
Zemřel její životní partner, herec Jiří Adamíra.
2005
Nastoupila do seriálu Ulice. Za roli profesorky Hejlové získala několik ocenění TýTý, včetně absolutního vítězství v anketě.
2010
Z rukou prezidenta Václava Klause převzala medaili Za zásluhy. Potřetí získala „rozhlasový titul“ Neviditelný herec.
2016
Podstoupila operaci. Stala se čestnou prezidentkou mezinárodního festivalu Prix Bohemia Radio.
2018
Na vinohradské scéně sklízela ovace v titulní roli slavné hry Harold a Maude.
2021
Zemřela 26. ledna v úzkém rodinném kruhu.
Zdroj: Květy
