Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Hana Maciuchová: Opustila Prahu a snaží se žít i přes koronavirové tsunami

Hana Maciuchová
Hana Maciuchová
Zdroj: Profimedia

Máme štěstí, že Týdeníku Květy poskytla Hana Maciuchová hned několik rozhovorů a každý se setkal s naprosto výjimečnou reakcí čtenářů. V mailech se vršila slova obdivu, uznání, gratulace k narozeninám nebo k udíleným cenám.

Také na tyto dny jsme plánovali schůzku, ale herečka se omluvila: „Koronavirové tsunami lidem znemožňuje prožívat naplno radost ze setkávání, ta spontánnost, nenucenost a bezstarostnost teď nefungují.“ Ani nadcházející půlkulatiny slavit nehodlá. „Jsem v Olomouci s rodinou a s přáteli se ráda uvidím kdykoli jindy, na datu nezáleží.“ Určitě však stojí za to připomenout si alespoň některé její role, koníčky, lásky, názory, které v našem týdeníku zazněly.

Pestrobarevný ráj

Na své moravské kořeny je herečka hrdá a má k tomu důvody. Prožila láskyplné, harmonické dětství a v Olomouci začala i její kariéra. „Byly mi čtyři roky, když jsme se ze Šternberka přestěhovali do Olomouce a na Novém Světě jsme bydleli v domě maminčiných rodičů. Kolem byla velká krásná zahrada a žili tam s námi láskyplná babička Františka a děda, cukrář ze Salcburku a sadař. Na dětství vzpomínám jako na pestrobarevný ráj a nekonečné eldorádo. Všechna jiná slova jsou malá.“

Každého, kdo ji zná, udivuje, že události, které se staly kdysi dávno, dokáže při vyprávění vylíčit do sebemenšího detailu. Přesně si pamatuje i sametové šatičky, které milovala a do nichž ji maminka vystrojila, když šli všichni do olomouckého Divadla Oldřicha Stibora na představení baletu Šípková Růženka. „Hrálo se dopoledne. Vzpomínám si, jak mě tenkrát ohromil prostor divadla, to moře světel, sametu, hudba, krása Šípkové Růženky… Dnes, když přijedu do Olomouce a jdu do divadla zatleskat kolegům, vždycky si uvědomím ten rozdíl dětských očí a skutečné reality. Asi to není jen proto, že děti jsou malé a všechno je převyšuje, spíš myslím mají talent pro nadšení a obdiv bez korekcí a zábran.“

Hana Maciuchová

Na otázku, po kom zdědila talent, odpovídá, že „je namíchaná“. Tatínek pracoval v Moravských železárnách, vedl tam i výuku cizích jazyků. Kromě toho byl pilot a instruktor bezmotorového i motorového létání, navíc herec, zpěvák, výborně tančil a také režíroval. „Tatínek byl velký bard. Myslím, že maminka jeho koníčkům tolik nefandila, protože hlavou rodiny byla tím pádem ona. Ona bděla nad všemi povinnostmi nás, tří dětí, ona byla strůjkyní všech rodinných oslav, svátků.“ Ochotničení však nakonec propadli oba: „Věnovali se divadlu opravdu vášnivě. Pokud totiž osmadvacetiletý manžel donutí svou třiadvacetiletou ženu, aby v jeho režii hrála Čapkovu Matku, a to v roce 1948, nelze mluvit o ničem jiném než o vášni. Byl to jejich výsostný koníček. Mohli se mu věnovat a jezdit na zájezdy díky naší milované babičce, protože jsme jako děti večery i noci trávily s ní,“ vzpomínala herečka v jednom našem rozhovoru.

V Olomouci existoval divadelní spolek Mrštík, v němž si poprvé vyzkoušela „velké jeviště“ a objevila se jako družička v Jiráskově Lucerně. Na začátku 60. let se pak (po vzoru pražského Semaforu) i v hanácké metropoli vyrojily různé experimentální, studiové scény a studentské kabarety (kromě Hany Maciuchové v nich figurují i další známá jména – Pavel Dostál, Jan Kanyza, Petr Novotný...), v roce 1961 vzniklo Amatérské studio Divadla Oldřicha Stibora, v němž divadelní nadšence vedli profesionálové. A Hana Maciuchová už v patnácti hostovala přímo v kamenném Divadle Oldřicha Stibora ve Zdravém nemocném (Argana hrál hostující František Smolík, což pro ni byl naprosto nezapomenutelný zážitek), o něco později pak v Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic. „Drzost, s níž jsem se vrhla na profesionální jeviště, byla nebetyčná,“ charakterizuje svůj start s úsměvem. Ještě před maturitou točila na Slovensku film Organ. Uvažovala o studiu angličtiny, taky by ji bavila medicína, ale „zkusila“ DAMU, kde byly přijímačky nejdřív. Pokus vyšel na první dobrou.

Hana Maciuchová

Vinohradské listování

Začátky na DAMU ovšem nebyly zrovna motivující – hned na první hodině herectví profesorka Libuše Havelková posluchače upozornila, že v jejich ročníku z 21 přijatých zůstane pouze 12. Čerstvá vysokoškolačka doma rodičům nic neřekla, nechtěla jim dělat starosti, ale stres a nejistota, pocity, které do té doby neznala, ji drtily. V tomto poněkud nefér utkání si ale nakonec připsala vítězný bod. Z pedagogů ráda vzpomíná na Karla Högera a Radovana Lukavského, s oběma se později setkala při práci. Ještě na DAMU hostovala v roce 1966 v Divadle na Vinohradech (Troilus a Kressida), první angažmá nastoupila v Divadle za branou, které vedl Otomar Krejča. Ale jak přiznala v době, kdy už byla přední členkou vinohradského souboru, „...teprve když jsem dostala díky Františku Pavlíčkovi možnost hrát ve vinohradském divadle, mapování nových možností mé profese přestalo být tak bolestivé“.

Navzdory normalizačním tlakům na vinohradské scéně vznikala představení, na která u pokladen pravidelně stály fronty. Režisérské osobnosti, silný herecký soubor, dramaturgický plán, ve kterém vždy – k nelibosti cenzorů – některý titul nevhodně „vyčníval“. Hned po nástupu hrála Hana Maciuchová Markétku v Goethově Faustovi, následovala plejáda dalších parádních postav: namátkou Carevna Irina v Tolského Caru Fjodorovi, Duňa ve Zločinu a trestu, Irina ve Třech sestrách, Líza v Obchodníku s deštěm, Roxana v Cyranovi z Bergeracu, Markéta v dramatizaci Bulgakovova díla Mistr a Markétka, Zdravém nemocném…

Když jsme se před lety sešly nad knížkou rozhovorů nazvanou Vinohradské listování, dotkly jsme se i tématu, jak zvládnout období, kdy se herci zajímavé role z repertoáru vytratí: „Musím předeslat, že věřím v existenci sinusoidy, na kterou se člověk napojí, když vstoupí do organismu, jakým je divadlo. Všichni kolegové a kolegyně chtějí hrát, repertoár není nafukovací a zákonitě přijde období, kdy šťastné, herecky bohaté sezony vystřídá vzduchoprázdno. Je to pobídka udělat inventuru svého života, řemesla, momentální konstelace v divadle, svých tužeb a možností,“ odpověděla tehdy.

Kromě divadla jí nabídla zajímavé role, ale i stabilní oblibu a popularitu televizní obrazovka. Šťastným vykročením byl mj. večerníček Krkonošské pohádky (prvních sedm dílů se natočilo v roce 1973, pak následovaly další dvě série), v nichž pod vedením režisérky Věry Jordánové vytvořili s vinohradským kolegou Jaroslavem Satoranským nezapomenutelnou dvojici Anče a Kuby. Následovala Žena za pultem, seriál, na nějž se dodnes diváci dívají hlavně kvůli eskapádám „lahůdkové Olinky“. Zanedlouho poté, při vysílání Nemocnice na kraji města, byla vrátnice Divadla na Vinohradech zaplavená dopisy, ve kterých radily hlavně divačky paní Blažejové, jak zatočit s nevěrným manželem. Dnes legendárními tituly jsou Chalupáři, Četnické humoresky, Hříšní lidé města brněnského… a k tomu desítky inscenací a televizních filmů. Dalším seriálovým triumfem Hany Maciuchové se stala Ulice, kdy za roli profesorky Miriam Hejlové získala tři ceny TýTý a v roce 2008 se stala i absolutní vítězkou celé ankety.

Hana Maciuchová

Přelomové okamžiky

Se svým životním partnerem Jiřím Adamírou se seznámila na natáčení televizního filmu První radosti. Herec byl ženatý, ona zadaná. Šarmantní, vzdělaný muž, o 19 let starší, ji okouzlil, ale šlo o oboustranný, silný cit, zpočátku plný překážek. Prožili spolu 20 let, setkávali se i při práci. „Náš vztah byl přes věkový rozdíl, který jsem nikdy nepostřehla, vzácná symbióza. Pokud jsem měla problém a svěřila se mu, s humorem nabídl řešení, které mě okamžitě osvobodilo. Jeho optikou jsem pak nahlížela na všechny věci, co se zdály být zpočátku tíživé a stresující. Když onemocněl, předávala jsem mu energii, plná odhodlání, že to zvládneme. Osud se mi vysmál.“

Odchod milovaného muže v roce 1993 byla rána, se kterou se dlouho nedokázala vyrovnat. V našem rozhovoru už víc, než deset let po smrti Jiřího Adamíry s dojetím přiznala: „Člověk by měl uzavřít minulost a veškerou energii věnovat současnému životu, naději, představě, co bude dál. Upínám se ale ke vzpomínkám a žiju jimi víc než nadějí. Je opravdu těžké, když mohu číst Jiřího dopis z roku 1993: Stala ses částí mé duše, mého myšlení, mých tužeb, mých smutků, mé radosti, mé práce, silnější částí, která mě podržela, naplňovala chutí žít i přivedla k tomu, co trochu voní moudrostí, i když tě miluji stále jako blázen..."

Možná i proto, zocelená bolestnou zkušeností, se dokázala sama postavit čelem k vážné nemoci, která ji nečekaně před čtyřmi lety zasáhla. Byla ukázněná pacientka, ale naordinovala si i „svůj lék“ – práci. Pět týdnů po operaci se vrátila na jeviště. Přiznává, že v soukromí je dnes pro ni nejdůležitější trvalé a pevné pouto s její rozvětvenou rodinou. „Potřebuji své místo, kam se s láskou vracím a vzpomínám. Naštěstí se stále mám za kým vracet.“

Osudy žen

Když po 40 letech s noblesou, jak je jejím zvykem, odcházela z vinohradského angažmá, mnozí kolegové to nechápali. „Zralý věk má i své výhody. Nemusíte volit kompromisy, získáte nadhled, který vám umožní snáz se rozhodovat. A co mě spolehlivě vzpruží? Vědomí, že mě něco zajímavého čeká.“

A nečekalo ji toho málo. Léta ji znají návštěvníci pražského divadla Viola, od roku 2006 obdivovali diváci její strhující výkon v monodramatu Petera Quiltera Na konci duhy (Studio DVA ho uvádělo čtyři roky), v němž ztvárnila fascinující osobnost americké hollywoodské hvězdy Judy Garlandové. Následovalo monodrama Žena Vlčí mák, které stále hraje (už 10 let), velký kompliment jí složila i autorka Noëlle Châtelet, když navštívila pražské nastudování. Herečka k úspěchu představení dodává: „Tohle monodrama diváky upoutává nadějí, že by člověk za žádných okolností a v žádné situaci neměl svůj život vzdávat. Moje Martha nejdřív za sebou zavře dveře, vypadá to, že pouze ,dožije‘, ovšem osudově potká muže, s nímž začne znovu objevovat svět, sebe, nové možnosti…“

Když v roce 2012 měla v Divadle v Řeznické premiéru komorní tragikomedie Johna Murrella Ještěrka na slunci ze závěru života herecké ikony Sarah Bernhardtové, nazvala herečka svou hrdinku „zmrzačenou dračicí, plnou rozmarů a bláznovství“. V představení, které má stále na repertoáru, se na jevišti potkává s vinohradským kolegou Jaroslavem Satoranským, který hraje Bernhardtové oddaného komorníka Pitoua.

V Divadle Ungelt pak mj. zazářila v roce 2017 opět v Quilterově hře 4000 dnů, v níž se proměnila v energickou, excentrickou matku: „Její syn leží v nemocnici v kómatu, pak se vrátí do života a je tu vzhledem k jeho amnézii šance, že by mohl eliminovat všechna svá problematická životní rozhodnutí. Jenže každý život tepe vlastním směrem a ani moje Carol, přes všechnu lásku, dobrou vůli a rodičovskou snahu, nemůže budoucnost dospělého syna ovlivnit…“

Novinkou je pak její návrat ve velkém stylu na vinohradskou scénu, kde exceluje v divadelní (i filmové) klasice – hře Colina Higginse Harold a Maude v brilantním partnerství s Markem Adamczykem.

„Mám živé vzpomínky, ale nebilancuji, nehodnotím, nesrovnávám. V tom jsem šťastný člověk,“ říká Hana Maciuchová na téma věku a stárnutí. „Proto také miluji divadlo, inscenace sice skončí derniérou, ale během repríz musí herec pokaždé znovu sebe i svou profesi před diváky obhájit.“

O rodičích

„Tatínek byl velký bard. Myslím, že maminka jeho koníčkům tolik nefandila, protože hlavou rodiny byla tím pádem ona. Ona bděla nad všemi povinnostmi nás, tří dětí, ona byla strůjkyní všech rodinných oslav, svátků.“

O partnerovi

„Náš vztah byl přes věkový rozdíl, který jsem nikdy nepostřehla, vzácná symbióza. Pokud jsem měla problém a Jiřímu se svěřila, s humorem nabídl řešení, které mě okamžitě osvobodilo. Jeho optikou jsem pak nahlížela na všechny věci.“

1945

Narodila se 29. listopadu ve Šternberku jako nejstarší ze tří dětí. Má bratra Milana (všichni ho oslovují Míšo) a sestru Silvii. Dětství a mládí prožila v Olomouci.

1960

Poprvé hostovala v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora, působila i scéně Amatérské studio DOS.

1968

Absolvovala DAMU a po předchozím hostování získala angažmá v pražském Divadle za branou.

1971

Nastoupila do Divadla na Vinohradech. Potkala svého životního partnera, herce Jiřího Adamíru.

1973

V Krkonošských pohádkách, divácky nejúspěšnějším večerníčku vůbec, hrála prostořekou Anče. Pak následovaly seriály

Chalupáři, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města a desítky dalších rolí.

1993

Zemřel Jiří Adamíra.

2005

Nastupuje do nekonečného seriálu Ulice. Za postavu profesorky Miriam Hejlové získala opakovaně cenu TýTý a v roce 2008 se stala zároveň i absolutní vítězkou ankety.

2010

Od prezidenta Václava Klause převzala medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Dlouholetou spolupráci s rozhlasem završila potřetí titulem Neviditelný herec. O rok později odešla z angažmá v Divadle na Vinohradech.

2016

Stala se čestnou prezidentkou mezinárodního festivalu Prix Bohemia Radio. Získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní herecké mistrovství v dabingu.

2020

Diváci se po otevření divadel těší na její představení Žena Vlčí mák, Ještěrka na slunci...

Na vinohradskou scénu se před dvěma lety vrátila v titulní roli slavné hry

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky