Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Gábina Koukalová: Se sportem jsem začínala ve dvou letech a ve třech už závodila

Gabriela Koukalová
Gabriela Koukalová
Zdroj: Profimedia.cz

Adrenalin biatlonových závodů vyměnila za napětí a kouzlo přímého přenosu. Sportovní oblečení vystřídaly slušivé šaty a někdejší miláček sportovních fanoušků Gabriela Koukalová (31) je nyní novou moderátorskou posilou pořadu Showtime na CNN Prima News.

Sympatické rusovlásce se po ukončení vrcholové sportovní kariéry daří. I když musela přijmout porážku, kterou pro ni byl rozvod s manželem Petrem Koukalem, o kterém se v rozhovoru rozpovídala, je nyní úspěšnou designérkou a všech svých poctivě nasbíraných aktuálních úspěchů si náležitě cení. Vždycky tomu tak ale nebylo.

Svými sportovními úspěchy jste dělala radost ostatním. Byly ale skutečnou radostí i pro vás?

Spoustu let to tak bylo, i když z trochu jiného úhlu pohledu. Úspěchy jsem totiž měla zaškatulkované tak, že když budu úspěšná, tak mě budou mít lidi rádi. Takže u mě to byla spíš otázka přijetí. Měla jsem vlastně radost z toho, že mě díky úspěchu lidé a i moji nejbližší přijmou, spíš než z toho, že bych vyhrála.

Takže jste nevyhrávala pro sebe, ale pro své nejbližší?

Úspěch měl u nás v rodině vysoké postavení. Rodiče už za mého dětství cílili na medaile z olympiády či mistrovství světa. Spousta lidí to nedokáže pochopit, ale pro mé rodiče byl úspěch hodně důležitý a já jsem samozřejmě chtěla v jejich očích uspět a být milovaná, tak jako to chce každý člověk. Takže jsem se snažila dělat všechno pro to, aby tomu tak bylo.

Po letech jste musela kousnout do kyselého jablka a svým rodičům prozradit, že vám tato cesta nějakým způsobem ublížila.

Samozřejmě, ale rozhodně nechci, aby to vyznělo tak, že jim něco vyčítám, protože to je jejich cesta a já věřím, že vždycky dělali maximum pro to, abych se měla nejlíp, jak jen to šlo, a chtěli pro mě to nejlepší. Opravdu jim nic nevyčítám. Byly ale situace, kdy se neuměli vcítit do mé role. Možná sami neměli až takhle striktní režim ve svých rodinách, protože jejich cesta byla postavená na tom, že něco chtěli dělat oni sami. Nikdo je zřejmě nehnal k tomu, aby dělali to, co dělat nechtějí. Takže ano, samozřejmě jsme se o tom bavili a pochopila jsem možná i do jisté míry špatný výklad různých souvislostí, které se odehrávaly v mé dětské hlavě. Když jsem vyhrála nějaký dětský závod, viděla jsem, jak jsou šťastní. V tu chvíli mě měli tak moc rádi, že jsem si to spojila s tím, že když budu dělat to, co po mně chtějí, tak je to správné. Ale teď věřím tomu, že i kdybych úspěšná nebyla, milují mě taky. Já ale se sportem začínala ve dvou letech a ve třech už jsem závodila, takže je asi normální, že takhle malé dítě dospělému světu nerozumí. Navíc to bylo i o komunikaci. Své rodiče jsem brala jako trenéry, protože mě od dětství připravovali na sportovní kariéru. Takže jsem se jim s ničím moc nesvěřovala, byli pro mě autoritami. Neměla jsem s nimi vztah na kamarádské úrovni, jako to je třeba v některých jiných rodinách. Takhle to mám až v posledních třech letech, tedy od té doby, co už nezávodím.

Adrenalin biatlonových závodů vyměnila za napětí a kouzlo přímého přenosu Adrenalin biatlonových závodů vyměnila za napětí a kouzlo přímého přenosu Zdroj: Profimedia.cz

Radost jste svými výkony dělala nejen rodičům, ale i statisícům fanoušků. Uměla jste udělat radost i sama sobě?

Většinu času ve sportu mě těšily úspěchy, když se nějaké dostavily, nebo jakýkoli sebemenší posun k lepší výkonnosti. Vzhledem k tomu, že mi sport a povinnosti s ním spojené zabraly skoro veškerý čas a souvisela s tím celá řada omezení, možná to bude znít trochu smutně, většinou jsem si pro radost kupovala věci. Oblečení, boty, kabelky… A pokaždé mi to nějakou dobu vydrželo, třeba pár hodin.

Připadá mi zvláštní, že když biatlon nebyl váš životní sen a cesta, i přesto jste u něj tak dlouho vydržela. Co vás hnalo dopředu a nutilo dřít do úmoru?

Tuhle otázku jsem si pokládala mnohokrát. Kromě dřiny ale pomalu začaly přicházet i výhody. První články, které o mně vyšly, mi samozřejmě velmi lichotily a pocit z dobře odvedené práce mi ve finále přinášel uspokojení. To byly ale úplné začátky, kdy jsem samozřejmě netušila, že za pár let bude biatlon oblíbeným, a díky tomu i ostře sledovaným sportem a já postupně přijdu o velkou část svého soukromí.

Jakou cenu pro vás mají nyní medaile a poháry, které jste vybojovala?

Přiznám se, že věcné ceny pro mě příliš vysokou hodnotu nemají, protože zásadní a hodnotné jsou pro mě nezapomenutelné zážitky, které mi tato ocenění připomínají.

Sportovní oblečení vystřídaly u Gabriely slušivé šaty Sportovní oblečení vystřídaly u Gabriely slušivé šaty Zdroj: Profimedia.cz

Vypadalo to, že jste pookřála, když jste se dala dohromady se svým nyní už bývalým manželem Petrem Koukalem. Našla jste díky němu něco, co jste do té doby neměla?

Rozhodně. Brala jsem to tak, že pro mě přijel princ na bílém koni, který mě v tu chvíli vysvobodil. (smích) Ve sportu jsem moc přátel neměla, pohybovala jsem se stále v tom samém prostředí, takže jsem tehdy žila z každé chvíle, kterou jsme spolu s Petrem mohli trávit.

Jak jste zvládala sportovní prohry?

Naštěstí mám povahu, která je právě pro tyto situace ideální. Vždycky jsem se snažila poučit se z toho, co jsem udělala špatně, a šla jsem dál. V ničem, co člověk dělá, není čas ztrácet čas, pokud se chce rychle posouvat dopředu, takže jsem to pokaždé hodila za hlavu a druhý den začínala s čistou hlavou. Minulost nezměníme. Neúspěchy jsem brala jako součást úspěchu.

Byl konec vašeho manželství prohrou?

Do jisté míry to prohra je, není to nic příjemného, co bych přála komukoli jinému. Spíš, než prohra je to cenná životní zkušenost.

Jak dlouho jste věděla, že vaše manželství nemá budoucnost? Oddalovala jste rozvod z obavy z reakcí okolí a médií?

Reakce okolí pro mě stěžejní nebyly. Svůj život za sebe žiju jen já a podle toho jsem se řídila. Kdybych se měla bát, tak jsem tam ještě teď. Trvalo mi několik let, než jsem si uvědomila, že chci jít v životě úplně jinou cestou.

Byla jste součástí týmu, poté žila s manželem, se kterým jste byli opravdový tandem, i pracovní aktivity vás spojovaly. Jaké to je, být nyní skutečně sama za sebe?

I když ty poslední měsíce nebyly vůbec jednoduché, celé to beru tak, že se to mělo stát. Našla jsem cestu zpátky k sobě. Otevřely se mi nové obzory, jsem bohatší o další zkušenosti, které jsem si díky celé situaci uvědomila. Chytám druhý dech a mám našlápnuto hned v několika projektech, které mě baví, a uvědomuji si mnohem víc než dřív svou sílu.

Zakonzervovala jste se a léčíte si duši, nebo jste otevřená novému vztahu?

Rozhodně nejsem žádný zhrzený typ. To absolutně ne. (smích) Doufám, že časem najdu někoho, kdo bude má spřízněná duše a s kým si budu rozumět na mnoha úrovních. Zatím mám prioritu ve své práci, která mi zabírá skoro všechen čas.

Uhánějí vás nápadníci přes sociální sítě?

To víte, že ano. (smích) Nejen přes ně. Po třicítce se cítím líp než kdy dřív. Mám už něco za sebou a zároveň se nenechám opít rohlíkem, mám se o co opřít. Doufám, že to třeba někdo brzo ocení. (smích)

Sympatické rusovlásce se po ukončení vrcholové sportovní kariéry daří Sympatické rusovlásce se po ukončení vrcholové sportovní kariéry daří Zdroj: Profimedia.cz

Jak vypadal váš první rok poté, co jste pověsila malorážku na hřebík?

Tak ten byl úplně jalovej, abych tak řekla. (smích) Odešla jsem ze sportovního akvária, ve kterém jsem byla šestadvacet let. Nevěděla jsem, jak to chodí na svobodě. (smích) Ten první rok jsem byla hodně doma. Mé tělo bylo tak „vyšťavené“, že jsem spala denně čtrnáct hodin a někdy klidně i víc. Během toho roku jsem se snažila vyznat sama v sobě. Řešila jsem, co bych chtěla dělat a jaká bude moje nová cesta. Potřebovala jsem najít nový smysl svého života a uvědomila si, že práce je něco velmi důležitého, protože ovlivňuje celý život.

Měla jste spoustu plánů, čemu se chcete věnovat. Co všechno jste nakonec zvládla a vyzkoušela?

Jedna z věcí, která mi dávala smysl, byla nadace, kterou jsem si otevřela pod Kontem Bariéry. Pomocí tohoto projektu jsem se dělila o zkušenosti, které jsem ve vrcholovém sportu nasbírala. Bohužel součástí těch zkušeností byla i porucha příjmu potravy, o které jsem promluvila. Kvůli obrovskému tlaku, který na mě byl vyvíjen a vyvíjela jsem ho na sebe pochopitelně i já sama. O tom všem jsem se rozhodla mluvit nahlas a formou workshopů.

Mluvila jste i o tom, že chcete péct chleba.

Ano, pomáhala jsem kamarádce rozjet pekárnu. A byla jsem ráda, že můžu zkusit i něco nového, a hlavně pracovat rukama. Moc mě to bavilo a i teď, když se naskytne příležitost, tam ráda zajdu a pomůžu. Vyčistím si u toho hlavu, je to místo, kam se ráda vracím.

Co třeba jiné sporty?

V posledních dvou letech ráda zkouším hlavně sporty, které jsem během biatlonové kariéry neměla čas dělat. Asi nejvíc jsem propadla józe. Ta mě úplně pohltila a život bez ní už si nedokážu představit.

Vrhla jste se také na design.

Ano, tím se živím poslední dva roky. Nejdřív jsem dělala design ražených medailí a mincí. Měla jsem možnost vyzkoušet si designovat i sklo a teď se věnuji šperkům, což je pro mě nová zkušenost. A protože jsem ženská, ráda se zdobím, tak mě to opravdu hodně baví a jsem za tuto možnost ráda.

Překvapilo mě, že jste si udělala i tatérský kurz.

Tetování bylo věc, o které jsem vždycky přemýšlela a říkala si, že bych ji mohla dělat doplňkově pro radost. Po první vlně pandemie, kdy nikdo nevěděl, co bude, jsem se rozhodla to zkusit. Bylo to rozhodnutí ze dne na den.

Kurzem jste prošla úspěšně, a dokonce jste měla i jednoho klienta.

Kvůli obrovskému pracovnímu vytížení jsem ještě kurz nestihla dodělat. V rámci lekcí jsem už jednoho člověka tetovala, ale nejdřív sama sebe, abych se na svou premiéru co nejlíp připravila. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, protože jsem do té doby tetovala jen do umělé kůže nebo do pomerančů. Snad jsem to první skutečné tetování zvládla důstojně. Chci se k tomu co nejdřív vrátit. Povinností mám ale čím dál víc a do února mám volné jen dva dny.

To jste si tedy po biatlonovém kolotoči bez odpočinku moc nepomohla.

Já to beru tak, že to je pro mě důležité – najít se v něčem, co mě bude bavit. Taky na sobě musím pracovat, abych dohnala časové manko, které kvůli sportu mám. Jinak je to asi i povahou. Snažím se pořád posouvat, zlepšovat, učím se nové věci.

Je to jen chvíle, co jste nastoupila do pořadu Showtime na CNN Prima News. Měla jste předtím alespoň nějaké minimální moderátorské zkušenosti?

Neměla, vůbec. Já jsem mluvení vždycky brala jako svou nejslabší stránku. Dokonce jsem se i styděla mluvit před lidmi, to pro mě bylo jedna z nejobtížnějších věcí během kariéry, kterou jsem musela překonávat. Neměla jsem strach ze startu, neměla jsem strach z výsledku, ale měla jsem strach, že až závod skončí, tak budu muset stát před kamerami.

Tak to je až neuvěřitelné…

Dlouho jsem si říkala, že bych chtěla navštívit kurz rétoriky, abych získala jistotu v mluveném projevu, protože to beru jako důležitou součást života ve všech oblastech, které člověk dělá. Asi před rokem jsem si říkala, že bych to měla zkusit, a protože jsem taková trochu čarodějnice a mám pocit, že všechno, na co myslím, se splní, tak z ničeho nic přišla tahle nabídka.

Dala jste si čas na rozmyšlenou? Konzultovala jste nabídku s někým?

Řekla jsem to mamce a nejlepší kamarádce, ale spíš jsem jim to sdělila jako hotovou věc. Zaujalo mě to, řekla jsem si: Proč ne?! Dala jsem si za úkol to, čeho se nejvíc bojím. A naučím se to dobře tak, že už se nikdy bát nebudu! Tohle jsem si dala jako nový cíl. Na tom pracuju, věřím si a věřím tomu, že to dám! (smích)

Docházíte na hodiny rétoriky k vyhlášené hlasové poradkyni paní Janě Postlerové. Co jste se o svém projevu dozvěděla?

Myslím si, že té práce, kterou se mnou měla, bylo hodně. Ale zároveň jsem byla i pochválená v tom smyslu, že když si něco vezmu do hlavy, tak si za tím jdu tvrdě a nepodceňuju přípravu. A to je pravda. Jestli jsem se na závody připravovala na sto procent, tak teď se připravuji na sto padesát procent. Věnuju tomu spoustu času, neberu to na lehkou váhu a stejně jako ve sportu se snažím správně reprezentovat CNN Prima News.

Jít do živého vysílání, to chce odvahu. Cítíte adrenalin jako před startem na závodech?

Když vidím, že se blíží čas a zapne se kamera, tak to je jako start. Musím se snažit – stejně jako v případě biatlonu – zasáhnout pomyslný terč v podobě diváka pokud možno svým projevem. Jestli se to někdy podaří, tak budu šťastná a budu mít stejný pocit, jako když jsem odjížděla od střelnice s nulou.

Úspěch je strašně relativní

S rodiči se nám podařilo pročistit náš vztah. Uvědomuji si, že to je pro mě absolutní životní priorita. Rodinu a vztahy člověk nekoupí za žádné peníze a já pro vztahy s nejbližšími budu nadále dělat maximum. Můj život po ukončení sportovní kariéry nabral úplně jiný směr, začala jsem si uvědomovat spoustu věcí. Třeba to, že úspěch je strašně relativní. Je to něco, co je nastavené společností. Každý má pocit, že by měl být nejlepší, a mně poté, co jsem si to v hlavě srovnala, došlo, že je to něco, co bychom opravdu neměli brát jako nějaké dogma. Každý člověk by měl dělat především to, co miluje a co ho naplňuje.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky