Filip Renč (54) v rozhovoru: Snažím se, abych se nevykrádal

Filip Renč
Filip Renč
Zdroj: Profimedia
Filip Renč

Málokdo se rád vrací do minulosti. I režisér Filip Renč (54) se raději soustředí na budoucnost. Tentokrát ale udělal výjimku a zavzpomínal na dobu natáčení filmu Rebelové.

Na jeho snímky chodívají do kin statisíce diváků. Za některé sklízí pochvalu, jindy se musí vyrovnávat s kritikou. Naposledy se tak stalo u filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. A pak jsou tu ty, které se bez ohledu na to, zda se líbí nebo ne, zařadily mezi kultovní. Rebelové. Film se stal čtvrtým nejnavštěvovanějším roku 2001, získal dva České lvy, Cenu diváků na festivalu Finále v Plzni, hlavní cenu Zlatý střevíček na Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně a Křišťálovou vázu na Dětském filmovém a televizním festivalu Oty Hofmana v Ostrově nad Ohří. Letos uplynulo dvacet let od jeho natočení a Filip Renč na něj rád vzpomíná.

Co se vám vybaví, když se řekne Rebelové?

Vybaví se mi můj třetí film, který jsem točil se Zuzkou Norisovou (41), Honzou Révaiem (46), Betkou Stankovou (41) a Tomášem Hanákem (63) před dvaceti lety. Jsem rád, že se nám ve spolupráci se Zdeňkem Zelenkou (65) povedlo vytvořit film, který je dnes v české kinematografii považován za kultovní, vysílá se každý rok v televizi a hrají se z něj písničky. Ty se učí zpívat i malé děti. Brouká si je dokonce i dcera. Z toho mám velkou radost. Troufám si říct, že to je nesmrtelný film, který se bude promítat i za další desítky let. Alespoň v to doufám. Těší mě, že se k němu teď vracím v divadelní podobě.

Když zavzpomínáte na natáčení, vybaví se vám nějaká vtipná scénka?

Režisér těch humorných scének na natáčení moc nemá, protože na ně nemá čas. Prakticky jedete dvanáct hodin v kuse, a to skoro bez přestávky. Musíte komunikovat s šedesátičlenným štábem, dávat jim úkoly, pracovat s herci. Přijdete večer na pokoj, jste unavení, dáte si pivo a musíte se připravit na další den a zase vstávat před šestou. Pořád dokola. Takže ty humorné historky se určitě odehrávaly, ale já jsem se o nich dozvěděl jen z doslechu.

Řekl byste o sobě, že jste workoholik? 

Pokaždé jedu nadoraz, jsem z toho někdy dost vyřízený. Neumím zvolnit. 

Vyskytl se při natáčení nějaký problém, který jste museli řešit, a zatím se o něm nemluvilo?

Nebyl to ani tak problém, ale je tam jedna scéna na železniční zastávce, kde se koná svatba. Nechal jsem kvůli tomu postavit obrovskou dekoraci. Ráno jsem přišel, podíval se na ni a rozkázal ji zbořit, protože se mi nelíbila. (smích) Byla taková temná a depresivní. Bohužel stála spoustu peněz, takže mě producent málem zabil. (smích) A jinak tam byly zajímavé mezilidské vztahy. Jsem moc rád, že jsem tenkrát objevil Zuzku Norisovou a Honzu Révaie. Byla tam skvělá parta lidí.

Honza Révai je jediný, koho jste znovu obsadil i do divadelní verze. Když jste mu tu nabídku dal, jaká byla jeho reakce?

Nekroutil se ani se nijak dlouho nerozmýšlel. Přece jen je to jeho kultovní věc a jsem rád, že do toho znovu šel. Kromě něj tam bude i řada nových tváří, které jsem objevil.

Divadlo a film. Co máte z pozice režiséra radši? 

Není to tak dlouho, co jsem dodělal pro televizi osmidílný seriál Hlava Medúzy, takže si to musím zase přepnout v palici, je to úplně jiný styl režie. Občas ještě na jevišti řeknu místo "začínáme" "kamera". (smích) Musí se to ze mě postupně vypařit. Divadelní režie je trochu jiný druh práce, který se dá neustále měnit a vylepšovat, kdežto když natočíte film, tak už ho nikdy nezměníte. Musím říct, že mě to baví. Mám rád práci s herci, práci s příběhem, mám rád muzikály, tanec, pohyb. Jak říkám, je to zase něco jiného.

Ve svém portfoliu máte komedie, dramata, muzikál. Točil jste hudební i politické videoklipy. Je nějaký žánr, do kterého byste se nikdy nepustil?

Troufám si říct, že ne. Každý můj film je žánrově trochu jiný. Baví mě různorodost a myslím, že diváci to vnímají stejně. Samozřejmě se mi někdy stane, že vidím nějakou scénu. Říkám si, že už jsem ji někde viděl. Až po čase mi dojde, že u sebe, jen v jiném filmu. (smích) Tomu se snažím vyhýbat, abych se nevykrádal. 

Zmínil jste natáčení seriálu. Nucená pauza kvůli koronaviru se vás tedy nedotkla?

Musím říct, že jsme měli všichni neskutečné štěstí, že se nikdo ze štábu nenakazil, všichni jsme zůstali zdraví a mohli jsme to dotočit. V divadle to zatím taky vypadá dobře, což je fajn. Ale jinak jsem byl samozřejmě dva měsíce doma jako všichni ostatní. Akorát jsem stříhal, co jsem dřív natočil. Dělal jsem vše, co bylo potřeba. Také jsem toho hodně načetl.

Zkoušel jste šít i roušky?

Roušky jsem rozvážel. Bydlím v domě s Karlem Heřmánkem mladším (31) a jeho přítelkyní Nikolou (30). Karel šil roušky, já jsem je po Praze rozvážel a Nikol to celé organizovala. Spousta nenápadných a mediálně neznámých lidí makala od rána do večera v různých restauracích, centrech a podobně, šili roušky a já je sbíral a rozdával. Mrzí mě, že o těch lidech se vůbec nemluví, přitom právě oni zachránili republiku. Je to smutné. 

Existuje něco, co byste si chtěl letos sám pro sebe splnit?

Budu asi nudný, ale splnit si chci to, abych v divadle dotáhl muzikál Rebelové do maximálního úspěchu a kvality. Rád bych dostříhal seriál. Nevím, co bude pak. Chci dělat svoji práci a rozdávat radost. Jiné sny asi nemám.

A co se týče rodinného života?

Když nejsem pracovně mimo, tak se snažím vymýšlet různé aktivity s dcerou. Je hodně akční, což má asi po mně. Jsem zvědavý, jakou cestou se jednou vydá.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky