Kdy jste svého budoucího muže poprvé zaregistrovala? Počítám, že díky jeho bujarému mládí a společenskému životu to bylo třeba v nějakém společenském plátku.
Marie: Filipa jsem před naším seznámením vnímala jen profesně jako skvělého režiséra. Jeho filmy Requiem pro panenku, Hlídač č. 47 nebo Rebelové jsem znala od mládí. Společenské plátky jsem dříve moc nečetla a ani jsme neměli s Filipem společné přátele, takže jsem nějaké předsudky vůči němu neměla.
Člověk je často tím druhým překvapen, když se s ním osobně setká. Někdy je překvapen příjemně, ale někdy nepříjemně. U vás to byl evidentně ten první případ.
Marie: Poprvé jsme se potkali pracovně, když si mě vybral do svého filmu. Překvapil mě lidsky i profesně, jak je na place profesionální, má vše detailně promyšlené, důkladně se mnou rozebíral psychologii mé postavy, a mile mě překvapil i tím, jak byl otevřený a přirozený. Když o tom přemýšlím, myslím, že mě hned první den zaujal tím, jak byl vnímavý.
Filip Renč
Kdy jste svou budoucí manželku prvně zaregistroval vy, Filipe? Zaujala vás jako herečka, nebo spíš jako žena?
Filip: Marušku jsem zaregistroval na hlavním nádraží v historické budově, kde jsem točil Lídu Baarovou. Bohužel ty scény jsem do filmu nemohl použít, bylo to kvůli scenáristickým problémům. A zaujala mě samozřejmě jako žena. Svítilo z ní slunce, taková krásná, pozitivní záře z ní svítila. Proto jsem si jí všiml.
Pozvání na rande přišlo ještě během natáčení filmu Lída Baarová?
Marie: Filip mě zaujal už během natáčení, měl v sobě tu přitažlivou chlapskou energii. (smích) Více jsme si začali povídat až na konci natáčení na dotočné a poté jsme se přátelsky vídali někdy na kávě či na obědě. Pomáhala jsem mu s námětem na jeden film. Náš vztah se ale rozvinul až o rok později.
Maruško, jak reagovali vaši rodiče na to, že jste si našla proslaveného bonvivána?
Marie: Myslím, že moji rodiče o Filipovi neměli předsudky, stejně jako já je tenkrát neměla. Nevěnují se uměleckým oborům. Když Filipa poznali osobně a viděli, že si rozumíme a jsem s ním šťastná, přijali ho hezky.
Je něco, čím jste se vy dva ve vztahu vzájemně překvapili?
Marie: Filip mě mile překvapil tím, jak je manuálně zručný. Dokázal sestavit postýlku, komodu, spraví snad cokoli. Postaví se ke každé práci, což není u umělců obecně moc běžné. (smích)
Filip: Maruščin neustálý úsměv a dobrá nálada, tím mě překvapila a překvapuje stále.
Má každý z vás nějaký ten zlozvyk, kterým toho druhého dokáže méně či více „vytočit“?
Filip: Každý má svoje klady a zápory a ty klady musí převažovat v každém případě. To je tak asi všechno, co bych k tomu řekl.
Marie: Hezky řečeno, nemám k tomu co dodat. (smích)
Co máte jednoznačně společného?
Marie: Oba máme rádi hory, lyže, snowboard, tenis, projížďky na kole a samozřejmě filmy a kulturu. Ale nejvíc nás spojuje naše malá dceruška Sofie Marie.
Filip: Ano, tak. Spojuje nás společný pohled na svět a láska k Sofince.
Páry o sobě nevědí vždycky všechno. Nacházíte v průběhu času nějaká malá či větší „pojítka“, u kterých se pokaždé tak trochu pousmějete s tím, že to snad ani není možné?
Marie: Už za svého dětství jsem znala hlavně pohádkové knížky Filipova tatínka Ivana Renče. Četla jsem také knihy jeho dědečka Václava Renče, známého křesťanského básníka, překladatele a dramatika, který byl současník mého dědečka a byl pronásledován a vězněn tehdejším režimem. Stejně jako moji příbuzní. Takže když jsme se s Filipem později poznávali, povídali jsme si i o tom.
Máte ženu, která topí v rodinném krbu, a dcerku, která vás vítá ve dveřích. Jste šťastný?
Filip: Ano, jsem.
Užíváte si roli tatínka?
Filip: Rodina je smysl života, je to štěstí.
Marie Renčová
Máte vzory ve svých rodinách? Je to zázemí? Nebo vzory nemáte zrovna úplně ideální a rádi byste to napravili právě vaším svazkem a dali dceři ten „ideální“ rodinný vzor?
Marie: Mám na dětství krásné vzpomínky, trávili jsme hodně času v přírodě, spolu se sourozenci jsme se věnovali sportu, cestovali jsme, každý z nás také hrál na nějaký hudební nástroj, a když se pak sejdeme třeba o Vánocích a hrajeme koledy, jsme dokonalý orchestr. Ráda bych se věnovala Sofince tak intenzivně a hezky jako moji rodiče mně a ráda bych, aby měla na dětství také tak hezké vzpomínky.
Filip: Ano. Měli bychom pro ni být dobrým vzorem, aby si nás mohla vážit do konce života.
Maruško, hraje věkový rozdíl roli v tom, že jste určitým tahounem, co se týče moderních technologií, hudebních stylů nebo třeba sociálních sítí? Ponoukáte Filipa do věcí, do kterých se mu třeba moc nechce?
Marie: Myslím, že se navzájem obohacujeme. Léta jsem pracovala vedle herectví i ve filmové a divadelní produkci, takže Filipovi pomáhám s jeho projekty, seznamuji ho se svými přáteli, umělci z mé generace, a on mě zase se svými. Celkově si myslím, že se doplňujeme, a věkový rozdíl nijak nevnímám.
Jste maminkou a ženou v domácnosti na plný úvazek? Tím myslím, zda veškeré domácí práce včetně vaření jsou vaší doménou. Nebo se angažuje i váš manžel, když má čas?
Marie: Ano, věnuji se prakticky naplno Sofince a domácnosti. Občas jsem si ale i během té mateřské odskočila k natáčení nebo divadlu. S Prague Shakespeare Company jsem nazkoušela několik představení ve Stavovském divadle, to poslední, Sen noci svatojánské, už se ale kvůli pandemii odehrálo jen on-line, každý z herců přes počítačový program z vlastního domova, to byl zajímavý experiment! Takže právě i kvůli nynější situaci jsem už prakticky jen doma. Podporuji Filipa v jeho práci a snažím se vytvářet zázemí. Když ale nepracuje a je s námi, ochotně nakupuje nebo se občas pustí i do vaření a vaří výborně!
Jak rádi trávíte volný čas? Předpokládám, že jste ho od března loňského roku měli jako většina populace mnohem víc než dřív.
Filip: Měli jsme štěstí, že i během nouzového stavu jsme mohli točit a dokončovat Hlavu Medúzy. Většinu dní v týdnu jsem byl v Brně. Takže jsem rodinu trošku zanedbával. Ale vždycky jsem pak holky vyvezl na nějaký výlet a snažil se jim to vynahradit.
Marie: Ano, trávili jsme spolu sice málo času, ale zato intenzivně. A teď, když je seriál hotový a další projekty daleko, budeme mít toho společného času zase mnoho.
Lídu Baarovou, váš osudový snímek, jsme už zmínili. Na čem jste spolu od té doby spolupracovali?
Marie: Filip mě obsadil ještě do svého filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. A také do jedné reklamy.
Filipe, potřebujete během režírování klid? Myslím tím úplné soustředění na práci, ponoření se do sebe, do díla… Zda vám například při režírování seriálu či filmu nevyhovuje odstřihnout se od rodiny a třeba pobývat někde v hotelu…
Filip: Ano, člověk potřebuje na práci naprostý klid a soustředění. Režie se dělá s tužkou v ruce a na place už je to jen taková špička ledovce. Pracuji po večerech u psacího stolu, a když přijdu na plac, už to mám narežírované.
Zajímalo by mě, co všechno vaše práce režiséra vlastně obnáší?
Filip: Naše práce spočívá v tom, že buď točíme a tvrdě makáme, nebo jsme jako režiséři třeba rok bez práce. Když připravuji daný projekt nebo jsem třeba v ateliéru, je to velká oběť. Pro mě je režie kreativní práce, ke které vedu spoustu dalších lidí a musím k tomu mít dostatečné finanční zázemí od producentů či televize. A když je nemám, tak bohužel nemám ani žádnou práci. Tu časovou disharmonii je pro člověka strašně těžké překonat. Nikdo si nedokáže představit ty časové prodlevy. Lídu Baarovou jsem například chystal sedmnáct let, Rebely osm let a na Hlavě Medúzy pracuji už třetí rok. Je to velmi těžké povolání. Ta příprava, co je za tím, není vidět. Abych pravdu řekl, tak nevím, jestli bych si to zvolil jako profesi znovu. Daleko více si cením třeba pekaře nebo zámečníka. Je to běh na dlouhou trať, takový maraton jen pro silné povahy.
Česká televize zařadila do vysílání seriál Hlava Medúzy, který Filip režíruje a vy jste se, Maruško, v jedné z epizod objevila. Jaký je z vašeho pohledu režisér? Jste pod jeho vedením na place „poslušnou“ herečkou?
Marie: Moje postava mi byla blízká a dobře se mi hrála. Filip je ve své profesi pečlivý. Žije svojí prací a dělá ji naplno, je do každého svého projektu zapálený, má vše detailně promyšlené a roli dokáže herci dobře vysvětlit. Filip ke mně na place přistupuje profesionálně, úplně stejně jako ke každému jinému herci, a i já ho při natáčení vnímám s respektem a nechávám se herecky vést. Takže stejně nás takto, myslím, vnímal i štáb.
Oba pocházíte z Prahy. Jak se vám natáčelo v Brně?
Filip: V Brně je dobrý tvůrčí tým, lidé si tam práce váží. Měl jsem vynikajícího architekta, vynikající lidi na výpravu, jsou tam zajímavé, neokoukané lokace. Mám tam klid na to, abych se věnoval jen své profesi, a je tam vynikající hotel Internacional, kde mám vše, co potřebuji. A jelikož v Řečkovicích máme po dědečkovi Václavu Renčovi pojmenovanou ulici, je Brno jako můj druhý domov.
Marie: Poprvé jsem byla v Brně delší čas, mohla si město i prohlédnout. Je krásné a oproti Praze klidnější, člověk tam cítí takovou milou a uvolněnou atmosféru. A štáb v Brně je opravdu pohodový. Vzpomínám na toto natáčení ráda.
FILIP RENČ
REŽISÉR
Začínal jako dětský herec, ve kterém se však postupně probouzely režisérské touhy i schopnosti. K jeho prvním počinům patří studentské snímky, přičemž dva z nich získaly i zahraniční ocenění. V roce 1991 debutoval celovečerním filmem Requiem pro panenku, následovala Válka barev, veleúspěšní Rebelové, drama z první světové války Hlídač č. 47 nebo životopisné drama Lída Baarová. Kromě filmů režíruje videoklipy, divadelní představení a televizní seriály.
MARIE RENČOVÁ
HEREČKA
V dětství ji bavil balet, tanec, gymnastika a docházela i na hodiny klavíru. Dramatický kroužek se však mezi jejími zájmy ukázal jako volba nejlepší. Dovedl ji totiž do řad divadelního souboru, kde se v průběhu studentských let s chutí angažovala. I když herectví nebylo jejím vysněným povoláním, její první filmovou příležitostí se stala pohádka Čertova nevěsta Zdeňka Trošky. Od té doby si zahrála v několika seriálech i filmech.
Zdroj: Story
