Fenomén Katka: příběh o pádu až na dno

Do kin právě vstoupil příběh nejslavnější české narkomanky, dokumentární film Heleny Třeštíkové, nazvaný prostě Katka.

Vydáte-li se do kina na celovečerní časosběrný dokument Katka, dozvíte se o drogové závislosti možná víc, než byste si přáli. Jeho hrdinku uvidíte v těch nejextrémnějších, nejubožejších situacích, které závislost přináší: píchat si drogu do nejnemožnějších částí těla. Šlapat na Národní třídě. Usínat uprostřed rozhovoru. Nocovat na špinavých půdách a ve vybydlených ruinách.

Katka, původně krasavice hollywoodských parametrů s nádhernými vlasy, smyslnou pusou a uhrančivýma očima, se před našima očima v průběhu let proměňuje s kulhající trosku s pletí zevnitř vyžranou chemikáliemi, opuchlými prsty a vyviklanými zuby. V bezdomovkyni bez osobních věcí, které patří jen to, co má zrovna na sobě. "Jeden musí něco vytrpět, když chce brát drogy," konstatuje s hořkou ironií.

Nadějný začátek

Režisérka Helena Třeštíková svou hrdinku objevila v terapeutické komunitě v Němčicích v roce 1996. Tehdy devatenáctiletá Katka měla za sebou už několikaletou závislost na pervitinu, se kterou se snažila skoncovat. Třeštíková si ji vybrala proto, že byla ochotna o své závislosti otevřeně mluvit a jako jedna z mála ji dokázala reflektovat.

Katčina snaha přestat fetovat tenkrát vypadala nadějně. Mluvila o svých snech o obyčejném životě, o tom, že si najde přítele a bude s ním mít dítě.
Jenže sny v takových případech nestačí. A Katka se především neměla kam a ke komu vrátit. Její rodinné zázemí nebylo z těch, které by ji dokázalo podržet při obtížném zapouštění kořenů v normálním světě. Díky svým rodičům, kteří oba pocházeli z kolotočářských rodin, měla za sebou poněkud dobrodružné dětství plné častého stěhování, útěků matky od otce a několika různých otčímů. A tak se Katka vrátila k tomu jedinému, co měla jisté a co člověka jen tak neopustí - k droze.

Neočekávaný zvrat

"Specifikem časosběrných dokumentů je to, že scénář píše sám život, a to jinak, než by ho asi napsali scenáristé," konstatuje režisérka Třeštíková. V případě Katky ovšem život zkonstruoval peripetii, za jakou by se nemusel stydět žádný scenáristický profík. Když se dokumentaristka v roce 2007 po několikaleté časové proluce s Katkou znovu sešla, aby pokračovaly v natáčení, hrdinka jejího filmu jí sdělila, že je možná těhotná. "To byl naprostý šok, protože mi bylo jasné, že do příběhu vstupuje strašně silné a zásadní téma," konstatuje režisérka. "Hlavním pocitem byla nějaká nejasná naděje, že by to mohl být impulz, na který Katka pořád čeká."

Silnější impulz ke skoncování s drogami než očekávání potomka může žena opravdu dostat jen stěží. Jenomže Katka selže i tentokrát. Nic jiného než drogy totiž nezná a život bez nich, kromě dětství, nikdy neokusila. Sama si je dobře vědoma toho, co je potřeba, aby člověk mohl s drogou přestat: "Pevná vůle nestačí. Vlastně blbost - pevná vůle by měla stačit, ale člověk musí mít vůli zmizet z toho prostředí. Ani to kolikrát nestačí," vysvětluje. Ona ovšem stěží mohla zmizet: jiné prostředí pro ni neexistuje. Její dcera Terezka, narozena na začátku roku 2008, tak nevyhnutelně skončí v kojeneckém ústavu a posléze v péči své babičky. Zatímco Katka se rezignovaně ubírá vstříc svému osudu: "Feťáci skončí tak, že jim selže tělo. Zkolabujou na játra, srdce, organismus nevydrží tu dávku."

Další články

čtenářů si právě čte tento článek