Exkluzivní rozhovor s Andreou Pomeje: Teď už zachraňuju jen sama sebe

Andrea Pomeje

Po pěti letech manželství se Andrea Pomeje (29) rozhodla k zásadnímu kroku – vyzvala svého manžela, aby se odstěhoval ze společného bytu. Za vším stojí jeho problémy s alkoholem.


Prý spolu s Jirkou už nebydlíte a vaše manželství prochází krizí. Je to pravda?
 
Řešíme to už delší dobu, ale stále žijeme spolu. Jirka už si řeší nějaký jiný byt. Byla to má iniciativa. Jirka, paradoxně, i přesto, že u nás doma byla dusno, a já jsem nedokázala všechny věci přecházet, to neviděl jako důvod k rozchodu.

Jemu bylo v tom vztahu příjemně?
 
Nemyslím si, že příjemně. Poslední dny a týdny se to řeší pořád dokola. Řeší se jeho přístup k životu a čím víc se to řeší, tím víc do toho upadá. Teď se tady bavíme o alkoholu. 
 
To mi přijde zvláštní, když se rakovinu nejprve pokoušel zapáleně porazit detoxem a hladovkou, zdravým životním stylem.
 
To je trochu jinak. Jirka své stresy řešil celý život alkoholem. To byly jen chvilkové stavy, kdy na to nemyslel a měl záblesky lepšího života. Ale nikdy se to nevyřešilo. Už tenkrát, u bývalých manželek to tak také bylo. Ta nemoc zkrátka musela přijít. A já jsem si myslela, že on sám si uvědomil, proč ta nemoc přišla. 

Ale nedošlo mu to.
 
Podle toho, jak se chová po návratu z nemocnice, tak mi přijde, jako by tam vůbec nebyl. Vůbec mu to v hlavě necvaklo. Asi musí přijít situace, kdy to začne řešit sám za sebe a pro sebe. A ne pro ostatní. Čím větší nátlak byl z mé strany a ze strany jeho rodiny, tak tím víc byl ukřivděný a řešil ty věci stejným způsobem. Alkoholem.
 
Jaké má stavy? Je agresivní nebo spíše lítostivý?
 
Já nevím. Nemyslím si, že ta nemoc je pro jeho život zásadní, on nepije kvůli tomu. Samozřejmě, nepochybně je těžké se s rakovinou srovnat a ten rok byl pro nás všechny těžký. Já to tak soudím podle sebe a nemůžu po něm chtít, aby se choval tak, jak bych si to představovala já sama. Ta nemoc se spustila hlavně kvůli stresu, tam je její prvopočátek. Kdybych tu nemoc měla, snažila bych se ten stres odbourat, odstranit. A když se stres řeší alkoholem, je to ten nejhorší způsob. To on všechno věděl. Já jsem od rána do večera četla různé články, motivační věci a alternativní způsoby léčby. Já jsem se tomu paradoxně věnovala víc než on!
 
Takže ta hladovka byl tvůj nápad?
 
Ano, to jsem byla já. Ukázala jsem mu video s Jardou Duškem, který přivedl pana Dvořáka, u kterého hladovka na rakovinu zabrala. Vnímala jsem to jako jeden ze způsobů. I přesto, že nejsem žádný alternativní nadšenec, tak tohle jsem dokázala pochopit. Ale to rozhodnutí bylo na něm, já jsem mu jen pustila to video a bylo to potom jediné, čeho se chytnul a držel.
 
To byla ta světlá chvilka, že?
 
Opravdu tomu věřil. Bez té víry by držet hladovku asi ani nešlo. Ale také to nedělal podle pravidel, jestli víte, co tím myslím. 
 
Kdy přišlo to období dalšího propadu, té deprese? Když se vrátil z nemocnice?
 
On ani během nemoci nebyl abstinent. Ale to jsem neřešila, to člověk pochopí. Je to těžké období. Zlom asi přišel ve chvíli, kdy se uzdravil. Jirka už je zdravý.
 
Mluví s pomocí slavíka?
 
Ano. Teď má dokonce dva týdny umělou hlasivku, která se mu chytla, takže mluví hlasitě, opravdu nešeptá. Ta hlasivka mluví jako normální hlas a když si s ním volám, je to v pořádku. To je super, také se to vůbec nemuselo chytnout. Takže je zdravý, rakovinu nemá a alkohol pít může, nikdo mu ho nezakázal. 
 
Ani doktoři?
 
Ne, proč by mu ho zakazovali?

Kouří?
Ne, to nejde. Doslechla jsem se, že lidé se slavíkem kouří. Říká se to. Ale to Jirka ne, tam jsem právě viděla tu silnou vůli a myslela jsem si, že ten zlom přijde. Měli jsme velké problémy, ještě před tou nemocí.  Ta nemoc to všechno jen o rok prodloužila. On opravdu ze dne na den přestal kouřit, to jsem ho obdivovala. Byla jsem přesvědčená o tom, že všechno zvládne. Ale on to zvládne, to já se nebojím. Jen my okolo už na to nemáme energii. Já se o něj nebojím. On asi opravdu musí padnout až na samé dno, aby se zase odrazil. A on na něm ještě není. 
 
Říkáš, že jste měli konflikty už před tou nemocí. To bylo také kvůli alkoholu? Protože jsi živila rodinu jen ty?
 
Ne, kvůli penězům to nebylo, to tak jen vypadá. Já jsem Jirku potkala, když byl zadlužený. Věděla jsem, koho si beru. Je pravda, že jsem žila v bublině, kterou on umí skvěle vytvořit. Takovou krásnou vizi života. Spousty slibů a sladkých řečí. Je to taková iluze, co on vytváří. Když se potom narodila malá, člověk se začne chovat a přemýšlet úplně jinak. Jsem si jistá, že jsem byla holka do nepohody a na začátku to byl jeden velký mejdan. Byli jsme zamilovaní. To je úplně jiný stav, než když se potom narodí to dítě. Začala jsem se na věci dívat jinak. Zodpovědněji. Věci, které jsem přecházela, jsem přecházet přestala. Věci, které mi vadily, mi začaly vadit extrémně a začala jsem po něm vyžadovat, aby je nedělal. Přišly různé lži a ta důvěra šla do háje. Náš vztah byl narušený už pár let před tou nemocí. Jsme oba temperamentní a všechno prožíváme intenzivně, ty dobré i ty špatné emoce. Řešení problémů nebo hádky, to všechno bylo velmi intenzivní. Jen se v tom nedá fungovat. Člověk se s tím druhým na ničem nedomluví. Ty hádky, které by měly k něčemu vést, vás akorát paralyzují. Ale nic nevyřeší a vy to raději přejdete. Od začátku tam byla chyba v komunikaci. To se už asi nezmění.
 
Co dcera Anička? Ta s ním nepohne?
 
On je skvělý táta, ona ho zbožňuje a on miluje ji. 

Není pro něj motivačním faktorem?
To nevím. Já o něm hlavně nechci mluvit špatně. Nechci, aby to vypadalo, že tady na něj házím špínu a rozcházíme se ve zlém. Já bych si strašně přála, aby si uvědomil to, že se sakra nebavíme o rozvodu nebo o rozchodu, ale o tom, že může umřít! Může se mu to vrátit a v mnohem větší síle. On tohle nechápe. On má pocit, že ho všichni buzerujeme a je to nějaká…

Malichernost.
 
No není. A to je stejné, jako u feťáka. Nakonec ti každý poradí, že mu máš přestat pomáhat, protože to je pro něj ta největší pomoc.  Já ho pořád udržuju nad hladinou, ale on na to dno prostě spadnout musí sám, aby si poradil a aby mu došlo, že teď jde o zdraví a o to, aby tady s námi byl. On to bere jako fráze a mávne nad tím rukou. Jsem na něj opravdu naštvaná, mám vztek. Je to neskutečná bezmoc. 

Vzpomněla jste si někdy na Michaelu Kuklovou?
 
Nikdy jsme spolu nebyly v kontaktu. Řeknu to úplně upřímně – když jsem potkala Jirku, tak jsem ji za některé věci neměla ráda. Přišlo mi, že na něj zbytečně pořád hází špínu a Jirka mi to tak doma také vyložil. Chci říct, že na začátku vztahu jsem o Jirkovi měla úplně jinou představu. Do spousty věcí jsem neviděla a myslela jsem si, že mu všichni jen ubližovali a že se psaly lži. Já jsem ho bránila. Bohužel, teď zpětně to všechno chápu. Ta bublina praskla a během sekundy mi to všechny došlo. Došlo mi to, když byl v nemocnici, když jsem po osmi letech byla najednou sama.
 
A líbilo se vám to.
 
Strašně. Trávili jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně, nonstop. Najednou tam nebyl a já jsem začala fungovat sama za sebe. Je to blbý říct, ale bylo mi dobře a hodně věcí mi došlo. Byl prostor přemýšlet a některé věci si urovnat. Proto už teď nemám sílu. Možná je to nějaký stav vyhoření. Když se Jirka vrátil domů, udělala jsem mu krásný pokoj, aby měl klid, a opravdu jsme se na to těšili. Hned od příchodu z nemocnice ale nastolil svůj režim. 

To znamená, že vstane a jde pít.
 
Tak on to samozřejmě neřekne, že jde pít. Ale to na něm poznáte. On kvůli tomu i lže. Navíc to mají fotografové desetkrát nafocené a on mi stejně tvrdí, že byl jinde. Byla jsem už nastartovaná a čekala jsem, jak se zachová, až se vrátí. Jestli bude fungovat. Hrozně jsem se bála, že to začne znova. A začalo. Kontrolovat ho… to je strašné. To nejde. 
 
Ale tvrdíte, že rozvod ani rozchod nechcete, že váš vztah neskončil.
 
Teď momentálně chci hlavně klid na to, abych se dala do kupy. Už mě to ovlivňuje v práci a v péči o dceru a chci se hlavně spravit. Nemám sílu jít ani nakoupit. Je to jako stav deprese, kdy se ti nechce vstát z postele. Jsem ze všeho vyčerpaná a to ani nemusíme nic řešit, úplně stačí, že jsme spolu v tom bytě. Kdykoli odejde, řeším, s čím se vrátí. Proto jsem navrhla se na chvíli odloučit, abychom žili zvlášť. Prosila jsem ho a snažila se s ním komunikovat jako s dospělým člověkem. Kvůli malé, aby to nepocítila. Aby pro ni chodil do školky, jezdili jsme na výlety, neměla bych problém mu vyprat a uvařit. Jen potřebuji ten klid, abych mohla vypnout. Jsem v bažině emocí, kdy mě to stahuje dolů a cítím, že jsem v tom už po ten krk. Vím, že je to jen kousek a nenadechnu se. Snažila jsem se zachraňovat jeho život a teď už si zachraňuju ten svůj.

Jako v letadle. Rodič také nejprve nasadí masku sobě.
 
Přesně tak. Kdo se pak postará o malou? Člověk by si měl nejvíc přát, aby byl sám zdravý a teprve potom myslet na ostatní. Já si nemyslím, že Jirka je hloupý, jen nedokáže pracovat se svou psychikou a odmítá pomoc. Jen za dobu, co byl nemocný, mu několik odborníků pomoc nabídlo a Jirka to vždycky odmítnul. Teď už je to na něm a on na to sám přijde. Bude ublížený a nevím, co teď čekat. Ale je mi to jedno, už je mi to jedno. Dnes jsem jednala v emocích, protože jsem se bránila. Pavel Pásek se vyjádřil do novin tak, že jsem ho zklamala, a že Jirka by měl mít v nejhorších chvílích oporu hlavně doma.

Vy jste spolu měli už nějaký konflikt?
Ne, vůbec. Pavel je jeho kamarád. Nejlepší kamarád prostě vidí věci jinak, z jiného úhlu. Není objektivní. Jirka navíc umí s okolím dost dobře manipulovat. 
 
Rozhovor vyšel v časopise Story.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek