Příští rok oslavíte, ač to zní neuvěřitelně, sedmdesátiny, a vypadáte báječně! Vaši mladší vizáž má prý na svědomí kombinace genetického daru a toho, že máte hodně šikovného plastického chirurga, je to pravda?
Vy máte informace! (usmívá se) Ale pravdivé. Moje maminka oslavila v loni v létě třiadevadesát, ale žádná stařenka o holi, naopak vysoké podpatky, soběstačná, zkrátka senzace. A můj plastický chirurg MUDr. Václav Poláček? Taky senzace. A pozor, také dobrá kosmetika. (Pokud smím jmenovat, pak je to DARPHIN). A mimochodem, díky za lichotku, dobře se to poslouchá!
Řekla byste o sobě, že žijete zdravě?
Jak kdy. Nedaří se mně pravidelně jíst a moc toho nenaspím. Ale oproti tomu nekouřím, nepiji alkohol, neholduji drogám.
Je pravda, že jste letos na podzim kvůli příliš zdravé dietě zkolabovala a musela být hospitalizovaná na kapačkách? Jak to bylo?
Co já se o tom všechno dočetla! Je neuvěřitelné, jak fantazie dokáže zapracovat. Pravda je taková: Žádná dieta, ale jeden den jsem snědla slušnou dávku křupavých smažených křidýlek, tak jsem si řekla, že to druhý den vykompenzuju něčím lehčím. Snědla jsem kedluben a začaly se dít věci! Měla jsem pocit, že mě krysa vyhlodává vnitřnosti!
Takže kvůli kedlubně jste skončila v nemocnici?
I tak se to dá říct. Přes mé protesty zavolal manžel sanitku, laskaví pánové mě odvezli do Střešovic, jednoho z nich jsem se celou cestu držela za ruku, ve Střešovicích mně dali kapačky, pan doktor poznamenal, že jsem tak odvodněná, že z toho mám seschlou kůži. Já nato, jestli to není stářím. Uklidnil mě, že takhle se můžou secvrknou i mnohem mladší. Diagnóza – dietní chyba. Za dva dny už jsem byla doma a okamžitě začala koncertovat, dokonce jsem měla v jednom dni dvě vystoupení.
Ale psalo se, že jste na tom docela špatně…
To ano a zatímco jsem si vesele prozpěvovala, psaly jedny noviny, že jsem v nemocnici, protože nejím maso. Jiné, že nejím vůbec, že držím drastické diety, protože chci zhubnout. Proč bych asi chtěla hubnout, když vážím 54 kg? (smích)
Jaký je váš názor na kult hubenosti, které svou vyzáblostí podporují některé modelky?
S tím začala už v minulém století Twiggy. Pokud je modelka štíhlá, je to hezké, ale nic se nemá přehánět.
Jste známá odbornice na vaření, před nedávnem jste vydala knížku, kuchařku o klokaním masu. Jak jste na tento nápad přišla?
Koncem devadesátých let jsem měla turné v Austrálii. Tam jsem poprvé v restauraci kromě krokodýla a ptáka emu ochutnala také klokaní maso. Navíc jsem se dověděla, že je to maso nesmírně zdravé, bez cholesterolu, které se doporučuje nemocným. Když se u nás začalo prodávat, byla jsem oslovena jistou firmou, abych pro ně napsala kuchařku.
A z klokaního masa jdou vařit pokrmy blízké české kuchyni?
Jasně, od Čecho-Australanů jsem věděla, že z klokaního masa se dá bez problému vařit vše, na co jsme zvyklí z naší kuchyně – od smažených řízků, guláše až po „klokano – knedlo – zelo. Proto jsem souhlasila, že kuchařku napíšu.
Někteří novináři se ale do vás kvůli kuchařce trochu trefovali, proč?
To byli ti, kteří nebyli pozvaní na křest kuchařky s ochutnávkami. Jinak se do mě strefovali lidé, kteří mají rádi klokánka z grotesek. (smích) Zajímavé je, že jim nevadí prasátko, králíček, kůzlátko, ani kuřátko.
Co si s manželem Janem Kolomazníkem vaříte nejraději?
Milujeme smažené vepřové řízky nebo ryby s bramborovým salátem, ale vaříme pestrou stravu, oproti „zaručeným“ informacím, maso nechybí.
Když mluvíme o manželovi, už jste spolu docela dlouho, nebude to už dokonce čtvrtstoletí?
Máte pravdu, když nám to vydrží – a zatím to vypadá nadějně - 24. listopadu tohoto roku oslavíme stříbrnou svatbu!
Gratuluji, to je v dnešní době hotový zázrak taková výdrž! Nechci žádné klišé, ale znáte už recept na dlouhé spokojené manželství?
Kdybych na to měla recept, vyšlo by mně to jistě už poprvé. Tohle je třetí pokus a z toho vyplývá, že na rčení „do třetice všecho dobrého“ nejspíš něco bude…
Prý jste se před léty dali, jak se říká, docela zajímavě dohromady. Vy jste ležela nemocná s horečkami, on se staral o vás i vašeho pejska a najednou jste zjistila, že u vás bydlí…
Ano a protože dovedl vařit a dokonce po sobě i uklidil, nechala jsem ho u sebe. (smích)
Jan má prý velký smysl pro pořádek!
Dokonce tak velký, že se mu nelibilo, abychom spolu žili jen tak, jak se kdysi říkávalo „na hromádce“, a požádal mě o ruku.
Pejska už nemáte, ale tuším, že váš kocour Lord je také pořádný kus zvířete!
Má sedm a půl kilo, je to velký kocour, ale ne tlustý. Dává nám najevo, že my jsme si ho nepořídili, naopak, on si pořídil nás.
Takže to bychom měli, vaření, kuchařky, manžel, kocour… Ale vy jste především skvělá zpěvačka, právem označována za královnu swingu. Zpíváte na svých koncertech jen tento žánr?
Ne, ale na každém svém vystoupení mám blok swingových písniček. Vyloženě swingový koncert budu mít až 14.března v Městské knihovně v Praze. Se swingem občas vyjíždím i do zahraničí, to nejbližší chystám na 17. dubna v jednom jazzovém klubu v Moskvě.
Prolínání swingu a popu se promítlo i na vašem posledním albu…
Ano, přesně jak říkáte, vyšlo v květnu loňského roku a jmenuje se Dům plnej snů.
Jak jste se vůbec dostala k jazzu a swingu?
Swingová muzika mě chytla na první poslech, stačilo v dětství zajít s rodiči na film Zasněžená romance, kde víc než výkony hlavní protagonistky mě zaujala kapela Glena Millera. Na vlnách rozhlasu jsem lovila Louise Armstronga a snažila jsem se ho napodobovat. Sem tam si „zachraptím“ dodnes! (Usmívá se)
Jazz a swing ale určitě nejsou komerčně výhodné obory jako třeba popová muzika, na které se dá vydělat…
To je pravda, ale když mě něco baví, pak výše honoráře není podstatná.
Jaký je váš názor na hudební pirátství, vypalování desek?
Je to krádež jako každá jiná.
Jakou hudbu ráda posloucháte? Co říkáte některým současným stylům, třeba hip hopu?
Jsem tolerantní, co se hudby týká, jen nemám ráda v muzice násilí. A taky nemusím takové ty zpěvandule, které si pletou mikrofon s tyčí. (smích)
A co třeba rocková hudba, heavy metal? Tuším že jste před časem dokonce vystoupila na jednom rockovém festivalu!
Rockovou hudbu jsem měla vždycky ráda, bohužel ji neumím zpívat, tak ji pouze poslouchám. Na rockovém Open Air festivalu Trutnov jsem vystoupila po dlouhém přemlouvání, protože jsem měla z rockového publika strach, ale kupodivu mě přijali tak úžasně, že se na to nedá zapomenout. V hledišti měli transparenty s nápisy „Evo, jsme na jedné vlně“ nebo srdíčko s nápisem „Eva – šuby duby“. Staré hity, které poslouchávali kdysi jejich babičky a dědečkové, zpívali spolu se mnou. Považuji toto vystoupení za svůj životní koncert!
V poslední době jste se ale se hodně věnujete charitě. Pomáháte prý při zavádění počítačů s internetem v domovech seniorů, je to pravda?
Je to pravda, jezdila jsem s bývalým hejtmanem panem Bendlem po domovech seniorů a přesvědčovala, že když jsem se to naučila já, která už taky nejsem zrovna nejmladší a ještě k tomu blondýna, proč by se to nenaučili oni. (smích) Ani nevíte, jakou mám radost, když mně přijde od někoho z nich mail. Je velký kus pravdy v tom – co říkala jistá moudrá devadesátiletá paní – „kdo pracuje s počítačem, mailuje, není nikdy sám.“
Takže jste s počítačem a internetem kamarádka?
Kdysi mě o počítači řekl jen samé dobré věci zpěvák Karel Černoch. Dlouho jsem otálela, měla jsem strach, že bych to nezvládla, ale dnes jsem ráda, že jsem s počítačem začala kamarádit. Z pohodlí svého pokoje mám během chviličky spojení s celým světem.
Když vás tak poslouchám, není pro mě už takovým překvapením, že se s takovou vervou věnujete digitální fotografii, jak jste se k ní vůbec dostala?
Dlouho jsem fotila na klasický fotoaparát. A ten jsem zapomněla v newyorském taxíku cestou na letiště. Všimněte si, že to zní líp, než kdyby mně ho někdo ukradl v tramvaji či 22 v Praze, snad proto mě to až tak nemrzelo. Když jsem se po návratu rozhodovala, jak dál, poradil mně kamarád, abych si pořídila digitál.
Proti klasickému fotoaparátu, negativům, atd. určitě značně výhodnější a levnější varianta, co?
Bezpochyby, já když fotila své oblíbené západy slunce, tak jsem vypotřebovala celou šestatřicítku a z toho byly použitelné tak dvě až tři fotografie. Někdy taky žádná.
Sama si fotografie elektronicky upravujete?
Tady zapracovala náhoda, fotograf pan Josef Louda mě fotil pro nějaký časopis, fotky se mi líbily, jen u jedné jsem mu vytkla, že k mému věku by to chtělo světlejší pozadí. Na to pan Louda, že to není problém, kliknul na něco v počítači a bylo světlé pozadí. Doma jsem zjišťovala, jestli má můj počítač taky takové mazané zařízení. Měl. A já pak vysedávala u počítače hodiny a hodiny a zkoušela jsem, co všechno umí.
Považujete své fotografické výtvory alespoň za kousek umění? Prý jste vystavovala dokonce v zahraničí, v Rakousku!?
Samozřejmě! Za doslova třeskuté umění považuji své dílo „Kocour mezi trpaslíky i se Sněhurkou“. Výstava ve Vídni už proběhla, momentálně vystavuji v Moskvě a v dubnu se výstava bude stěhovat do Petrohradu. V květnu pak na Ukrajinu do Doněcka a na podzim by už konečně měla proběhnout dvakrát odložená výstava v New Yorku.
Na vašich fotografiích jsou hojně zastoupena různá zákoutí Prahy, které pak upravíte. Nemají vám to někteří lidé za zlé, neberou to trochu jako svatokrádež?
| Eva Pilarová |
Z počátku chodily zlé maily na cokoliv. Teď už to asi pisatele přestalo bavit, nehledě k tomu, že já té naší zlaté Praze neubližuju, naopak, snažím se ji udělat ještě zlatější.
Digitálně upravené lidské modely nevystavujete? A což třeba nějaké celebrity, to by se lidem určitě líbilo!
Ne, že bych v počítači pár lahůdek neměla, ale to by bylo na žalobu, každý nemá smysl pro tento humor. I když – předloni mě jistá modelingová agentura oslovila, abych jim tímto způsobem udělala péefky. Největší radost jsem měla při fotografování pana Roberta Vana – světového fotografa – který pravil, že nikdy netušil, že ho bude fotit Pilarová a okřikovat ho, že má dát hlavu víc vpravo nebo vlevo.
A už jsem v cílové rovince. Dala jste si nějaké předsevzetí do nového roku?
Nedala, když se chci zbavit nějakého nešvaru, nečekám na Nový rok, ale udělám to hned. Dám vám příklad. 6. dubna 1988 jsem se rozhodla, že přestanu kouřit. Od toho dne jsem si nezapálila.
A co loňský rok, byl pro vás úspěšný?
Když si představíte, že to byla moje 48. sezona a že na koncerty lidé pořád ještě chodí, co víc si přát? Vyšlo mně CD a to jsem nemusela nikomu nic vnucovat, naopak, byla jsem k natočení majiteli firmy vyzvána. Píšou pro mě mladí skladatelé a textaři a po dvaadvacetileté pauze mně publikum v Moskvě dalo velmi spontánně najevo, že na mě nezapomnělo. Mám radost i z reakce publika na jazzových koncertech, ať už se jedná o Prahu, Český Těšín či Litoměřice. Mám radost i z toho, že mám stále svoji kapelu, kterou vede kontrabasista Vít Fiala, ve které hrají výteční hudebnci, Milan Dvořák piáno, Miloš Bílek tenorsax a klarinet a Ivan Dominák na bicí. A že se nám dobře spolupracuje.
Máte ještě nějaký nenaplněný životní sen?
Mám, ale neprozradím. Co kdyby se pak nenaplnil?
Pořád z vás vyzařuje tolik energie, obrovský elán, prozraďte našim čtenářkám recept na tenhle váš energetický náboj!
Probouzím se denně s dobrou náladou a pokud se zeptáte proč, pak odpovím proto, že s dobrou náladou chodím už spát. Mám skvělé zázemí, neustále dobře naladěného, ohleduplného muže, baví mě práce, kterou dělám, a zásadně nikomu nic nezávidím. Když na něco nemám, tak to zkrátka nemusím mít, nedělám dluhy, nepotřebuju vily, jachty nebo dovolenou v Arabských Emirátech. Vždyť u nás je taky krásně!