Eva Jurinová: „Mladé krásky mi ve zprávách připadají jako umělé figuríny.“

Zdroj: Profimedia.cz

Jako moderátorka „nováckých“ zpráv se Eva Jurinová (55) vryla do paměti národa a dodnes ji zná snad každý. Málokdo ale ví, jaká byla její životní a profesní pouť přes TV Nova až k mluvčí Fakultní nemocnice Motol. Eva o všem mluví s velkou otevřeností a upřímností.

Lidé vás znají hlavně jako bývalou moderátorku TN na Nově, vy jste ale původně jako mladá dívka Eva Kolářová chtěla dělat úplně jinou profesi…

Těch snů bylo několik. Vzpomínám, že začaly někdy v pěti letech v tramvaji, kde uprostřed v takové kukani seděla sošná tramvajačka v uniformě, měla kleštičky a štípala jízdenky. Občas vstala a chodila mezi cestujícími a důležitě ty lístky kontrolovala. Tak se mi jako malé holce to „šéfování" zalíbilo, že jsem se jí chtěla podobat. Dokonce mi maminka koupila na hraní dětskou tramvajáckou brašnu s kompletním vybavením.

Pak ale snad přišly i jiné profesní vize…

Ano, samozřejmě (usmívá se), pak samozřejmě přišly vážnější představy o životě, mezi které svého času patřila i medicína. Zvlášť citlivě vnímám oči u lidí i zvířat. Zvlášť mi bylo líto dětí, které měly nějaký problém a třeba už od malička musely nosit brýle a tak jsem ty nemocné malé oči chtěla léčit a dělat zázraky. Studia medicíny jsem se ale zalekla a uklidila se raději do světa hudby, učila jsem se hrát na klavír a poznávat tajemství a krásu lidského hlasu. Dodnes mě fascinuje. A vidíte, ty oči i hlas nakonec o člověku nejvíce vypoví.

To, že jste vystudovala gymnázium, znamenalo, že jste vlastně chtěla ještě odložit svoje rozhodnutí, čemu se chcete věnovat?

Naopak, byla to ideální a výjimečná příležitost humanitního vzdělání. V sedmdesátých letech bylo totiž v Ostravě Porubě otevřeno tzv.experimentální gymnázium. Mohly tam studovat nadané děti a už z páté třídy základní školy přešly do primy, my, deváťáci, jsme byli přijati jako kvintáni. Podle počtu uchazečů byly otevřené třídy, speciálně zaměřené na tři obory: humanitní, matematicko-fyzikální a chemicko-biologický.

A vy jste zvolila?

Já jsem zvolila humanitní. Vedle češtiny, literatury, dějepisu, latiny, francouzštiny, apod. jsme měli denně dvě hodiny hudební a výtvarné výchovy a pouze jednou za týden matematiku a fyziku. Tento úžasný systém měl připravit studenty na konkrétní vysoké školy, v mém případě se zaměřením na humanitní a umělecké obory. Bohužel začal vadit tehdejším ideologům, protože prý generoval nadřazené intelektuální kasty a buržoazní mládež, takže po čtyřech letech bylo experimentální gymnázium zrušeno.

Vzpomínáte na tu dobu s nostalgií?

Vzpomínám na vzdělané a moudré kantory, na třídního profesora matematiky Jiřího Čecha, který velkoryse toleroval fakt, že takovou vědou prostě pohrdám a nehodlám ji brát vážně ani proto, aby mi čtyřka nepokazila vysvědčení. Když o tom tak přemýšlím, tak si říkám, že určitě musel mít sebevražedné sklony, když přijal třídnictví ve skupině, kde integrály a rovnice byly pro všechny absolutně nezajímavým pojmem. Vzpomínám i na ty, kteří museli ze školy odejít, protože si na přednáškách dovolili připomínkovat totalitní režim, na studenta,který byl vyloučen ze školy, protože jeho otec emigroval. Mé rozhodnutí proniknout do žurnalistiky bylo nezvratné.

Po maturitě jste se dala na novinařinu a začala pracovat jako redaktorka v časopise Výstavba ostravsko-karvinských dolů. Ale to muselo být náročné, v podstatě odborný časopis…

A představte si, že i do podnikového časopisu jsem musela projít konkurzem. Uspěla jsem a nastoupila jako redaktorka zájmové a společenské rubriky za 800.-Kč měsíčně :-) Moje první samostatná práce! Zajímaly mě souvislosti. Podnik VOKD byl obrovský moloch. Byl součástí Ostravsko-karvinského revíru, měl několik závodů pro důlní i povrchové práce při ražení překopů. Připravoval vlastně podmínky pro těžbu. Než jsem si uvědomila, kde jsem se to vlastně ocitla, začalo mě to bavit. Ležela jsem ve stavebních příručkách, poznávala nové a zajímavé lidi a chodila po dolech, po temných provozech. Dodnes se chytám za hlavu při vzpomínce na svůj zmalovaný obličej, nalakované vlasy a minisukně, ve kterých jsem se v tom prostředí musela strašně vyjímat. Inu, taková byla tenkrát móda a já mladá a neklidná...

Začala jste dálkově studovat Fakultu žurnalistiky na UK v Praze, proč jste nešla na řádné studium?

Protože se mi zalíbilo, že mi všichni říkají slečno redaktorko:-) Začala jsem být na to pyšná, najednou jsem si uvědomila, že to, co napíši, lidé čtou a i v té mediální nedemokracii jsem si o lecčems mohla rozhodnout. Zároveň jsem ale měla větší a větší strach z případných chyb, protože tenkrát se za ně opravdu trestalo a nebyl to jen zdvižený prst šéfa! Ocitla jsem v kolotoči jistot i nejistot, určité diplomacie jak přežít bez ztráty kytičky a nejrůznějších kuriozit. Na jednu z nich ráda vzpomínám.Na fakultu,na přednášky nebo pro zápočty jsem lítala letadlem! Ráno tam a odpoledne zpátky. Letenka stála 160 korun!

Ze studentského života by se i tak daly psát romány, ale praxe byla pro vás asi přece jen přitažlivější…

Ano, byla jedinečná a kdybych se měla znovu rozhodovat, neměnila bych! Získala jsem ty nejlepší zkušenosti z novinářského řemesla, poznala prostředí tiskárny, naučila jsem se zakreslit stránku nebo-li špíglovat. Tenkrát nebyly počítače a dělalo se to novinářským metrem.

Pro mladou dívku to tehdy v takovém „údernickém“ časopise asi nebylo snadné?

Je mi ale líto, že z té doby nemám medaili za osobní statečnost, protože jsem se

v podnikovém časopise musela podřídit úřednickému drilu a jejich pracovní době.

Navzdory tomu, že moje práce neměla konec pracovní doby, začátek byl jistý a přesně stanoven na 6:45. Takže jsem denně vstávala o půl páté ráno a aby toho nebylo málo, musela jsem příchod zapisovat do karty. Považovala jsem to za akt šílence a zkoušela, kdo vydrží déle. I když jsem přišla třeba o 10 minut pozdě, vždy jsem si psala 6:45. Můj šéf to měl pod kontrolou a pravidelně to opravoval červenou propiskou třeba na 6:52 apod. Pak všem redaktorům přidělil sešit, do kterého jsme museli poctivě zapisovat, co jsme ten den dělali, komu jsme v kolik hodin volali a proč. Měla jsem svou kancelář a s hlavou na stole jsem dospávala noc. Postupně jsem z toho šoku vystřízlivěla a začala pokukovat po jiném místě.

Pak jste úspěšně absolvovala konkurs na redaktorku do Československé televize Ostrava, ale dlouho jste se tam neohřála, proč jste přesídlila do Prahy? Prý jste to tehdy dostala přímo rozkazem!

Ano, další konkurz a vzpomínám, že drsný! Dopoledne vědomostní test, pak scénář na natočení zprávy, odpoledne ve studiu (samozřejmě bez čtecího zařízení) přečíst autorskou poznámku a zvládnout nahodilý rozhovor.

…a vzali vás!

Ano, dopadlo to dobře a tak jsem v Ostravě nastoupila do dalšího dlouhého mediálního vlaku, z něhož jsem vystoupila v Praze až v roce 1999. Točila jsem reportáže ze zdravotnictví, ale i z kultury, moderovala různé pořady nejen v televizi, ale na různých koncertech a společenských akcích. Koupila jsem si novou garsonku za 20 000 korun. Pak přišel šéfredaktor pražské redakce Televizních novin a dal příkaz, aby mě okamžitě převeleli do Prahy, protože potřeboval obsadit místo redaktorky, která se vdala do Holandska. Nemohla jsem vzdorovat a smutně jsem si balila kufry. Dnes toho nelituji.

V pražské redakci jste se věnovala kultuře, jestli si dobře pamatuji…

V kulturní rubrice jsem měla na starosti divadelní tvorbu. Dramaturgie, herci, režiséři, zákulisí a zadní vchody do divadel... Mám pocit, že tehdy, na Kavčích horách jsem začala absolvovat svou druhou vysokou školu života i praxe. Vydalo by to na samostatnou knihu.

Byla jste hodně pracovitá a abyste si vydělala na byt, dělala jste několik povolání najednou, je to pravda?

Na byt ne, ten jsem naštěstí vyměnila, ale na první pračku jsem si pracně našetřila. Úsměvně vzpomínám, že jsem prala ve vaně pomocí zvonu i závěsy na oknech, ložní prádlo jsem posílala mamince. Automatická pračka tenkrát nebyla v 80.letech úplně běžná.Ta moje vysněná i se sušičkou stála 11 000 Kč. A tak jsem se rozhodla, že si na ni ušetřím. Mé víkendy vypadaly třeba takto: ráno před šestou do televize, kde jsem si připravila a moderovala ranní a dopolední zprávy, pak jsem utíkala na pražský hrad moderovat promenádní koncert, z hradu na výstaviště (bývalé Fučíkárny) do věže, odkud jsem až do 17. hodin hlásila odpolední program, včetně ztracených dětí a pak rychle do Českého rozhlasu, kde jsem měla až do půlnoci službu jako programová hlasatelka na stanici Vltava.

V roce 1989 jste začala moderovat Aktuality a potom se stala moderátorkou večerních zpráv – Deníku, byla jste divákům více na očích, vaše popularita rostla…

Byla to další velká zkušenost, poznání jakési imaginární popularity, které jsem se začala bát. Být televizní tváří tenkrát nebylo tak strukturované jako dnes, pamatuji dřevní dobu před internetem, kdy např. agenturní zprávy přicházely takzvaným dálnopisem. Byly špatně čitelné a já jsem ve večerních zprávách četla výsledky voleb na Slovensku z papíru, který mi nosili rovnou ze stroje. Čísla, kde záleželo na každé desetinné čárce... Jde mi mráz po zádech, když na to vzpomenu. Fax byl tenkrát vrchol přenosu informací a tým, který pomáhá při textech, snem každého moderátora. Všechno si musel připravovat sám. Navíc jsem přitom i normálně točila příspěvky do relací, tentokrát z oblasti sociální politiky.

Vy jste ten osudový rok vůbec měla nějaký „nadupaný“, vdala jste se… Jestli dobře počítám, bylo vám tehdy 36. Byla jste tak rozvážná nebo to nebyl vás první sňatek?

Pravda, do té doby jsem si jako střelec užívala svobody. Vdávat jsem se nechtěla, protože se děsně bojím rozvodů. Vyrůstala jsem v nádherném harmonickém prostředí, kdy tatínek uctíval maminku a ta žila jen pro nás. Partnera na celý život jsem si hledala těžce. Přišlo to najednou, 15.března 1989 a byla to láska na první pohled. Jako v argentinské telenovele. Vstoupila jsem do místnosti a naše oči se jednoduše střetly. Poté jsme se oba rozešli se svými předchozími partnery a 15. září na Vyšehradě byla svatba.

A jestli opět počítám dobře, tak letos slavíte 20. výročí svatby, je to tak?

Telenovela pokračuje, protože s manželem jsme na sobě hodně závislí, chceme být pořád spolu a máme nádherný vztah.

V roce 1992 jste odešla z ČST, vyzkoušela si rádio a jednoho dne zazvonil telefon a nabídli vám moderování Televizních novin v TV Nova. Byla jste překvapená?

Ano. Pohádkový začátek další kapitoly. Poslali pro mě auto,nabídli vysněnou práci, slušné zacházení, nový formát a poměrně slušný plat.

Vy jste vlastně byla u toho, když se rozjížděla první soukromá televize ve střední Evropě. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Chvíli Chopinův koncert, chvíli adrenalinový sport. Bezvadný pracovní tým, kolegové redaktoři, kteří do toho šli s maximálním nasazením. Škoda, že v těch televizních anketách oblíbenosti neměli a nemají svou soutěžní kategorii. Cosi jsme nastavili a rozjeli vlak, který dodnes úspěšně jede... Na to se nedá zapomenout. Nova mě rozmazlila, včetně Zbyňka Merunky.

Po boku Zbyňka jste se stala pětkrát nejoblíbenější tváří Novy, jak jste se vyrovnávala s nabytou popularitou?

Už jsem z toho naštěstí měla rozum, něco podobného za sebou a 40 let na krku. To se pak ty nuance známé tváře vnímají v klidu a s přehledem. Smíření s tím, že jsem prostě na očích, že přijde polní tráva, lakmusový papírek pro opravdové přátelství a že já jsem jen pouhou známou z obrazovky...

Myslím si, že ta popularita vám vydržela dodnes, co říkáte?

Asi na tom něco bude. Vážím si toho.

Když srovnáte Novu tehdy a teď, co byste řekla, že se nejvíc změnilo a to k lepšímu i k horšímu?

Tak to by vydalo na samostatný rozhovor. Určitě je co srovnávat.

Lucii Borhyovou na mateřské dočasně nahradila Míša Ochotská, co jí říkáte?

Už slyším ty nenechavé narážky chatistů, že stará ošklivá bába nemá ráda mladé krásné holky! To tak vážně ale není. Stojím si zkrátka za tím, že večerní zprávy by měli moderovat starší a seriózní moderátoři, kteří mají za sebou nějakou novinářskou zkušenost. To, že vím, o čem mluvím, se pozná z každé věty, při intonaci každého slova a vůbec to není o hollywoodské kráse. Mladé krasavice mi ve studiu zpráv připadají jako umělé figuríny, které ochotně čtou jako natažený strojek a nevědí, jak se mají tvářit. Ať jsou na titulních stránkách, nebo ať moderují jiné pořady, kde jejich kvality dopadnou na úrodnou půdu.

Tuším, že jste vyučovala moderátory?

Ano, učila jsem moderování na dvou Vyšších odborných školách v Praze, poznala jsem hodně mladých a úspěšných lidí, kterým fandím a když je to v mých silách, ráda jim pomáhám. Dnes se na mě obracejí pořád, dokonce i někteří stávající moderátoři z rádií i televizí. Přednáším rétoriku na španělské Vysoké škole ESMA-MBA a jako mediální poradce v komunikaci mám řadu klientů mezi manažery, politiky a vůbec těmi, kteří vystupují na veřejnosti.

V roce 1999 jste vlastně podruhé odešla z obrazovky, když jste s týmem Železného nešla na Barrandov. Nelitujete toho s pohledem zpět, že to tak dopadlo?

I podruhé jsem se tak rozhodla sama a nemám čeho litovat. Taková rozhodnutí se v 45 letech nedělají unáhleně, mají většinou promyšlený základ.

Od roku 2000 děláte mluvčí FN Motol, tehdy jste dostala nabídku?

Dostala jsem několik pěkných nabídek. Tu z Fakultní nemocnice jsem přijala mimo jiné i proto, že jsem si potřebovala rychle sáhnout na to, čeho se nejvíce bojím. Těžko se mi o tom mluví, právě v té době mi na Bulovce umíral tatínek...

Vzala jste to bez váhání? A dnes určitě nelitujete…

Určitě nelituji. Nakouknout do kuchyně českého zdravotnictví je zkušenost na celý život. Každému, kdo si sám se sebou neví rady, bych doporučila povinnou stáž v nemocnici, aby si srovnal hodnoty. Pořád se neumím srovnat s osudy některých pacientů, matek, kterým jejich nemocné děti nastavily styl života, pořád se neumím srovnat s faktem, že nemoci a zdravotní problémy se netýkají jen starých lidí,ale i dětí a mladých, kteří mají život teprve před sebou. Mám v zásobě historky, kterým se nechce věřit. Pořád vzhlížím ke kvalitním lékařům a hluboce před nimi smekám, stejně jako před prací sestřiček, kterou pacient někdy ani neumí docenit.

Eva Jurinová
Narozena: 3. 12. 1953
Rodina: Od roku 1989 je vdaná. S manželem podnikají ve své agentuře JURI-STYL-Média. Je bezdětná.
1975 - 1980 redaktorka ČST Ostrava
1980 - 1990 redaktorka ČST Praha
1989 - 1991 moderátorka relace ČST Deník
1991 - 1992 zástupce šéfredaktora deníku NOVINY
1992 - 1994 redaktorka rádia Kobra, moderátorka ČR-Rádiofórum
1995 - 1999 moderátorka televize NOVA
2000 - mluvčí Fakultní nemocnice v Motole

Není to trochu depresivní dělat v nemocnici?

Ne trochu, ale dost. Je to vyvážené aspoň tím, že jsem v prostředí, kde žijí a pracují ty pravé celebrity, které patří k opravdové elitě společnosti.

Jsme server určený hlavně ženám, prozraďte našim čtenářkám, jak se udržujete ve formě, cvičíte, držíte nějakou přísnou životosprávu?

Jak mi poradila paní primářka Jana Čepová, mohu jíst od každého kousek, ale v rozumných dávkách, protože životospráva rovná se příjem - výdej.

Co byste chtěla ještě v životě dokázat?

Ptáte se, jako bych toho dokázala už dost. Kdepak, ještě mám hodně nesplněných přání. Ovšem za předpokladu dobrého fyzického i psychického zdraví. To se pak cokoliv dokazuje docela snadno.

Dala jste si letos nějaké novoroční předsevzetí?

Neuznávám předsevzetí, jsem střelec a na Silvestra vyhlašuji občanskou neposlušnost! (směje se)

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Nová kapitola Markéty Irglové

Závratný úspěch děvčete z Valašského Meziříčí loni obletěl celý svět. A celý svět vzdychal nad její romancí s irským muzikantem Glenem Hansardem. Ta…

Akční letáky