Eva Josefíková: To, že mne srovnávají s legendární herečkou, neřeším, já jsem já

Eva Josefíková je krásná a má i vkus!
Eva Josefíková je krásná a má i vkus!

Herečka Eva Josefíková je už deset let doma v Praze, i když pochází z Uherského Hradiště. Své přemísťování, ale dávno neřeší. Zajímá ji dobrá práce kdekoli. A tu má.  

Říká se, že jazyky znamenají nové obzory, platí to i v herectví?

Určitě. Někdy se stydím za úroveň svých znalostí angličtiny, sice se domluvím, naučím se roli, ale ta suverenita mi pořád chybí. Měla bych se zapsat na nějaký intenzivní kurz, jenže jsem to nějak nestihla skloubit s prací. Byla jsem měsíc s agenturou Intact v Londýně, to bylo zatím maximum času, který jsem výuce mohla věnovat. Základy jsem měla ze střední školy, ale na DAMU pak moje znalosti trochu zakrněly.

Chodíte na castingy?

Beru je jako samozřejmost. Nezískala bych jinak nic, nebo téměř nic. 

Jste nervózní, když točíte něco "velkého"?

Snažím se nebýt a říkám si předem – buď hledají tebe, nebo hledají někoho jiného. Je mi jasné, že čím budu nervóznější, tím budu paralyzovanější.

A výsledek?

Někdy to jde hladce, někdy mě ta tréma sežere. Stalo se, že jsem roli tak moc chtěla, až jsem byla naprosto otřesná. Ale častěji je to v pohodě.

Platí, že šťastné náhody mají cenu zlata. Vy byste o tom mohla vyprávět. Sotva jste udělala zkoušky na DAMU, hostovala jste ještě jako studentka gymnázia v Uherském Hradišti v Národním divadle. Kolikrát jste tam předtím byla?

Dvakrát. Na výletě právě se střední školou, to jsme byli na Stoppardově hře Rock’n’roll, a pak jsem samozřejmě musela vidět Babičku, ještě s mou předchůdkyní v roli Barunky. Možná se vám to zdá málo, ale vzhledem k tomu, že Vlčnov, kde žijí rodiče, je 400 kilometrů od Prahy…

…no, přímo v Praze je myslím dost studentů, kteří do Národního nevkročili ani jednou. Byla výhoda, že jste nic „z praxe“ neznala, třeba jak fungují obávané praktiky zákulisí?

Určitě jsem si tenkrát neuvědomovala, že existují. Mě nezajímalo, co si kdo myslí, jenom to, jestli „svoji osobní“ premiéru dohraju. Šla jsem na jeviště s čistou hlavou a vůbec v tu chvíli neřešila, jestli někdo bude probírat, jak jsem se tam vlastně dostala…

Vy jste předtím neměla žádnou hereckou zkušenost?

Jenom z dramaťáku, amatérského souboru základní umělecké školy. U přijímaček na herectví byla tenkrát dramaturgyně Národního Daria Ullrichová a ta mě doporučila režiséru Pitínskému, když herečka Magdalena Borová, se kterou jsem podobný typ, čekala miminko.

Eva Josefíková

Přečetla jste Babičku, nebo jste ji jen tak jako většina studentů „prolítla“?

To druhé. (směje se) Chodila jsem na osmiletý gympl, kde byla v povinné četbě. Tehdy jsem ji nedočetla. Ale před zkouškami v Národním už jsem ji přečetla pořádně.

V této roli se v televizi proslavila Libuše Šafránková a vás k ní přirovnávají kamarádi, diváci… Kvůli podobě vás obě do filmu Donšajni obsadil i režisér Jiří Menzel. To je příjemný kompliment.

Je, a taky pocta, i když, co se některých diváků týče, jejich internetové diskuse pro mě nevyzněly zrovna příznivě. Ale netrápím se tím, není to pro mě zásadní. S tak výjimečnou herečkou se nesrovnávám, na určité podobě kariéru nestavím. Ráda bych byla především vnímaná jako Eva Josefíková.

Nicméně jste taky důkazem, že velký talent rozhodně není výsadou metropolí a že i kulturní vzdělání patří k tomu všeobecnému…

Uherské Hradiště je městem kultury. Ať už se folkloru týče, celé tamní atmosféry, nebo konkrétně divadla. To naše má největší počet předplatitelů v republice. Je naprostou samozřejmostí, že tam chodí všichni, kdo v Hradišti nemá předplatné, jako by nebyl. (směje se) Jezdili jsme se školou po přehlídkách, na recitační soutěže, v dramaťáku ve mně velkou lásku k divadlu zažehli manželé Hanka a Stanislav Nemravovi, kteří mě i připravili k přijímačkám na DAMU.

Zvykla jste si v Praze rychle?

Mám o sedm let starší sestru Lenku, která bydlí v Praze, už má manžela, dvě děti. Takže tady mám docela velké rodinné zázemí, rodiče za námi jezdí, já se dostanu na Moravu tak čtyřikrát do roka. Ze začátku jsem se stěhovala do bytu do podnájmu s kamarádkami. Čtyři Moravandy jsme si vytvořily takový pražský moravský svět, takže jsme se z té Prahy nijak nezbláznily.

Dnes hrajete v Divadle v Celetné Dostojevského. Tak vás filmoví a televizní diváci moc neznají. Na jevišti jste brzy začala dostávat komplikované ženské postavy. Jak se s tím perete?

Trochu ano, ale pokládám to za štěstí. Pravda je, že se takové postavě musím dát víc všanc, víc ji uvnitř přijmout. Ale že by se projevovalo třeba na mém chování ve společnosti, s kamarády, že „hraju večer Dostojevského“, to ne. Představení si pak ještě chvíli „dožívám“, ale nedávám to nijak ostentativně najevo.

Vaše role sprinterky Martiny ve filmu Fair Play byla asi velká výzva...

No určitě, protože to byla makačka! Předtím jsem se sebou, co se sportu týče, nic moc nedělala. Ale režisérka Andrea Sedláčková nám dala i s Judit Bárdos okusit ten americký styl přípravy na roli. Já jsem půl roku dřela na pražské Slavii, Judit, která hrála hlavní postavu Anny, trénovala v Bratislavě. Pravda je, že když už mám před sebou něco, co se mi zdá nejdřív nezvládnutelné, nečekám, jdu do toho po hlavě. Prostě to chci udělat. Necouvám, že bych si řekla – tohle je moc, to teda ne, uvidíme, třeba přijde něco příště. To nechci.

Skamarádily jste se s Judit?

Velmi. Když tady natáčela televizní seriál, tak se byla na mě podívat ve Švanďáku na Misantropovi a domluvily jsme se, že se hned zase potkáme, až budeme mít volný večer. Potkaly a nebylo to jenom jednou.

Jak jste na tom se sprintem dnes, za kolik byste trať uběhla…?

Právě že nic moc. Musela bych zase dřít. Hned po skončení natáčení jsem byla zase v klídku, nohy na stole. Ale mám v plánu se změnit, už na tom pracuji! (směje se)

Rychle se z vás stala známá tvář. Díky rolím, ale i díky vztahu s kolegou Jiřím Mádlem. Jak jste si zvykla na to, že se vaše soukromí propírá v novinách?

Byli jsme spolu tři a tři čtvrti roku, ze začátku mně ten zájem médií nevadil, brala jsem to zase jako něco nového, někde vyšlo pár fotek… Ale pak to začalo být otravnější a otravnější. Právě Jirka mě naučil vyhýbat se otázkám o osobním životě, nebo být maximálně stručná.

TAK ŠEL ČAS

1990 Narodila se 3. 2. v Uherském Hradišti. Maminka vlastní tradiční vlčnovskou pekárnu, otec je letecký inženýr.

1999 Jako žákyně literárně-dramatického oboru ZUŠ v Uherském Hradišti začíná hrát divadlo.

2009 Udělala zkoušky na DAMU. Hostovala v Národním divadle. 2011 První princeznu si zahrála v pohádce Zdeňka Trošky Čertova nevěsta.

2012 Ve filmu Probudím se včera byl jejím partnerem Jiří Mádl. Víc než tři roky tvořili jednu z nejsympatičtějších dvojic i v soukromí.

2014 Za roli Martiny ve filmu Fair Play byla nominovaná na Českého lva za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli. Natočila film Vejška a koprodukční historický seriál 1864.

2016 Je členkou souboru Švandova divadla, hraje i na dalších scénách. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky