Její stavby ze skla a kovu - ať už jde o Novou Oranžérii Pražského hradu nebo točitá schodiště, která často navrhuje do interiérů - působí jako lehoučké průzračné útvary z jiného světa. Přesto stojí pevně oběma nohama na zemi. Podobně jako jejich autorka, křehká, extrémně štíhlá dáma s tichým hlasem, která však už víc než dvacet let stojí v čele svého architektonického ateliéru v Londýně, na stavbách leze po lešení a o své pravdě se hádá s partami sebevědomých inženýrů a stavařů.

Průzračné a přitom odolné jsou i šperky, které nyní navrhla ve spolupráci s Belda Factory a které byly vystaveny na letošním Designbloku: sedm náhrdelníků ve tvaru stříbrného U, jejichž jedinou ozdobou je hrst masivních, nahrubo opracovaných kamenů, průsvitných křišťálů či růženinínů.

Nesmysl pro obchod

Do emigrace se Eva Jiřičná dostala tak trochu proti své vůli: v roce 1968 odjela na stáž do Londýna, ale několik měsíců po ruské okupaci Československa dostala od našich úřadů dopis, že její návrat je nežádoucí a že byla v nepřítomnosti odsouzena na tři roky nepodmíněně. Ze dne na den se tak musela připravit na to, že zbytek života stráví v cizině, že možná už nikdy neuvidí své rodiče (její otec právě v té době umíral) - a navíc se postarat o sedmnáctiletého bratra, který v Anglii uvízl také. Na deprese ovšem neměla čas: "Byl to 'swinging London', večírky, 'flower-power'. Nikdo neměl žádné peníze, ale koupila se flaška vína... Optimismus byl úplně všude. To byla doba, která se už asi nevrátí. A být součástí toho - za to člověk může být jedině vděčný," vzpomíná.

Díky svému špičkovému vzdělání (studovala u architekta Josefa Frágnera) si v Londýně snadno našla práci, nejprve v ateliéru Louise de Soisson, později na vlastních zakázkách, jako byl například projekt vchodu do londýnského obchodního domu Harrods. Na přetvoření interiérů si ji také často najímali majitelé luxusních butků. Obchodní stránka věci jí ovšem vždy zůstávala poněkud cizí: "Já ale nemám vyvinutý smysl pro obchod, spíš by se dalo hovořit o mém nesmyslu ve vztahu k tomuto fenoménu. Kolegové mi říkají: proč si někoho nenajmeš, kdo tě bude zastupovat a prodávat. Ale mě prostě obchodní stránka věci nezajímá. Mít šroubky v kapse, lézt po žebříku na stavbě, to mě baví mnohem víc než sedět u počítače." Až v Anglii se také navíc naučila, že práce pro soukromé klienty je jiná než navrhování staveb pro socialistický stát: "Architekt doma nebyl odpovědný za peníze, a když jsem se ocitla v Anglii, neměla jsem ponětí, kolik které věci stojí. Nemůžu navrhnout něco, aniž bych věděla, jak dalece to zatíží klientovu kapsu. "

Všichni byli osudoví

"Všichni mí partneři byli osudoví! Jen to nějak nevydrželo," konstatuje Eva Jiřičná, která deset let strávila po boku nedávno zesnulého Jana Kaplického. Na založení rodiny v tradičním slova smyslu ovšem nikdy nepomýšlela: zabránilo jí v tom mimoděložní těhotenství, které prodělala ve třiadvaceti letech a po kterém už nikdy nemohla mít děti. "Před touto volbou jsem tedy nestála. Kdyby ano, tuším, že bych dala přednost rodině a architektura by stála na vedlejší koleji. Mám ale neteře, jsem kmotrou mnoha dětí, jsem obklopená studenty.Kdybych měla rodinu, nevím, zda a jak bych to všechno zvládala. Takže v určitém směru jsem to rozhodování měla snazší, ale nijak to neusnadnilo vztahy k mým životním partnerům," vysvětluje. Udržet se nad vodou

Její návrat do Česka v devadesátých letech byl šťastný (i tady si otevřela architektonický ateliér) ale také provázený řadou strašidelných "shledání" s architekturou, která tu vznikla během její nepřítomnosti. "Pamatuji, jak mě po 22 letech, kdy jsem tady nebyla, cestou z letiště zděsila dostavba Národního divadla, ta Nová scéna. A děsí mě dodnes," říká. "Ale Václavské náměstí, to je opravdu katastrofa. Byl to jeden z nejkrásnějších pražských prostorů, všechny ty budovy byly jedna vedle druhé v architektonickým smyslu unikátní. Když se na to podíváte teď, je to opravdu k pláči."

Momentálně se ale především snaží o to, aby se její ateliér udržel nad vodou i navzdory ekonomické krizi. Zatímco její londýnští kolegové od loňského roku propustili třetinu i polovinu zaměstnanců, ona nedala jedinou výpověď. "Asi bych měla, ale nejsem schopná se zbavit lidí, kteří se mnou pracovali deset nebo patnáct let. Bojujeme a snažíme se udržet nad vodou."