Původně jsem se chtěl hned ptát na natáčení Odcházení Václava Havla, jenže o začátek našeho rozhovoru se nakonec postarala nedávná smutná zpráva o odchodu velkého českého spisovatele Arnošta Lustiga.
Nemůžu nezačít vzpomínkou na Arnošta Lustiga. Jak si na něj pamatujete z natáčení filmu Líbáš jako Bůh?
Bylo to jedno z mých důležitých životních setkání. Arnošt sršel vtipem, oplýval moudrostí, ale hlavně z něj čišela láska k životu a víra v naději. Nikdy nezapomenu na situaci, kdy se uprostřed ostrého záběru odklonil od kamery a šeptal do svého mobilu, jenž se rozezněl placem na celé kolo, že teď nemůže, ale jen dotočí tenhle záběr, tak zavolá…
Nikdy nezapomenu na jeho působivé vyprávění hrůzných příběhů a situací z lágrů. Bez patosu nám líčil ten krutý život, který sám zažil. Nikdy na něj nezapomenu!
Do našich kin koncem března vstoupil film Odcházení. Vzpomenete si na své úplně první osobní setkání s Václavem Havlem?
Nevím, kdy jsem se s ním setkala úplně poprvé, ale pamatuju si Václava Havla a ostatní chartisty, když chodili na Divadlo Sklep, Divadelní pouť nebo Divadlo Bouře. Někdy přišel sám a hned v patách za ním několik tajných. Pořadateli nestačily v případě Sklepa, který byl vždy hojně navštěvován, přístavky.
Jedna z nejpopulárnějších hereček, jedna z nejobsazovanějších hereček, to jsou časté přívlastky u vašeho jména. Co s vámi tato slova dělají?
To se o mně fakt píše? Snažím se na to teď vší silou udělat názor, a ať dělám, co dělám, nic to se mnou nedělá.
V roce 2006 jste si přivezla hereckou cenu z New Yorku. Má pro vás jinou váhu než domácí ocenění?
Nevím, mám radost, když se mi něco povede, mám radost, když to někdo ocení. Jde o potvrzení, že jsem danou práci nedělala zbytečně, a je mi asi jedno, přijde-li od poroty na mezinárodním festivalu, od akademie na našem hřišti, nebo od paní za přepážkou, která mi dneska řekla, že tuhle dávali v televizi Pelíšky a že jsem tam výborná.
Já hodně žiju přítomností, částečně budoucností a z minulosti si vybírám jen to, co mi pomůže pochopit život, sebe, vesmír, smysl naší existence. Ráda vzpomínám, ale ještě pořád nežiju ze vzpomínek.
Známá je vaše charitativní činnost zahrnující barevnou paletu aktivit. Čím v tomto smyslu nyní nejvíce žijete?
Děkuju za tuto otázku a za příležitost dát čtenářům následující informaci: Není to dlouho, co vznikl Nadační fond Mathilda. Založila ho paní Mathilda Nostitzová, aby pokračovala ve svých snahách pomáhat nevidomým a slabozrakým.
Já jsem tam ve správní radě, pokouším se shánět peníze i jinou podporu. Ale hlavně působím jako hlásná trouba a díky svému známému ksichtíku seznamuju veřejnost s činností naší nadace. Máme i vlastní projekty, nicméně převážně podporujeme výcvikové středisko vodicích psů v Jinonicích a obecně prospěšnou společnost Tyfloservis, která pomáhá nevidomým a slabozrakým lidem začlenit se do běžného života.
Právě s lidmi ze zmíněné společnosti nebo z Jinonic byste měl udělat rozhovor. To jsou opravdoví borci, ať už ředitel Tyfloservisu doktor Josef Cerha, vedoucí výcvikového střediska inženýrka Hana Jasenovcová nebo ředitel našeho fondu Luboš Krapka. Jsem moc ráda, že mě mezi sebe vzali, je pro mě čest, ale i posila setkávat se s lidmi, kteří se rozhodli nepoddat osudu, a s jejich spoluobčany, kteří jim v tom pomáhají.
Za ty roky jistě dovedete u každého odhadnout pohnutky, které ho k charitě vedou. Setkala jste se i s těmi méně ušlechtilými?
Ano, setkala, ale víte co - nejsem tu od toho někoho posuzovat, natož soudit. I ten, kdo dělá charitu pouze pro své zviditelnění, může někomu opravdu pomoci. Ti s méně ušlechtilými pohnutkami šidí svým postojem nejvíce sami sebe a nestojí za to, abych s nimi ztrácela čas.
Raději věnuju myšlenky lidem, jejichž motivace je čirá, a jde jim víc o činy než o vlastní zásluhy. Za všechny mi dovolte jmenovat Mathildu Nostitzovou a Boženu Jirků z Nadace Charty 77.
V rozhovorech pro média se nejčastěji dostáváte na charitu, politiku, herectví a vůbec svět kolem nás. Dovedete se také sejít s kamarádkami a „holčičím“ způsobem štěbetat třeba o módě?
To víte že ano, ovšem bavíme se o hezkých věcech, které naopak módě nepodléhají, ať už je to oblečení, nebo bytové zařízení. Módu moc nesleduju, mám své oblíbené styly: secese, dvacátá, třicátá, čtyřicátá, padesátá a šedesátá léta minulého století. S holkama nejvíc kafrám o dětech, o rodičích, ale i o vztazích. To jsem ušlechtile pojmenovala drbání, což?!
Podívejte se na krátkometrážní film Tomáše Vorla s Evou Holubovou v hlavní roli:
A co vaření? Vzpomenete si například, kdy jste si s někým naposledy vyměnila recept?
Jo, nedávno mi Petr Novotný dal ochutnat zpracované meruňky s cibulí - naprostá bomba k masu, jakési chutney - a popsal mi slovně jeho výrobu. Čas od času pobýváme na Sicílii, kde mě baví koukat se místním hospodyním pod pokličku a pak se to pokoušet napodobit.
V únoru jsme byli na horách u kamaráda architekta Jardy Šusty, který dělal v krbu lahůdky jako pečené papriky a kebaby po balkánském způsobu. Kdybych teď nebyla na dietě, tak už je jíme i doma. To mám vůbec nejradši, když můžu být přítomná vzniku pokrmu, pomáhat při tom nebo aspoň přičumovat. A když i příprava jídla je určitým rituálem, součástí přátelského či rodinného setkávání.