Patří mezi herecké legendy a její život by vydal na nejednu knihu. I přes svůj věk je velmi aktivní na sociálních sítích. Eva Holubová je duchem stále mladá a ráda se mladými lidmi obklopuje. Působí klidně, vyrovnaně, pomáhá a zdá se, že si žije velmi spokojený život. Ne vždy tomu ale tak bylo. Holubová si prošla peklem, démon alkohol ji ničil.

U umělců je velmi těžké poznat, kdy už jsou alkoholici a kdy se stále ještě jedná o společenské pití. Evě bylo čtyřicet, měla dvě děti a velkolepě rozjetou kariéru. I přesto ji sužovaly deprese, které podporovala velkými dávkama alkoholu. Pila ráda, často a ve velkém. Tancovala na stole, svlékala se do spodního prádla, padala a potácela se po ulicích. Děti nechávala doma s partnerem a vracela se z tahů až ráno.

Nezáleželo jí na tom, co si o ní kdo myslí, že má jet na natáčení a přitom se teprve vrací z baru, i to, že bude platit pokutu. Nezajímala ji rodina, ani dvojčata Adam a Karolína. Ty na toto období nevzpomínají v dobrém, občas prý ani nevěděla kdo je a kde je. Přátelé se jí snažili pomoci, chtěli, ať se léčí, domlouvali jí. Nic nepomáhalo, Eva alkoholem bojovala s depresemi.

Holubová dlouho nevěděla, že trpí depresemi

Nevěděla tehdy, že je psychicky nemocná, v uměleckém prostředí se mohlo zdát, že je to běžná součást večírků. Jelikož hrála v divadle už na gymnáziu, pak působila v divadle Sklep, kde se pilo ve velkém, nebylo divu, že nikdo neodhalil, že je Eva nemocná. Diagnózu jménem endogenní deprese se dozvěděla až mnohem později. Alkohol tak pro ni byl nebezpečnější, než pro kohokoliv jiného. Přitom depresemi trpěla už od puberty a v devatenácti se dokonce pokusila o sebevraždu.

„Když u mě nastala hormonální změna v důsledku nenaplněného těhotenství, prostě jsem chtěla nebejt,“ prozradila pro lidovky.cz.

Ani to ji ale nedonutilo vyhledat odbornou pomoc a ona se s depresemi potýkala dál sama.

„Rok jsem se flákala po hospůdkách, odnikud nikam. Měla jsem pocit, že jsem zbytečná. Když pak jsem jednou cestou od hrobu Boženy Němcové, kde jsem rozjímala, co dál s životem, prošla kolem Jedličkova ústavu, všimla jsem si inzerátu, že hledají sanitární pracovnici. Vzala jsem to jako Boženinu odpověď,“ prozradila, jak se k práci učitelky v mateřské škole v Jedličkově ústavu dostala.

Na DAMU se dostala až na třetí pokus

Nakonec ale stejně zvítězila láska k herectví a v 80. letech se mu začala věnovat na plný úvazek. Na třetí pokus se dostala na DAMU a začala hrát. Filmy jako Pražská pětka, Čas sluhů či Kouř patří mezi klenoty české kinematografie. A co teprve Knoflíkáři, Pelíšky nebo Pupendo! Zkrátka a jednoduše, v čem Eva hrála, to se stalo hitem.

Úspěšná byla i v divadelním prostředí. Angažmá v Divadle Na zábradlí jí dávalo pěkné role. Ani to jí však depresí nezbavilo. Stále pila a trpěla.

„Neznala jsem příčinu svých úzkostných a bolavých stavů. Myslela jsem, že je v nějaké míře mají všichni, že je to možná důsledek pracovní vytíženosti. Nevěděla jsem, že mozek má uvolňovat jakýsi serotonin a že alkohol je nebezpečné antidepresivum, který ho na chvíli uvolní, ale vybere si za to velikou daň,“ popisovala své pocity herečka.

Když otěhotněla, chtěla přestat pít a hospodám se vyhýbala. Po porodu zase ale začala. Nezvládala práci, ani péči o děti a rodinu. Zlom nadešel roku 2002, kdy se rozhodla slyšet prosby svých blízkých. Její kamarád a kolega, Jan Kraus, ji odvezl na léčení. Tam se konečně dozvěděla, že za její problémy s pitím může psychická nemoc a konečně se mohla začít úspěšně léčit. Začala brát antidepresiva, změnila styl života a naučila se střídat práci s relaxací. Nakonec svou závislost překonala a přebytek energie začala věnovat práci, charitě a pomoci druhým.

„Pomáhat potřebným je nejlepší lék na krizi středního věku. Záhy zjistíte, že dostáváte víc, než dáváte.“