A protože jsou vztahy mezi dcerami a matkami fenomén, kterému by se daly věnovat (a také věnují) celé knihy, jako ústřední inspirace na rozhovor zcela postačily. Sešly jsme se v pražských Holešovicích v „mekáči“. To se mi tedy ještě nikdy s žádnou známou osobností nestalo. Jenže když ona je Ester Janečková tak přirozená a... normální, že mi to vlastně ani nepřišlo. Klidně bych si s ní povídala o životě i „jen tak“, bez diktafonu. To by ale byla škoda pro čtenářky.
Osud vaší maminky, literární historičky a disidentky, která se za totality mimo jiné musela živit jako lesní dělnice nebo třídička na poště, by sám od sebe vydal na román s dramatickými zápletkami.
To je pravda. Maminka byla a pořád vlastně je velký životní dobrodruh. Baví ji pouštět se do nových věcí, nevadí jí napětí. Což je asi věc, kterou v sobě musí mít každý hrdina – takové to vnitřní zneklidnění a neposednost, když se dlouho nic neděje. Já mámu za hrdinu určitě považuji.
Máte ten vnitřní neklid po ní v sobě taky?
Právě že moc nemám. Jsem o moc víc domácí typ, až bych řekla kvočna. Nemám ráda úplně stojaté vody a občas vymyslím něco, co mi hodně šlape na paty – třeba velký dům na ještě větší hypotéku, ve skutečnosti jsem ale o dost klidnější a usedlejší než moje maminka. Hodně myslím na děti... Tím tedy nechci říct, že maminka nemyslela. Myslela, ale jinak. Mimo jiné tu její statečnost přičítám absolutní absenci pudu sebezáchovy. Ona se nikdy nebála jít na chatě přes les nebo v noci přes město. Mně přijde přirozené, že se žena v takových situacích bojí, ale maminka se jen diví a moje sestra Dáša, která to po ní zdědila, taky.
Ester Janečková
Tip KAFE.cz
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.