Ennio Morricone: Složil hudbu (nejen) k Tenkrát na Západě

Zdroj:

Kdo by neznal tklivý motiv harmoniky z westernu Tenkrát na Západě nebo melodii, kterou u nás proslavila Věra Špinarová jako píseň Jednoho dne se vrátíš! Jejich autorem je Ital Ennio Morricone (83).

Slavný filmový skladatel se do Česka pravidelně vrací natáčet svou hudbu. Zatím naposledy navštívil Prahu ve druhé polovině června, aby s Českým národním symfonickým orchestrem nahrál muziku ke druhému dílu italského televizního filmu Jako delfíni. Loni tu dokonce dirigoval dva koncerty.

„Vždy je to příjemná vzájemná spolupráce,“ zhodnotil zkušenost se slavným autorem mluvčí symfoniků Otakar Svoboda. Zato mladá italská pěvkyně Filippa Giordano nemusela držet dekorum a práci s Mistrem, který přispěl jednou skladbou na její desku, popsala mnohem otevřeněji:

„Při natáčení to s ním opravdu není lehké. On je génius a s těmi jde málokdy vyjít. Moc dobře ví, jak skvělé věci skládá, proto se snaží, aby interpret do jeho nahrávky dostal přesně to, co tam on chce slyšet.

Oficiální debut Federál nebyl příliš úspěšný, ovšem na Ennia se brzy usmálo štěstí v podobě bývalého spolužáka ze základní školy, tehdy začínajícího režiséra Sergia Leona. Společnými silami vytvořili trilogii italských filmů z Divokého západu Pro hrst dolarů (1964), Pro pár dolarů navíc (1965) a Hodný, zlý a ošklivý (1966), k nimž přibyl snímek ze všech nejslavnější Tenkrát na Západě (1968).

Byla tak napsána celá jedna učebnic filmové hudby, a přestože kovbojky tvoří jen zlomek skladatelovy tvorby, díky nim bude navždy oslavován jako nepřekonaný autor hudby spaghetti westernů.

Američané se nejdřív pokusům Italů o žánr tak typický pro hollywoodskou produkci vysmívali, záhy si ovšem všimli, v čem je Evropa předběhla – právě v novátorské muzice. A portfolio režisérů toužících po spolupráci „s tím vznětlivým Taliánem“ se rázem rozšiřovalo o slavná jména ze starého kontinentu i ze zámoří.

O synovi ještě uslyšíte

Ennio Morricone je alergický na častou otázku, zda mu nevadí, že u filmu musí naplňovat představy ostatních tvůrců, že zkrátka není v tvorbě zcela svobodný. Tehdy se projeví jeho smysl pro ironii:

„Filmová hudba má svá omezení stejně jako každé jiné umělecké odvětví. Když se malovala Sixtinská kaple, také nemohli Kristovi udělat kudrlinky na hlavě. Bach zase musel každý týden složit kantátu na nedělní mši. V porovnání s ním jsem skoro nezaměstnaný.“

Naopak ochotně si zavěští, pokud po něm novináři chtějí tip na možného následovníka. „Doufám, že se jím stane můj syn Andrea.“ Ten se jako jediný ze čtyř potomků potatil a dnes platí za uznávaného skladatele filmové hudby i dirigenta.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky