Distingovaný projev Elišky Haškové Coolidge (68) by v nezasvěceném pozorovateli na první pohled mohl vzbudit dojem, že její život byl jedním dlouhým poklidným čajem o páté, v němž nejdramatičtější peripetii představovala prázdná cukřenka nebo rozbitý podšálek. Jenže opak je pravdou. Tato nadmíru decentní dáma přestála za svůj život hned několik osudových zemětřesení, která ji připravila o veškeré jistoty. Přesto dokázala hledět do budoucna se svým typickým, umírněně vyrovnaným úsměvem. „Už jsem to překousla. Musíme žít v současnosti, ne v minulosti,“ odpovídá pokaždé, když se jí novináři ptají na její životní peripetie. Ať už jde o okamžik, kdy ji v dětství opustila matka, složité začátky v emigraci, rozpad manželství nebo ztrátu zaměstnání.
Eliška Hašková Coolidge, Eva Čerešňáková
Zhroucená rodina
Rodina, jejíž hlavou byl Eliščin dědeček, vážený prvorepublikový bankéř František Hašek, měla všechny předpoklady k tomu, aby jí zajistila idylické dětství v perfektně vybaveném závětří buržoazního blahobytu. Jenže malá Eliška se narodila na začátku druhé světové války, v době, kdy se kulisy této idylky neodvratně hroutily. Dědečka popravili nacisté a ani po osvobození se prvorepublikové poměry už nikdy neměly vrátit: většina národa ochotně přihlížela znárodňování a dalším krokům, které otevíraly cestu nástupu komunistickému režimu. Eliščin otec byl jedním z mála podnikatelů, kteří dokázali včas odhadnout situaci. V době komunistického puče v únoru 1948 byl právě pracovně ve Spojených státech, a tak tam už raději zůstal natrvalo. Jeho žena se dvěma dětmi přešla šumavské hranice za pomoci převaděče, jenže místo aby pokračovala dál za manželem do Washingtonu, zamířila do Londýna, do náruče milence. Tehdy devítiletá Eliška skončila na půl roku úplně sama ve Francii v internátní škole. „Můj vztah s matkou už nikdy nemohl být tak otevřený a pevný. S otcem jsme o ní mluvili velmi málo. Nepamatuji se, že by o ní někdy padlo ošklivé slovo. Jen jsme si nebyly blízké. Ale když se mi narodila dcera, řekla jsem si, že potřebuje babičku, tak jsme maminku začali poměrně často zvát k nám do Ameriky,“ komentuje to z odstupu několika desetiletí Eliška Hašková Coolidge.
Šedá eminence v Bílém domě
Jako dcera imigranta vždycky věděla, že se musí snažit víc než ostatní, aby se prosadila. A to také dělala. Coby vzorná absolventka oboru diplomacie na Georgetownské univerzitě hravě získala práci asistentky v Bílém domě. Nastoupila tři měsíce před atentátem na prezidenta Kennedyho. A zůstala zde osmnáct let. Jejím úkolem bylo mimo jiné stylizovat prezidentské projevy. V práci zůstala i poté, co se jí v osmatřiceti letech narodila dcera Alexandra: „Ano, to už jsem měla tak nastavenou kariéru, že jsem ji mohla trochu přibrzdit. Já byla ve Washingtonu s dcerou, muž pracoval jako bankéř v New Yorku. Ale díky tomu, že svou práci jsem ovládala skoro ze spaní, tak jsem zvládala i pracovat, jen jsem to musela mít lépe uspořádané. Vypustila jsem společenské akce. A měla jsem také úžasnou chůvu,“ vysvětluje.
Eliška Hašková Coolidge
O práci přišla až po nástupu prezidenta Reagana, který si na psaní projevů přivedl svého člověka. Ani tehdy však neztratila nadhled a decentní eleganci: „Nekřičela jsem do novin: Šílenství, chce mě vyhodit po tolika letech! Nechovala jsem se hulvátsky, což mi pomohlo, protože mě George Bush starší pak doporučil na práci na ministerstvu zahraničí, přímo v kanceláři ministra.“
Jako na horské dráze
Daleko horší životní otřes však Elišku Haškovou Coolidge potkal až v době, kdy si coby mladá penzistka užívala odpočinku. Její manžel v polovině devadesátých let zkrachoval a svou situaci se rozhodl vyřešit sňatkem s novou, velmi majetnou ženou. Pětapadesátiletá Eliška zůstala sama v malém pronajatém bytě, bez peněz a zdánlivě bez budoucnosti. O rodinné finanční záležitosti se do té doby příliš nestarala, a tak manželovi nedalo žádnou práci připravit ji o všechno. „Ty dva roky kolem rozvodu byly šílené, nechal mě samotnou s dcerou, bez práce, s nemocným tatínkem... Sešup z šestiložnicového bytu v nejlepší čtvrti ve Washingtonu do poměrně nuzných podmínek. Ale přesto jsem sama sobě vděčná, že jsem se vždycky kousla do jazyka a snažila se před dcerou nesypat na něj kritiku,“ říká dnes již šťastná exmanželka.
I tentokrát se dokázala znovu postavit na vlastní nohy. Dokázala to přímo brilantně a s elegancí sobě vlastní. Dnes je – vedle Ladislava Špačka – nejznámější českou specialistkou na etiketu: její kurzy navštěvovali politici z řad ODS i malé děti. Přesto je k Čechům v otázkách etikety shovívavá: „Vím, že u nás v Česku lidé dlouhou dobu nebyli vedení k etiketě, proto nesoudím příkře. Mě to neuráží. Já hledám duši člověka, a jestli je ohleduplný a má snahu být korektní. Nevadí, že nezná všechna pravidla. Někdy raději cítím přirozenou hrubost než faleš.“