Dohonit oblíbenou herečku není jednoduché, ale rozhodně to stojí za trochu námahy. Na rozhovor jsme se domlouvali od loňského podzimu, kdy ji ale dost zaměstnávalo nejen moderování StarDance, ale samozřejmě také divadlo, natáčení a v neposlední řadě také milovaná rodina. Počkat si se ovšem vyplatilo!
Natáčení Cest domů probíhá v dost svižném tempu a mě by zajímalo, zda je vůbec šance v tom frmolu na place i za ním budovat přátelství? Budovat můžete možná socialismus (smích), přátelství buď je, a nebo není v lidském srdci a ve chtění těch dotyčných. Na place při náročné celodenní práci jsou k dobrému výsledku zapotřebí ještě jiné atributy: pochopení, trpělivost, humor a kolegialita!
Máte přátele spíše mimo branži nebo se dá i v řevnivém hereckém prostředí najít přátelství na celý život?
Osobně mám daleko do řevnivé osoby, tak ani takové kolem sebe neshlukuju a skutečné přátele, kamarády a dobré duše v této branži mám. A je jich podstatně víc, než lidem v představě umožňuje onen mýtus o řevnivosti. Je to otázka povahy, nikoli profese.
A přátele z dob dětství, dospívání, kteří s herectvím nemají nic společného, máte?
Ano, i ze školních škamen mi přetrvávají vazby. Ne tak početné, zato trvalé a existující. Pojem „přítel“ je velmi vzácné slovo a nelze jej užít bezhlavě a u kdekoho, proto mít přátele je tak cenné. Jsem za těch několik „cenností“, u kterých – a snad i oboustranně – mohu toho slova použít, velmi vděčná.
Vaše hvězda v posledních letech vystoupila až raketovou rychlostí. Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste v divadle hrála spíše epizodní role a vydělávala spíš coby tajemnice souboru?
Mohu vás jemně poopravit? Stoprocentně nepatřím mezi herce, u nichž lze použít obratu „raketový start“. Řekla bych, že právě naopak, už proto, co v otázce zaznělo. Skutečně, prošla jsem si divadelní oblastí i jinými profesemi, začínala v televizi menšími rolemi apod. Ale musím tiše přiznat, a současně tak divadelnímu bůžkovi poděkovat, že na prknech divadelních byl ke mně od úplného začátku velmi štědrý. Potkávaly mě a stále potkávají rozličné, výrazné a herecky i žánrově pestré role už od absolutoria. A také se stále považuju především za klasickou divadelní herečku. Jak s oblibou a v legraci dodávám: se sklonem k moderování. (smích) A to, že jsem prošla i tříletou zkušeností práce v kanceláři právě v provozu divadla, bylo a je jenom k užitku. Inspiračně, lidsky i profesně. Velká škola!
Známá je vaše láska k Francii. Máte k ní blízko třeba díky své babičce Španělce, která se tam vdávala?
Znám Francii poměrně dobře, mám ráda její rozmanitost krajovou, a tím i stylovou proměnlivost, jistou prostorovou a kulturní velkorysost, vůni (nejen levandulovou), dobré jídlo, něžnou slovesnost a pověstný šarm…
Prý jste měla dokonce dva milence Francouze?
A pak mi povíte něco vy o svých milenkách? (smích)
Za manžela ale máte Čecha… I když Petr Kracik (známý divadelní režisér – pozn. red.) srovnání s šarmantními Francouzi jistě snese…
Ano, to bezesporu.
Jste populární, a tím pro média velmi zajímavá. Je vám sláva nepříjemná?
Nemám k ní žádný vyhraněný vztah. Kdo pracuje veřejně, musí předpokládat větší povědomí o své osobě. Je však kolem toho spousta mylných předsudků. Takový ten dojem, že známý člověk je téměř veřejným majetkem. Nebo: známý rovná se automaticky kvalitní a moudrý. Bohužel nerovná se. V žádné společenské oblasti. A nepříjemné je mi pouze nakládání se jménem i s jeho nositelem, jako by ani nebyl z masa a kostí. Ba co hůř, jako by neměl srdce. Ale to není problém slávy, nýbrž těch, kteří to necítí. Milá pozornost je… milá.
Hrajete v několika seriálech, moderovala jste StarDance, proběhlo VIP Prostřeno! s vámi a vaším manželem. Řekla jste si třeba někdy: Holka, už je tě všude plno?
Na podobné soudy máme některá média, tož já se v tomto směru nemusím nijak namáhat. (smích) Vyjmenoval jste prostě a jednoduše moji práci. To je snad v pořádku. Nebudeme se přece na pianistu zlobit, že už zase nastudoval nového Beethovena, nebo na operatéra, že odoperoval už třicátý mozek, ne? Mé myšlenky, zájem a soustředění se točí z devadesáti procent kolem docela jiných témat a oblastí, než je veřejné mínění, šuškanda, posuzování druhých a potřeba vyhovět všem. Dělám ráda svoji práci a osobně se rozhoduju dle svých vlastních kritérií, zda nabídku přijmu či nikoli. Jistěže si přiměřeně hlídám míru svého působení na veřejnosti i kvantitu a frekvenci rozhovorů. Něco mohu ovlivnit, něco bohužel ne. Ale jak říkám, tím vším se zaobírám jen okrajově. Zajímají mě jiné věci.
Jaké?
Kam půjdeme s Toníkem o víkendu, co bych si mohla přečíst, kde vyštrachat čas na španělštinu, jak je možný, že Einstein byl tak chytrej a tajemná zákoutí snů a tajemství vesmíru…
A co Tajemství rodu, ve kterém jste se nedávno objevila?
Jedno z nejzajímavějších natáčení. Hlavní role bez znalosti scénáře, jen reagovat a žít a cítit a myslet před kamerou. A ptát se a spojovat zprávy nečekané se spícími fragmenty vlastní historie v sobě. Skutečné dobrodružství a nová zajímavá setkání v mém životě v podobě třeba pana režiséra Petra Kotka a pana Edy Stehlíka. Pan Eduard Stehlík.
Můžete nám ho trochu představit?
Vojenský historik, který na všech dokumentech spolupracoval. Nadchla mě jeho osobní zaangažovanost u našich osobních příběhů, jeho zaujetí a vzdělání.
Soudě podle toho, jak jste z natáčení nadšená, asi tvůrcům nedalo mnoho práce vás přemluvit ke spolupráci?
Spíš jsme museli najít čas. Protože je potřeba domluvit různé lokace, což v mém případě znamenalo i výlet na Mallorku.
Co nejzajímavějšího jste se o svém rodu dozvěděla?
Emotivních zážitků bylo od října do ledna, kdy se různě natáčelo, nespočet. Zaujaly mě různé neznatelné a velmi důležité souvislosti, pro naši rodinu, jen zdánlivé nahodilosti a poprvé rozšifrovaný dopis mého dědečka. Jeho poslední. A také fakt, kolik věcí zůstane už navěky zašifrováno otazníkem.
Lákalo vás už v minulosti zjistit, kdo byli vaši předkové?
Každého nás to víceméně přitahuje a zajímá. Odkud se bereme, z koho, jaké příběhy jsou za námi a tudíž v nás. Už proto, že ono „odkud“ je jaksi dostupnější, než „kam“. Směrem vpřed nevidíme. A tak ty nejistoty – myslím – ukotvujeme alespoň pochytanou minulostí.
