Děj nového filmu, za kterým režijně stojí Michal Kunes Kováč, se odehrává během silvestrovského večera roku 1992, tedy v poslední den společného Československa. Právě v tento výjimečný den také dochází k rodinnému setkání, které se díky jedné dramatické události změní v absolutní chaos.
Jak už to tak v mnoha rodinách bývá, o svátcích často vyplouvají na povrch dávné křivdy. S každou vypitou borovičkou jsou navíc zábrany menší a upřímnost ostřejší.
Rodina, jejíž příběh film vypráví, je skutečně velká a navíc československá. Po novém roce se tak z krajanů stanou cizinci. Setkání začíná už odpoledne před kostelem, kde má křtiny nejnovější přírůstek do rozvětvené rodiny a její nejmladší člen. Táta malé Zuzky ale chybí. Objevil totiž staré hříchy svého otce a jeho spolupráci s StB.
Rozčílený dorazí domů za ostatními až později, kde svůj objev okamžitě a hlasitě začne řešit. Otce skolí infarkt a je odvezen do bezpečí nemocnice. Doma se pak silvestrovské setkání změní v chaos.
Hádky o otce, jeho vinu a motivaci nabírají na síle, s postupujícím večerem vyplouvají na povrch další a další tajnosti a rodina se doslova otřásá v základech.
Otec je mezitím v nemocnici zcela oprávněně vyděšen představou, co se asi doma odehrává. Rozhodne se proto vyzpovídat mladému doktorovi, který má zrovna službu.
Postupně tak vzniká úplný obraz celého příběhu, který není jen černobílý. Ráno je Nový rok. Vznikly dva nové státy a rodina už nebude, jako dřív. A jedno velké tajemství ještě stále zůstalo neprozrazené.
Jak tvůrci slíbili, získali pro svůj projekt skutečně vynikající herce. Vedle Evy Holubové se tak objevili například Jan Budař, Anna Šišková nebo Bolek Polívka.
Je mi líto, že Československo už není
Pro Polívku má nový počin velkou nostalgickou hodnotu. Na časy, kdy Česko bylo součástí federace, totiž vzpomíná rád. “Doteď mi vadí, že Československo už není. I když vím, že je to v mnoha ohledech užitečné a v mnoha věcech prospěšné, ale prostě mi vadí, že nejsem ten – Czechoslovakia,“ svěřil se pro Kafe.cz populární herec.
Na samotné natáčení filmu má Bolek Polívka jen samé dobré vzpomínky. Kolektiv se ukázal být skvělou partou, a tak na place byla zábava a pohoda. “Atmosféra na natáčení v bratislavské vile mi velmi často připomínala atmosféru natáčení Pelíšků. Bylo to velmi rodinné, uvolněné a usměvavé. Práce na filmu byla soustředěná, ale zároveň s úsměvem, s humorem,“ prozradil spokojeně Bolek Polívka.
Premiéra diváky nezklamala
Slovenští diváci se s filmem, o kterém se začíná hovořit jako o druhých Pelíšcích, na jejichž úspěch chtěli ostatně tvůrci navázat, seznámili jako první. Nové tragikomedii se přitom u našich sousedů dostalo vřelého přijetí.
V Praze se premiéra konala 5. března v Lucerně, a tak byla atmosféra velmi slavnostní. Diváci odcházeli z promítacího sálu spokojení a hodnocení na Československé filmové databázi zatím ukazuje na to, že má nostalgická vzpomínka na Československo slušnou šanci stát se rovněž kultovním snímkem.
