Půlnoční bouře (19). Alternativní výchovu nesnesla a skončila v dětském domově

Zdroj: Profimedia.cz
Prohlédněte si všechny fotografie (5)

Příběh dívky, kterou její rodiče pojmenovali Půlnoční bouře, svého času zaujal celou republiku. Média hojně referovala o boji rodičů s úřady a řešila střet konvenčních a alternativních rodinných hodnot. K případu se vyjadřovali odborníci, úřady, veřejnost. Jak se zatím odvíjel život dnes již devatenáctileté Elišky Gaii neboli Půlnoční bouře?

Narodila se v srpnu 2001 při domácím porodu do alternativní rodiny učitelky a jejího partnera v malé vesničce Šimanov nedaleko Sušice jako nejstarší z pěti dětí. Její rodiče ji chtěli pojmenovat podle počasí a doby, kdy se narodila, Půlnoční bouře. Matrika ovšem jméno odmítla zapsat a úřady začaly jevit o nekonvenční rodinu, která se snažila o maximální soběstačnost a nezávislost na okolí, zájem. Kontroly sociálních pracovnic nicméně ukázaly, že je o dítě postaráno dobře, bylo plně kojené a žilo v udržovaném domě.

Přesto bylo nakonec v necelém roce rodině odebráno, údajně z důvodu, že nemělo rodný list, nebylo zapsáno v matrice, nebylo registrováno u žádného dětského lékaře a nemělo povinné očkování. Matka tvrdila, že nevěděla, že to je její povinností, a slíbila vše zařídit, dítě nakonec pojmenovali Eliška Gaia. Stejně nakonec plně kojené dítě skončilo na šest týdnů v kojeneckém ústavu v Plzni. Do případu se vložila tehdejší zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová, která se rodiny zastala a její případ považovala spíš za střet hodnot než zanedbání péče o dítě v pravém slova smyslu. Veřejné mínění bylo rozděleno, kauza plnila stránky novin. Malá Eliška Gaia se nakonec do rodiny vrátila.

V dospělosti promluvila

Postupně si ale média i veřejnost našly nová témata a případ svérázné šumavské rodiny přestal plnit stránky novin. Až nedávno se již dospělá Eliška rozhodla promluvit. Jak se vyvíjel její další osud? Vyrůstala ve své alternativní rodině v rodném Šimanově, do které postupně přibyli čtyři mladší sourozenci. Rodina také hodně cestovala, zimy trávila ve Španělsku ve společnosti podobně smýšlejících rodin. Do školy chodila jen do poloviny druhé třídy, pak ji její matka vyučovala doma a do školy jezdila jen jednou ročně na přezkoušení, když hodně cestovali, tak i jednou za dva roky.

Postupem času tenhle životní styl začal Elišce vadit. Domácí výuka s matkou, zaměstnanou péčí o mladší sourozence, už jí připadala nedostatečná, toužila mít kamarádky a být v kolektivu vrstevníků. Proto se rozhodla k radikálnímu kroku. Ve čtrnácti letech z rodiny odešla a dobrovolně nastoupila do Klokánku, zařízení pro děti potřebující okamžitou pomoc, v Janovicích nad Úhlavou. Z něj přešla do dětského domova v Kašperských Horách, kde žije dosud.

Náročná proměna

Sama přiznává, že přechod z volného, ničím nespoutaného rodinného prostředí do života, který má svá pravidla a řád, pro ni nebyl snadný, nová pro ni byla i tak samozřejmá věc jako komunikace s vrstevníky. Ale svého rozhodnutí v žádném případě nelituje. Měla štěstí na obětavou „tetu“, která jí v začátcích hodně pomohla. Učí se kuchařkou, ale má i umělecké ambice, ráda by se stala herečkou. Našla si přítele, s nímž prožívá první velkou lásku, a dovede si představit docela normální rodinný život v Sušici. Alternativní styl svých rodičů, který jí připravil nejednu pernou chvilku a donutil ji brzy dospět a vyzrát, neodsuzuje, ale ani nechce jít v jejich stopách.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky