Devatero řemesel Alice Nellis

Režíruje filmy a divadelní hry. Píše scénáře. Překládá. Komponuje. Organizuje. A stará se o dceru v batolecím věku. Alice Nellis toho zkrátka stíhá opravdu hodně.

Termín „ženská režisérka“ zní poněkud pejorativně. Tak trochu jako by v něm zazníval shovívavý podtext ve stylu „ženská, a přesto režisérka“. Filmy režisérky Alice Nellis (37) žádnou shovívavost nepotřebují, nicméně kolem ženských vztahových témat se točí zcela záměrně: „Točím o ženách a se ženami, protože je nejvíc znám,“ řekla v jednom rozhovoru. „A je mi úplně jedno, jestli to někdo nazývá ženským filmem. Já chci hlavně udělat dobrý film.“ Její filmové hrdinky v průběhu let dospívají spolu s ní: zatímco ústřední postavou osm let starého Ene Bene byla nejistá vysokoškolačka, řešící vztah s ženatým profesorem, protagonistkou loňských Tajností je žena na prahu krize středního věku.

Raketový start

„Jako dítě jsem strašně dlouho věřila v existenci slova režíměl. Doma jsem totiž poslouchala rohlas a tam se na konci hry vždy ozvalo tím sonorním hlasem: ,režii měl' a jméno. Já vždycky myslela, že ten dotyčný to ,režíměl',“ vzpomíná. Ona sama o „režímění“ neuvažovala, ačkoliv její eklektické zájmy k tomu logicky směřovaly: po gymnáziu začala studovat flétnu na konzervatoři a současně anglistiku na filozofické fakultě.

Současně ale udělala něco, co by od mladé a ambiciózní dívky nikdo nečekal: vdala se. A záhy se zase rozvedla. „Bylo mi osmnáct, devatenáct a doba byla taková, že se lidi brali hodně mladí. Kdybychom spolu jen chodili, tak bychom se posléze rozešli. To bylo jasné dost brzy. Protože jsme se vzali, rozvedli jsme se. Kdybychom měli děti, bylo by to samozřejmě složitější,“ konstatuje. Jejímu exmanželovi zůstalo na památku jen její dívčí příjmení, které po svatbě přijal za své (zatímco z Alice se několik let nato stala Nellis).

Když se v roce 1997 objevila coby studentka scenáristiky na FAMU, už samotná její přítomnost vyvolávala menší rozruch: mezi spolužáky, z nich většina vyznávala ležérnější přístup k životu i ke studiu, působila jako ztělesnění hyperaktivity. Místo poflakování po kavárnách svištěla z jedné práce do druhé a dokonce i když zrovna účinkovala v komparzu, stále přitom cosi ťukala do svého notebooku. To cosi na sebe vzalo hmatatelnou podobu v roce 2000, kdy do kin dorazil její celovečerní debut Ene Bene. Road movie Výlet, která následovala o dva roky později, měla podobné žánrové ladění i herecké obsazení – Theodora Remundová a její skutečná matka Iva Janžurová si v obou filmech zahrály matku a dceru.


Matka kariéristka?

Jak příjmení napovídá, Alice Nellis je vdaná za Američana, což podle ní má své výhody; přinejmenším v tom, že od něj nemá sklon očekávat absolutní porozumění: „Když žijete s cizincem, víte dopředu, že spoustě věcí nebude rozumět. A vy nebudete rozumět jemu, i kdybyste mluvila skvěle anglicky. A pokud ani na moment neočekáváte, že byste snad mohli být stejní, tak to ani nemůžete vyžadovat, nevyžadujete absolutní porozumění. A to tedy není vašemu vztahu vůbec na škodu.“

Společně také loni adoptovali dcerku Ellu, která do jejich rodiny přišla jako teprve několikaměsíční miminko. Alice Nellis tím zásadně převrátila naruby image vysokorychlostní kariéristky, kterou jí s oblibou vytvářeli novináři: „Já osobně neznám žádnou vrstevnici, která by své kariéře dávala přednost před mateřstvím. Naneštěstí u nás je často fakt, že žena vůbec nějakou kariéru má, brán jako důkaz, že jí musela dát před něčím přednost. Normální žena přece kariéru nemá,“ setřela jednoho z nich a v jiném rozhovoru prohlásila: „Nikdy mě nenapadlo uvažovat tímhle směrem, nemyslím si, že práce, profese nebo kariéra a děti se vylučují. Nezměníte identitu ani profesi jen proto, že jste se stala matkou. Královna je královna, i když má děti. Selka taky musela dříve dělat na poli a nikdo se neptal, jestli by neměla být radši doma a chovat děťátko.“

Film versus divadlo

Téměř současně s Ellou ovšem přicházel na svět také její nejnovější celovečerní film Tajnosti, na němž se jako producent podílel Jan Svěrák – a pomohl jí tak znovu nastartovat filmovou kariéru v době, kdy na neochotě České televize zkrachoval její léta připravovaný projekt Anna.

Tím ale výčet jejích aktivit zdaleka nekončí: společně s rockerem Davidem Kollerem a výtvarníkem Davidem Černým uvedla do provozu multikulturní centrum Meet Factory, jako režisérka, překladatelka i autorka je aktivní hned v několika pražských divadlech. „Divadelní práce má v sobě velkou intimitu a je pro ni charakteristický úplně převrácený poměr sil. Zatímco u filmu se vedle masivního štábu krčí herec vytažený na chvíli ze šatny, na jevišti je to obráceně. Krčím se tu sama vedle hereckého souboru, přestávám být autokratem a moje komunikace s herci je úplně jiná,“ vysvětluje. A na adresu svého pendlování mezi divadlem a filmem dodává: „Mě by nebavilo u něčeho skončit. Jsem takový partyzánský typ, kterého nejvíc zajímá zrovna to, co by neměl dělat. Když režíruji divadlo, napadají mě nejlepší věci do scénáře. Když pak točím film, už se těším, jak budu zkoušet s herci v divadle. Je to takové věčné záškoláctví. Už na škole jsem přečetla nejvíc knížek pod lavicí. Protože se to nesmělo.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek