Ruská šlechtična Darja Nikolajevna Saltykovová se narodila 22. března 1730 v rodině dvořana Nikolaje Avtonomoviče Ivanova a jeho manželky Anny Ivanovny Davydovové. Tato šlechtična vstoupila do dějin historie jako sériová vražedkyně sadistka. Oběti si vybírala mezi svými nevolníky, většinou to byly mladé ženy a dívky. Pouze tři z obětí byli muži. Celkový počet umučených a zavražděných osob není přesně znám, byla obviněná ze stovky případů, ona sama se nikdy k žádné ze svých 138 obětí nedoznala.

Sňatkem s rotmistrem carské kavalerie Glebem Alexejevičem Saltykovem se stala Darja Nikolajevna příslušníci jedné z nejvýznamnějších a nejvlivnějších rodin ruské vysoké šlechty. V době manželství na ní nikdo nemohl pozorovat nic zvláštního. Většinou jí bylo možné nalézt veskrze v pochmurné náladě, a jakožto velmi zbožnou ženu také v modlitbách. Spoustu času trávila na bohoslužbách v chrámech a klášterech. Její transformace v bestiální vražedkyni započala po smrti manžela. Ve svých šestadvaceti letech ovdověla, dědictvím nabyla nemalého jmění a stala se tak nejbohatší vdovou v Moskvě.

Z velkého domu v centru Ruské metropole se po smrti manžela uchýlila na rozsáhlý venkovský statek Trojickoje. Byla mladá a osamělá, její nálady chmurnější, stávala se s ní zapšklá žena. Zdálo se, že jisté rozveselení by mohla najít v náruči mladého a velmi pohledného Nikolaje Tjutčeva (syna známého ruského básníka Fjodora Tjutčeva). Nikolaj však udržoval milostný poměr s mladou dívkou, se kterou se tajně oženil. Zaslepená žárlivostí a touhou po pomstě chtěla Darja Nikolajevna vypálit jeho dům a oba zabít. Nikolaj se svou ženou včas prchli a nadobro se z dosahu rozzuřené šlechtičny ztratili.

Zřejmě tato událost u ní spustila sadistické běsnění a šílenství. Začala své nevolníky – zejména ženy – fyzicky týrat, nenáviděla je všechny, čím byli mladší, tím více je nenáviděla. Týrání přecházelo v sadistické mučení, mučila děti i těhotné ženy bez výjimek. Svým obětem lámala kosti v těle, vyhodila je z domu nahé do mrazu, potom jejich těla polévala vroucí vodou, trápila je hlady, pálila jim vlasy a trhala uši. Obětmi byly zejména mladé ženy, s jistou rozkoší vraždila nevěsty, které měly těsně před svatbou. Muže nemučila, zabila jen tři – ty, které milovala. Její krutost neznala mezí, sadisticky zneužívala své poddané a vše jí procházelo. Mnoho hlášených stížností a úmrtí na statku bylo úřady ignorováno. Saltyčicha byla propojena s mocnými členy soudního dvora, měla vlivné příbuzné a na úplatcích nešetřila. Všechny stížnosti byly tak vyřízeny v její prospěch. Krutě potom potrestala ty, kteří si na ni stěžovali. Obvykle dostali výprask karabáčem a byli posláni do vyhnanství na Sibiř.

Její tyranie pokračovala až do léta roku 1762. Dvěma rolníkům, jejichž ženy Saltyčicha zavraždila, se podařilo předat zprávu o sadistické tyranii na statku Trojickoje přímo carevně Kateřině Veliké. Carevna nařídila soudnímu dvoru zahájit vyšetřování. Vyšetřování se ujal soudní poradce Volkov, z účetních knih sestavil seznam 138 nevolníků, jejichž osud měl prověřit. Podle oficiálních záznamů 50 lidí zemřelo na nemoci, 72 zmizelo beze stopy a 16 uprchlo. Podle svědectví poddaných při všeobecných kontrolách v jejích panstvích a vesnicích Saltykovova zabila 75 lidí, převážně žen a dívek. Téhož roku byla Saltyčicha zatčena a šest let po dobu vyšetřování vězněna. Mnoho pozůstalých se svědectví ze strachu obávalo a nikdy nepromluvilo. Ona sama se nikdy k hrozným činům nepřiznala, nepomohlo ani mučení, ani nabádání kněze k pokání a doznání. Byla si naprosto jistá tím, že trestu unikne. Někteří historici se domnívají, že Saltykovová možná věděla o okolnostech smrti Petra III., manžela Kateřiny Veliké. Věděla také o jejím poměru s ruským důstojníkem Sergejem Saltykovem i o jeho údajném biologickém otcovství Pavla I., syna Kateřiny Veliké. To vše jí dávalo jistotu, že bude nakonec osvobozena.

Vyšetřování bylo skončeno na jaře roku 1765. Na základě výsledků šetření měla Darja Nikolajevna Saltykovová v průběhu šesti až sedmi let fyzicky mrzačit, sadisticky týrat a zavraždit celkem 139 osob, převážně žen včetně mladých dívek ve věku 10–12 let. Pouze tři z jejich obětí byli muži. Obviněná byla z usmrcení pouze 38 osob, u dalších 26 bylo vzneseno podezření, nicméně svědectví nebylo ve všech případech prokazatelné. Carevna Kateřina Veliká navrhovala pro „Krvavou dámu“ trest smrti, ten však byl v Rusku zrušen roku 1754. Nakonec byla Saltyčicha 2. října 1768 odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody. Odsouzení předcházelo veřejné pranýřování na Rudém náměstí. Saltyčicha byla před přítomnými davy připoutána řetězem a veřejně označena jako vražednice. Poté byla odvezena do Ivanovského kláštera, který v té době sloužil jako vězení pro dámy královského či šlechtického původu. V suterénu kláštera byla pro ni zbudována zvláštní dřevěná místnost bez oken, takže po dlouhou dobu žila v naprosté tmě. V malé temné místnosti byla pod nepřetržitou ostrahou. Jediný kontakt měla s jeptiškou, která jí jednou denně přinesla jídlo a svíčku, po jídle byla svíčka opět odnesena. Nebyly jí dovoleny vycházky, měla zakázáno přijímat i posílat korespondenci. Pouze v hlavní církevní svátky ji vyvedli z kobky k malému oknu ve stěně chrámu, přes které mohla sledovat bohoslužby. Krutý režim trval dlouhých 11 let, poté byla roku 1779 přemístěná do kamenného přístavku u kláštera, který měl nevelké okénko. Lidé měli možnost na vězenkyni nahlížet, ta však na zvědavé obecenstvo plivala a vystrkovala na ně oknem hůl.

Ve své cele zemřela 27. listopadu 1801 ve věku 71 let. Některé letopisy však uvádějí rok jejího úmrtí 1800. Je pochována na hřbitově Donského kláštera, kde je pohřbena i její rodina. Roku 1812 klášter během Napoleonova tažení vyplenila francouzská armáda. Její obelisk se zde dochoval. Dodnes není jednoznačné, zda její chování bylo způsobeno duševní chorobou.