První postava, v níž vás můžeme vidět, je Bára z rodiny Holcových v seriálu Kukačky. Co říkáte tématu, jemuž se seriál věnuje?

Myslím, že je moc zajímavé a hlavně důležité a je super, že se otevřelo. Možná se diváci najdou v některé situaci, kterou tam postavy prožívají, nebo ve způsobu komunikace a řešení problémů.

Bára, kterou tu hrajete, je ve druhé sérii razantnější, nezdá se vám?

Určitě je razantnější vzhledem k tomu, co se kolem ní děje. Bára je zrovna ve věku, kdy lidi mají tendenci soudit věci mnohem ostřeji. Má víc prostoru než v první řadě, řeší příběh svého spolužáka Marka (Antonio Šoposki – pozn. red.), kterého má ráda a který musí odejít do dětského domova. Právě kvůli němu se dohaduje s rodiči.

Bára vyrůstá ve velké rodině, vy sama máte také dva sourozence. Vidíte nějakou podobnost s vaší rodinou?

Nevidím, tedy kromě toho, že jsme taky tři sourozenci, taky jsme doma dvě sestry a o hodně mladší bráška. Odmalička jsme se se sestrou Ilariou dost hádaly, ale od covidu jsou z nás nejlepší kamarádky. I když občas máme jiné názory, uvědomujeme si, že je skvělé mít sestru, na kterou je spolehnutí. S bráškou Aaronem je to jinak, asi proto, že je mezi námi větší věkový rozdíl. Od malička jsem měla různé koníčky, věnovala jsem se třeba tanci, chodila jsem na zpěv, jezdila na koni, naši mě do ničeho z toho nenutili, tak jako to chvílemi vidíme v seriálu, podporovali mě v tom, co jsem chtěla dělat, a jestli u toho zůstanu, bylo na mém rozhodnutí.

Dalším seriálem, v němž vás vídáme, jsou Dobré zprávy, kde hrajete Fany, kamarádku hlavní hrdinky.

Fany je fajn holka, s kamarádkou Bárou (Natálie Halouzková – pozn. red.) provozují výrobnu knedlíků. Dlouho byla marně zamilovaná do Bářina bratra, ale pak se v jejím životě objevil Tadeáš, kterého hraje Honza Komínek, tak je konečně šťastná, i když se tam začíná objevovat téma nevěry. Na Fany se mi líbí, že je ve všem, co dělá, upřímná a ničeho se nebojí, do každé situace jde s odvahou. A taky že se nenechá ostatními manipulovat. Miluju vesnické prostředí a všechno, co se váže k venkovu, je mi moc sympatické.


Řekla byste o sobě taky, že jste odvážná?

Teď už ano. Určitě mnohem víc než dřív.

Kdy se to zlomilo?

Musela jsem si něčím v životě projít, zažít nějaké zklamání, a uvědomit si, že nejdůležitější jsem já sama. A taky si myslím, že mě hodně změnila konzervatoř.

Čím to, že jste si tak oblíbila venkovské prostředí?

Vyrůstala jsem na okraji Prahy, měli jsme za barákem louky a menší les, kousek od nás měla paní farmu, kam jsem si chodila zajezdit na koni. To prostředí mi dávalo a pořád dává pocit klidu, všechno kolem krásně voní. Vždycky se tu uvolním a vypnu. Na koni jezdím pořád, mám svého ryzáka ustájeného na jedné farmě.

Znamená to, že vás vždycky bavilo víc jezdit na koni na předměstí Prahy než chodit do barů a na diskotéky v centru města?

Bavilo mě obojí. Ale kdybych si měla vybrat, jestli strávím život ve městě nebo na farmě, vyberu si farmu. I když teď se budu stěhovat.

Kam?

Zatím o tom jenom uvažuju, líbily by se mi Hradčany nebo Výtoň, tak uvidím, co se mi podaří najít. Výtoň mám ráda, bydlela tam moje bývalá profesorka zpěvu, a vždycky když jsem k ní šla, moc se mi to okolí líbilo.

Uplatníte hodiny zpěvu v nějakém muzikálu?

V muzikálu zatím ne, ale ráda bych se zpěvu věnovala víc, líbila by se mi nějaká klidně i činoherní role, v níž bych mohla zpívat. Uvidíme, třeba mi v budoucnu takovou roli někdo nabídne.

Vaší první velkou seriálovou rolí byla Julie, dcera policejního inspektora v kriminální sérii Zločiny Velké Prahy.

Tenkrát mi bylo šestnáct a octla jsem se v úplně jiném a novém světě. Moc se mi líbilo prostředí, kde se seriál natáčel, ateliéry, dekorace, kostýmy. Tu dobu mám spojenou s určitou nostalgií, podobnou, jakou ve vás vyvolává třeba vůně starého dřeva. Hodně jsem se tu naučila a velký dík patří panu režisérovi (Jaroslav Brabec – pozn. red.) i mým hereckým kolegům, obzvlášť Lence Vlasákové a Jaroslavu Pleslovi, kteří hráli mé rodiče. Kdykoli jsem si nebyla něčím jistá, tak mi pomohli a všechno mi vysvětlili.

Vaše jméno je uvedené také v pohádce Perinbaba a dva světy, která pořád čeká na svou premiéru.

Málem bych zapomněla – ne ve Zločinech Velké Prahy, ale v Perinbabě jsem stála poprvé před kamerou, protože se natáčela už před pár lety, ale pořád ještě není dokončená. Hraju tam Zubatou, tedy Smrtku. Měla stříbrné zuby, tak mi maskéři vyrobili speciální náhradu, kterou jsem si lepila na zuby lepidlem. V té postavě jsem se hodně vyřádila a s panem Jurajem Jakubiskem – ať je mu země lehká – se mi moc hezky pracovalo.

Co máte teď před sebou dál?

Na konci března budeme hrát s Chemickým divadlem imerzivní představení Těžba snů o Lužických Srbech. Pro ty, kdo nevědí – imerzivní divadlo je divadlo, které nějakým způsobem zapojuje do svého průběhu diváky a hrajeme ho ne v divadle, ale v budově Lužického semináře. Představení je o Lužických Srbech, jejich kultuře i o tom, že bohužel jako národ vymírají, protože v místech, která obývají, se ve velkém těží a kvůli tomu se bourají domy a lidi se odtamtud stěhují pryč. Jinak hraju i v Divadle X10, například v představení Oppermannovi. No a měla bych taky začít natáčet nový seriál pro Českou televizi, o němž zatím nesmím mluvit, ale moc se na něj těším, protože bude ve svém žánru ojedinělý.

A kromě práce?

Před pár dny jsem se vrátila ze své sólo výpravy z Itálie, ale nebyla jsem na lyžích, nelyžuju. Sólo cesta pro mě byla krásně osvobozující a moc jsem si ji užila. Člověk se nemusí na nikoho vázat, spoléhá jen sám na sebe, ale zároveň když nechce být sám, tak nemusí. Předtím jsem taky takhle sama letěla do Norska, byla jsem se podívat ve městě Bergen, které má své kouzlo, svezla jsem se i na místních koních. Nový rok jsem strávila s Natálkou Halouzkovou a ještě jednou kamarádkou na Kapverdách, pak jsem jela ještě navštívit kamarádku do Londýna a potkala se tam taky se svým nevlastním bratrem, kterého jsem viděla poprvé v životě, bylo to moc fajn.

Bratr musí být asi o dost starší?

Bratr je z tatínkovy strany a je starší asi o patnáct let, bylo to něco jako osudové setkání. Propovídali jsme spolu spoustu hodin.

Vy i sourozenci máte hodně zajímavá jména, mimochodem, vaši rodiče sem kdysi přišli z Běloruska.

V Bělorusku se narodila sestra, my s bratrem už tady. Maminka je z Běloruska a tatínek se narodil v Rusku a pak žil v Litvě. Vždycky chtěli žít v Praze, protože se jim tu moc líbilo, tak tu jednoho dne požádali o české občanství. Nevím, proč si rodiče vybrali zrovna tato jména, jen vím, že původně jsem měla být kluk a jmenovat se Daniel. Každopádně mám svoje jméno ráda, i když jsem s ním jako malá měla problém. Jen se mi často stává, že ho lidi většinou píšou špatně.

Máte předky v Bělorusku – dotýká se vaší rodiny nějak osobně situace na Ukrajině?

Dotýká se nás hodně, máme rodinu v Bělorusku i Rusku a příbuzné i kamarády na Ukrajině. Měli jsme u nás doma ubytovanou ženu našeho kamaráda z Ukrajiny. Je to pro nás moc těžké téma a vyhlížíme lepší zítřky.

Zdroj: časopis TV Magazín