Dara Rolins: Kráčím s dobou

Dara Rolins: Kráčím s dobou

Fotku z přípravy focení hned šoupla na Instagram a dodala, že pro komunikaci s mladými lidmi je tahle aplikace nejlepší. Do tohoto tajemství Daru nezasvětil nikdo jiný než její přítel Patrik alias Rytmus. A co ještě ji naučil?

Nechce se mi věřit, že máš mezery v komunikaci s fanoušky a že tě to Patrik musí učit...
Patrik by to mohl vyučovat na školách, má to vážně zmáknuté. Jeho hudební kanál na Youtube je na internetu nejsilnější a nejsledovanější v Čechách i na Slovensku. Taky se těmhle věcem patřičně věnuje, říká, že se to musí pořádně "duchcit", což v překladu znamená něco jako podporovat. Nebýt jeho, vůbec bych na Instagramu nebyla. S Facebookem jsem byla sžitá mnohem dřív, což je taky Patrikova práce. Já jsem měla za to, že když tam pošlu fotku jednou za týden, je to krásný a stačí to. Patrik mi vysvětlil, že to tak není, dohlíží na to, abych byla soudobá, takže teď kráčím s dobou! (smích)

Patrik má pravdu. Všichni fanoušci lační po informaci ze života svého idolu...
Je fakt, že mám široký fanouškovský záběr a cítím to. Fanoušci, které mám ještě z dob Darinky, mi zůstali – jsou to teď mámy, které mají děti a pro které jsem vzorem. Moc si toho vážím. Všechno se mnou sdílí, podporují mě, chtějí vědět, jak bych řešila tohle a tamto, zajímá je, jak vypadám, jak sportuju, co mě baví, co jím, co mám na nohou, co na hlavě, co v hlavě. :-) Pak je tady mladé publikum, které vůbec netuší, kdo je Darinka, nezná Zvonky štěstí, ale vnímá mě přes novou muziku, kterou dělám s jinou partou lidí.

Hledáš mezi těmito dvěma tábory zlatou střední cestu, nebo jednou tvoříš pro mámy a podruhé pro mladé lidi?
Nemusím přemýšlet nad tím, co se hodí pro mamky a co pro mladé holky. Komunikuju prostě s mým publikem, což jsou ženy, které vypadají jako já – chodí v džínách, teplákách a v teniskách, ale stejně tak nemají problém se obléknout do něčeho, v čem vypadají jako dámy. Při focení pro Glanc jsem obojí záměrně spojila – na fotkách mám na sobě šaty a k nim tenisky. Spektrum mého publika je široké a já se zvlášť maminám snažím vymluvit názor, že mateřstvím jsme „zamrzly“ a měly bychom se chovat jinak, než je nám přirozené.

Uvědomuješ si také, že máš velkou zodpovědnost, protože cokoli řekneš, může být pro někoho svaté?
Vím, že to tak je. Mám to ale v hlavě srovnané a možná i proto mám ten kredit. Ženy mě berou a pochopí, že si na nic nehraju, ale vážně takhle žiju. Já mám taky vzory, koukám kolem sebe a čtu rozhovory lidí, kteří mě inspirují. Nemusí jich být moc. Našla jsem si zkrátka pár těch, kteří mi sedí. Podobnou svobodnou volbu máme všichni... Chodí mi hodně zpráv, ale nemám kapacitu ani prostor na to, abych na všechny odpovídala. Když někomu něco radím, není to žádný diktát ve smyslu, že by měl jíst tohle a dělat tamto. Vím, co funguje na mně, a jestli to někoho zajímá, ráda mu to prozradím. Může to být bráno jako návod, ale ne jako dogma.

Máš zpětnou vazbu?
Určitě mě to inspiruje. Obklopuju se totiž inspirativními ženami, které mají podobné tempo jako já, řeší podstatné věci a nehroutí se z blbostí, protože to bychom byly pořád v problémech.

Vrátím se k Patrikovi. Na co je ještě nejlepší?
Je můj přítel, milenec a rádce. Ten, se kterým se ráda směju. Nedávno mu skončilo turné s kapelou Kontrafakt. I když jsem u toho nebyla, řešili a prožívali jsme to spolu celé po telefonu. Po několika letech vydali společné album, vyjeli na turné se živou kapelou, přiletěli kvůli tomu muzikanti z Ameriky... Baví mě, že tohle všechno spolu sdílíme a konzultujeme.

Naučil tě nebo změnil ve tvém životě něco, co bys dřív nedělala, na co bys ani nepomyslela?
Nemyslím si, že se něco zásadně změnilo. Vstoupili jsme si do života a respektujeme jeden druhého. Nechci ho měnit a já se taky měnit nenechám. Na to jsem už velká. Možná právě proto nám je spolu tak dobře.

Jak vypadá vaše soužití? Vypadáte jako dva temperamentní lidé. Hádáte se?
Vůbec. Já sice vzplanu jako sirka, ale Patrik je v soukromí naprostej kliďas. Co se ovšem práce týče, umí být pěkně tvrdej a direktivní.

Vadí ti na něm vůbec něco?
Má milion chyb. Stejně jako já.

Myslíš, že tenhle chlap je tvůj už navždy?
To si snad myslí každej, když je zamilovanej! Teď každopádně všechno funguje a já cítím naplnění.

Tvé dceři Lauře je sedm let. Co ji v tomhle věku zajímá?
Laura má období zvířat. Vybudovala doma malou zoologickou zahradu a těší se, že ji ukáže tatínkovi. A pořád se mě ptá, jaké zvířátko si koupíme do nového domečku. Chtěla by koně nebo psa, ale protože už máme šestiletého Jacka Russella teriéra Missinku, povolila jsem jí ptáčka. Ona by nejradši měla velkého papouška, ale tomu se bráním. Musíme vymyslet nějakého, který dělá co nejmenší hluk.

Co Lauru baví?
Jsme velké pekařky. Pořád děláme mufiny. Jinak ale jíme zdravě. Laura má naštěstí ráda ovoce i zeleninu, polívky, ryby, mořské plody a taky sushi. Bohužel má zrovna období, že nechce jíst maso, ale myslím, že její chutě se ještě několikrát změní.

Vedeš ji ke sportu?
Chodí na gymnastiku, na tenis, koně... Pohyb vyžaduje a hýbeme se hodně i doma. Úplně nejradši spolu tancujeme. Vždycky si „vypeckujeme“ hudbu a děláme si diskotéku. Já paradoxně pocházím z naprosto nesportovní rodiny, nikdo mě ke sportu nikdy nevedl, nechodili jsme ani na výlety, neprovozovali jsme turistiku, nejezdili na kola, na lyže... Trochu to našim vytýkám, protože co se nenaučíš v mládí, už se nenaučíš. Sama jsem se s tím vypořádala tak, že jsem měla hudbu a zpívání už od pěti let a můj sport byl tanec, kromě toho jsem jezdila na kole a trochu hrála tenis. Laura, přestože má na zpěv talent, není tolik vyhraněná. U mě to bylo jasný. Chtěla jsem být zpěvačka a věděla jsem, že to tak bude. Varianta B neexistovala.

Přitom se zdá, že jsi vyloženě sportovní typ.

Přirozeně jsem stavěná sportovně. Po tátovi mám sportovní postavu – dlouhé nohy, žádná prsa. Vždycky jsem vypadala jako kluk. Táta je automechanik a kolegové mu dlouho říkali, jak má pěkného chlapečka. Navíc jsem pořád nosila krátké vlasy a kalhoty, nikdy jsem ani nechtěla být holka, stala jsem se jí až s písničkou Zvonky štěstí. Při její premiéře v televizi jsem si snad poprvé oblékla šaty s volánky. To mi bylo jedenáct, byla jsem nesvá, protože to pro mě nebylo přirozené, ale líbilo se mi to, objevila jsem v sobě novou Darinku.

čtenářů si právě čte tento článek