Daniela Kolářová: Pokusím se zestárnout normálně

Daniela Kolářová

Jsou rozhovory, na které se těšíte, a rozhovory, z nichž máte trochu strach. Na schůzku s Danielou Kolářovou mě vyprovázely oba pocity. Málokterá herečka má pověst tak vzdělané i nekompromisní osoby. Otázky, které jsme spolu probíraly, nebyly veselé – deziluze ze současné politiky, stárnutí či odchod milovaného člověka. Přesto hodina a půl, kterou jsme spolu strávily, nebyla depresivní. Naopak.

Další články najdete v aktuálním čísle MAGAZÍNU ŽENY. 

Magazín Ženy

Když jsme spolu domlouvaly rozhovor, chvíli jste váhala. Proč?

Znáte to, pořád dokola opakujete stejné věci a už v tom nevidíte žádný smysl.

A je tedy nějaká otázka, na kterou byste odpovídat chtěla, a mrzí vás, že ji nikdo ještě nepoložil?

Víte, motivován k rozhovoru musí být především novinář, on je tím, kdo by se měl umět dobře ptát. Samozřejmě, některé otázky vám mohou být nepříjemné, například vydávat všanc své soukromí. Podobná témata ale většinou rovnou odmítám.

Vždy, když se připravuji na rozhovor, zajímá mě proměna člověka v čase. A jak s věkem reviduje své názory. Stalo se vám něco podobného? Že jste něco řekla a pak toho zpětně litovala?

Občas se to stane. Nechodím na sociální sítě, ale vím, že můžete říct v podstatě cokoliv a někdo vám za to začne zpětně nadávat. Netvrdím, že jsem neomylná, ale pokud se lidé nepodepíšou, nechci se tím zabývat.

Překvapilo mě, že jste nedávno dala velmi otevřený a upřímný rozhovor Parlamentním listům. Týkal se zejména lednových prezidentských voleb. Předpokládám, že v tomto případě jste ale musela očekávat velmi nepříjemnou zpětnou vazbu, ne?

Už jsem si podobné typy rozhovorů zakázala a nechci na této platformě vůbec komunikovat. Nemám pak možnost rozhovor autorizovat, nevidím výsledek. Nemám důvod lhát ani se přetvařovat, ale podobná „popularita“ mě příliš netěší, nejde o skutečnou zpětnou vazbu.

Při prezidentských volbách jste veřejně a adresně podpořila Jiřího Drahoše. Nesdílíte názor, že by umělci a známé osoby do veřejného prostoru vstupovat neměli?

Rozhovor jsem dělala sama za sebe. Jsem občankou a voličkou, platím daně. A je přece úplně jedno, za jakou profesi se vyjadřujete. V první řadě jde o občanské cítění, takže je to každého osobní věc, zda a koho podpoří. Škatulkování na umělce a „ostatní“ mi přijde trochu nesmyslné.

Byla jste hodně zklamaná, jak volby dopadly?

Ano. Co se kolem nás reálně odehrává, je velice nebezpečné. Mám dost podobný pocit jako na konci osmdesátých let. Intuitivně cítím silné znepokojení.

Asi nejde jen o problém Česka a Slovenska, ale snad všech středoevropských postkomunistických zemí. Anebo nám zkrátka imponují populisté, silní a neomalení vůdci...

Zřejmě jde o všechno dohromady. Tedy rezidua komunistické společnosti a uzavřenosti, ve které jsme žili, i fakt, že neumíme přijímat lidi, kteří by potřebovali pomoct, nebo určitá zaslepenost čecháčkovstvím. S tím souvisí i pitomé, falešné národovectví. Místo toho bychom naopak měli napínat snahy ke větší vzdělanosti. Zdá se, že postrádáme základní etické normy – a v politice je to zcela evidentní. Mnozí neznají meze, obcházejí zákony i Ústavu. Víte, na mě někteří politici působí téměř patologickým dojmem, nejen u nás, ale i v Polsku či Maďarsku. Vidíte osobní ambice psychicky nezdravých lidí a nechápete, že jsou schopni kolem sebe vytvořit tak obrovskou kamarilu věrných, či dokonce politickou stranu. Někomu zkrátka vyhovuje mít silného, uřvaného vůdce.

V jednom rozhovoru jste se – i v souvislosti s vaším manželem – dotkla problému antisemitismu a xenofobie.

Často přemýšlím nad tím, jak mohou s podobnými postoji sympatizovat staří lidé, kteří zažili nacismus a válku, proč i oni mohou volit extremistické strany. Ale i za války mnozí lidé souhlasili s antižidovskými postoji. Setkávala jsem se s tím už jako dítě. Vyrůstala jsem v Karlových Varech a občas přede mnou někdo něco podobného plácl. Často to šlo i od katolické církve, že Židé ukřižovali Ježíše.

Právě váš manžel politiku hodně sledoval a uměl ji velmi vtipně a ironicky komentovat. Říkáte si, jak by současnou situaci glosoval on?

V těchto věcech a názorech jsme byli docela zajedno. Určitě by to hodně sarkasticky okořenil a často mě napadá, co tomu tam nahoře říká.

Říkáte, že jste v tom byli zajedno. Tkví podle vás úspěšnost dlouholetého partnerského svazku i v podobných politických názorech?

To je velmi individuální. Záleží totiž na tom, jak své odlišnosti prezentujete, zda je partnerovi či rodině vnucujete. S manželem jsme se potkali v polovině šedesátých let na pražské DAMU. V té době povolily ledy, vycházela spousta úžasných knížek, hrálo se skvělé divadlo. Snažili jsme se všechno stíhat a polapit. Měli jsme společné zájmy a lásku k filmům, výtvarným směrům, a také k turistice a jazzu.

Daniela Kolářová

Takto jste vychovávali i oba vaše syny?

Když už měli trochu rozumu, mohli jsme je ovlivňovat i skrze knížky, navíc oba kluci chodili do skauta. Dělali jsme to opatrně. Když byli větší, nastala klasická schizofrenie, že něco mohli říkat v oddíle a doma, ale ne ve škole či na veřejnosti.

Jak se vám podařilo „uchránit“ je od divadla?

Nevypadalo, že by po tom nějak toužili. Oba si vybrali svoji cestu a my je do ničeho nenutili, nechali jsme tomu volný průběh. Přes literaturu jsme je možná nenápadně směrovali, ale chtěli jsme, aby si vybrali sami. Když se například Šimon rozhodl, že půjde pracovat do Jedličkova ústavu, byl velice mladý. Potěšilo mě to, i když jsem tušila, že ho časem může těžká práce odradit, že u něj třeba dojde i k vyhoření. Nestalo se.

Komplikovanému vztahu matky s dospělým synem se věnoval i nedávno uvedený seriál „Život a doba soudce A. K.“. Vaše ambiciózní hrdinka, úspěšná advokátka, ovšem nebyla prototypem příliš milující a obětující se matky, navíc řešila problém s alkoholem či ztrátu profese.

Na schůzkách, ještě před první sérií, jsem tvůrce prosila, aby moje hrdinka byla rozporuplná, ne pouze hodná nebo zlá. Mám pocit, že její charakter ve druhé sérii byl zajímavější, barvitější – a byla jsem za to vděčná.

Seriál otevřel také další palčivé téma. Touhu starších lidí stále pracovat, jejich neschopnost přijmout, že pro ně v zaměstnání už není místo či že jim docházejí síly. Funguje něco podobného i u herců a hereček?

Samozřejmě, ale všechno je vždy také otázkou sebereflexe, kdy člověk dokáže být sám k sobě kritický, dívat se na sebe z nadhledu a říct si: „Teď to možná ještě jde, ale za chvíli bych to už měl zabalit...“

Jenže divadla jsou pod neustálým drobnohledem, jakmile nějaká známá tvář odejde do penze či je tzv. odejita, spustí média obrovský povyk. A v ten samý den propustí doly na severní Moravě desítky horníků a všem je to tak trochu jedno...

Téma „vyhozených hereček“ bude vždycky mediálně přitažlivé, ale i zbožím a potravou pro odporné bulvární tiskoviny. Nechápu potřebu číst podobné články. Vždyť většinou ani nejde o snahu dotyčné osobě nějak pomoci.

Zažila jste někdy starší kolegyni, která odchod z divadla neunesla?

Kdysi, ještě za totality, hrála na Vinohradech svérázná kolegyně, herečka Nina Popelíková. Manželka Oty Sklenčky, byla zajímavým hereckým typem, štíhlá, chytrá, bystrá a šikovná – dokonce uměla zedničit. Tehdejší ředitel Míka si ji pozval do ředitelny a oznámil jí, že ji posílá do důchodu. Nezhroutila se, ale velice brzy zemřela, a myslím si, že se doma strašně trápila. Divadlu dala spoustu svých sil, a když se natvrdo dozvěděla, že pro ni už není místo, sebralo ji to. Třeba k mému manželovi, když už byl hodně nemocný a po mozkové mrtvici fyzicky indisponován, se jeho mateřské Divadlo Na zábradlí zachovalo ohromně. Neopustili ho, dokonce mu i v obtížném zdravotním stavu nabízeli práci.

Vy jste se ale podobným problémům vyhnula, ještě ve vinohradském angažmá jste začala spolupracovat s Pražským komorním divadlem Dušana Pařízka. Šlo o zadní vrátka, nebo náhlou touhu zkusit něco jiného?

Když jsem dostala poprvé nabídku od Dušana Pařízka a do ruky text Wernera Schwaba „Lidumor“, tak jsem se úplně sesypala. Podobnou hru jsem četla poprvé a byl to pro mne šok. Dokonce jsem si říkala: „Bože, to je ale slovní průjem!“ Nejdřív jsem roli odmítala, ale pak jsem se na sebe hrozně naštvala. Odmalička nám doma tvrdili, že jsou Němci hnusní a zlí, celou dobu v izolaci jsme o nich moc nevěděli. Řekla jsem si: „Nebuď srab a zkus to!“ Zjistila jsem, že jde o jiný způsob myšlení o divadle, o vzpouru, že Schwabovy dialogy jsou rafinované, postaveny na jiných základech.

Momentálně vás diváci mohou vidět v pražském Divadle U Valšů, čím vás zlákal právě tento prostor? Zatoužila jste po letech na velkém jevišti hrát v malém, komorním prostoru?

To vzniklo náhodou. Tak velký rozdíl mezi velkou a malou scénou zase není. Určitě ne v intenzitě, spíš v prostředcích. Na malé scéně tělo nepoužíváte tak intenzivně, jako na velké scéně, šetříte je. Malé prostory jsou intimnější a příjemnější. „Drahou Matyldu“ od Israela Horovitzenám nabídl režisér Ota Kosek, a teprve když vše vyjednal s ředitelem nadace „Život 90“, začali jsme U Valšů zkoušet. Že jde o příjemný prostor na zázračném místě v centru Prahy, je příjemný bonus navíc.

Jedním z titulů, které zde hrajete, je „Dámská šatna“. Vztahy mezi herečkami se občas démonizují, tady jde navíc o příběh umělkyň z oblastního divadla. Vy jste ale měla štěstí, že jste se na oblasti nikdy nepůsobila.

Ale jistě, mezi Prahou a oblastí je dost podstatný rozdíl. Ještě koncem šedesátých let fungovala praxe tzv. umístěnek – mladí herci prostě odcházeli povinně na oblast. Moje máma pracovala v účtárně karlovarského divadla, věděla jsem, jak oblastní systém funguje, a uměla si i dobře představit, že po škole půjdu mimo Prahu. Nepřišlo mi to nijak divné, ale paradoxně si celý náš ročník hned po absolutoriu rozebraly pražské soubory.

Daniela Kolářová

Takže za vaší touhou dělat divadlo stála maminka a její působení v divadelní účtárně?

„Půjčovala“ mě coby dítě do různých pohádek – a tam asi vznikl úplně první impulz. Dlouho jsem to ale nebrala vážně, teprve na střední škole jsem se díky panu učiteli češtiny V. Bartůňkovi začala divadlem více zabývat. Založil studentský kabaret Kapsa. Díky tomu jsem si definitivně ujasnila, že bych chtěla dělat zkoušky na DAMU. Měla jsem sice záložní variantu – knihovnickou nástavbu – ale naštěstí mě vzali napoprvé.

Vaše maminka se studiem na DAMU souhlasila?

Vůbec ne, a taky věděla proč.

Byla na vás posléze pyšná?

K mým výkonům byla dost nemilosrdná.

Díváte se ráda na své staré filmy a televizní hry?

Vydržím to většinou jen pár minut. Spíš kvůli kolegům, kteří už zkouší v hereckém nebi, ale na sebe se koukat nevydržím. Nedávno mě na Febiofestu poprosili, abych v rámci přehlídky vybrala svoji nejoblíbenější filmovou roli. Rozhodla jsem se pro Obecnou školu, mám figuru učitelky Maxové možná skutečně nejraději. Částečně jsem film zvolila i z nostalgie kvůli Rudolfu Hrušínskému, Petru Čepkovi a Janu Třískovi. Měla jsem štěstí, že jsem s nimi mohla pracovat.

Zvláštní, v mládí jste byla prototypem moderní bezstarostné veselé dívky a teď vám dávají často role nepříjemných, ambiciózních žen. Přiznejte se, kdy jste naposled hrála hodnou, milou babičku? Teď si žádnou podobnou roli nevybavuju...

Máte pravdu, bezstarostných dívek jsem si zahrála opravdu hodně, v podobné škatulce jsem byla příliš dlouho a toužila po propracovanějších charakterech. Moc se mi to ale nedařilo, určitý průlom přišel až se seriálem „Synové a dcery Jakuba skláře“ a rolí Vilemíny.

Musím se přiznat, že upřímně nevím, nakolik byl vámi zmiňovaný seriál dobově poplatný a nakolik na svou dobu neobyčejně otevřený. Od mládí jsem ho totiž neviděla.

Podobné rozporuplné názory jsem slyšela často. Scenárista Jaroslav Dietl i režisér Jaroslav Dudek se kvůli Jakubu Sklářovi s vedením Československé televize hádali a tvrdě o svůj seriál bojovali. Ale vezměte si, že to bylo poprvé, kdy v českém seriálu zaznělo slovo „odsun“, kdy s podobným tématem dokonce někdo cíleně pracoval. Kdyby nic jiného, tak tento fakt byl průlomový, do té doby šlo totiž o absolutní společenské tabu. O odsunu se zkrátka nemluvilo. Koneckonců – ani dnes nejde o jednoznačné téma.

Pro diváky bylo stejně nejdráždivější, že se seriál odehrával v dlouhém časovém úseku a že se každé z Jakubových dětí politicky a sociálně vyvinulo zcela jinak. Třeba vaše Vilemína, submisivní dívka, která se teprve po těžkém úrazu svého despotického manžela emancipuje. Dokonce se z ní stane předsedkyně JZD...

Ano, převezme za svůj život zodpovědnost a všechny své strašné zážitky dokáže nějak zužitkovat. Nevím, mně přišel scénář opravdu zajímavý a neříkám to jen kvůli sobě a své postavě. Ano, byl v něčem dobově poplatný, ale snažil vyprávět o událostech, o nichž se tady čtyřicet let vůbec nehovořilo.

Nabízejí vám role v nekonečných seriálech?

Jednu dobu jsem působila v seriálu Ulice. Když se Pavel Kříž rozhodl odejít, skončila i moje seriálová linka. Ulevilo se mi.

Když jsem před rokem četla, jak jste popisovala ztrátu manžela, dost mě to zasáhlo. Mám pocit, že naše společnost neumí smrt zvládat i přijímat a že podobné věci raději vytěsňujeme. Zažila jste už před onemocněním vašeho manžela podobnou zkušenost?

Ne, byla to moje první zkušenost. Pravda je, že je to fatální zásah. A pochopíte obsah slova pokora.

Ale asi nejde být na vše úplně sám, ne?

Naštěstí existují různé služby, sestřičky, které vám chodí pomáhat. Například Cesta domů je úžasná instituce, také mi pomáhaly sestry z vršovické diecéze i z HOMECAR. Umějí odborně ošetřit a opatřit ležícího pacienta. Vyměňují prostěradla, vykoupají ho. Pokud jsem měla nějakou práci, tak jsem ráno uvařila, pak přišla sestřička, mého muže nakrmila a obstarala hygienu. Nebyla jsem na to úplně sama, to bych ani nevydržela. I proto jsem občas chodila pracovat, protože jsem si potřebovala vydechnout.

Muži ale hůř zvládají, když jsou najednou bezmocní a odkázáni na pomoc druhých. A ještě více, když byli celý život zvyklí na obdiv ostatních.

Ano, to je pravda. Občas to bylo s křikem a vztekem. Ale byla spousta dnů, kdy jsme se smáli a bavili úplně normálně. Jen jsem byla zaskočena, že v době, kdy to ještě šlo, nechtěl trénovat chůzi s chodítkem na ulici. Protože před mozkovou příhodou aktivně sportoval.

Rozumím, můj otec i v osmdesáti odmítal nosit hůlku.

Lékařky mě upozorňovaly, že pacienti-muži jsou ješitní a stydí se. Ale když nemoc vrcholila a byl jenom ležícím pacientem, dokázal se kupodivu zvláštním způsobem se svým stavem smířit, což bylo překvapující. Žertoval, hlava mu myslela pořád dobře, jenom tělo nesloužilo. Chodili za ním na návštěvu kamarádi, cítil se fajn. Podvědomě jsem vytěsňovala sdělení lékařů, že jde o otázku měsíců. Jenomže nastal den D. Jirka zavřel oči a už se neprobudil. Byli jsme s ním já i syn, přišla sestra a lékař z Cesty domů. Dodýchal doma.

Co vám pomohlo vyrovnat se se ztrátou?

Práce! Pobyt doma je ze začátku nesnesitelný, musíte se unavit, abyste dokázala usnout.

Přestala jste se věnovat činnostem a koníčkům, které jste dělali spolu?

Ani ne, Jiří byl, alespoň co se týče koníčků, diametrálně odlišný a zaměřený jinak. Spíš mě napadají věci a situace, které se v různých situacích periodicky vracejí. Třeba naše cestování po horách, dovolená v Pyrenejích, Island.

Doufám, že se neurazíte, ale působíte na mě jako žena, která se nebojí stárnout. Nenechala jste si do obličeje napíchat tuny botoxu, své vrásky nijak neskrýváte. Měla jste to tak v sobě vždycky, nebo jste k tomu musela časem dospět?

Jednou mě napadlo, že si nechám vrásky kolem očí vyhladit. Ale postihl mě tehdy tak silný šedý zákal, že jsem na jedno oko dokonce vůbec neviděla. Řešila jsem skutečný problém a zrušila objednání na estetickou operaci. Pak jsem si řekla, že to tak asi mělo být. A rozhodla se, že se raději pokusím zestárnout normálně.

Daniela Kolářová (*1946)

Narodila se v Chebu. Dětství prožila v Karlových varech. Právě tam v devíti letech začala hereckou kariéru malou rolí v pohádce Císařovy šaty. V letech 1964–1968 studovala na pražské DAMU. Převážnou část své divadelní kariéry strávila v divadle na vinohradech, dlouhodobě spolupracovala i s pražským komorním divadlem. V 70. a 80. letech minulého století byla jednou z nejvíce obsazovaných hereček, mimořádnou diváckou oblibu jí přinesly role ve filmových komediích (Na samotě u lesa, Kulový blesk) a zejména účast v seriálech (Sňatky z rozumu, Taková normální rodinka, Nemocnice na kraji města, Synové a dcery Jakuba skláře). Je oblíbenou herečkou režiséra Jana Svěráka (Obecná škola, Akumulátor 1, Tmavomodrý svět, Vratné lahve), v posledních letech dostala výrazné role ve filmech Kawasakiho růže či Polednice. V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady, i nyní se o politiku aktivně zajímá. S manželem Jiřím Ornestem, který loni zemřel, má syny Šimona a Matěje.

Daniela Kolářová

Další články najdete v aktuálním čísle MAGAZÍNU ŽENY. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek