Čtyřiadvacetiletý Daniel si prošel změnou pohlaví už v osmnácti letech. Celé dospívání bojoval s úzkostmi, proto se rozhodl pro tento zásadní krok. Později se zjistilo, že má hraniční poruchu osobnosti.

Touha po štěstí

Své tělo začal Daniel nenávidět už v sedmi letech. S trápením se tehdy svěřil bratrovi. „Úplně si vybavuji ten moment. Dlouhodobě jsem totiž trpěl nenávistí vůči vlastním pohlavním orgánům. Nechtěl jsem ho tam dole mít,“ přiznává otevřeně.

„Když je vám celoživotně mizerně a najednou na internetu najdete lidi, kterým je psychicky stejně špatně jako vám, a oni vám začnou dávat naděje na lepší život v jiné roli, chytíte se toho už jen ze zoufalství,“ prozradil svou motivaci v rozhovoru pro Flowee.

„Nenávidíte svoje tělo a najednou slyšíte nebo čtete, že změna pohlaví tomu člověku pomohla. Také jsem se na to upnul. Začal jsem na sociálních sítích vyhledávat podobnou skupinu lidí a cítil se najednou přijímaný. Najednou jsem viděl světlo na konci tunelu. Prožíval jsem deprese, úzkosti a k tomu se pojily další sekundární diagnózy. A tohle se zdálo jako řešení, které mi z toho všeho pomůže,“ vzpomínal na osudové rozhodnutí v rozhovoru pro Deník.

Daniela přitahují muži i ženy. V současné době randí s půvabnou Terezou v minulosti tvořil pár s mužem. „V šestnácti letech jsem si našel partnera a řekl, že jsem gay. S mojí poruchou jsem si myslel, že jsem našel lásku na celý život a hodně se na něj upnul.“

Osudové rozhodnutí

Celý proces trval několik měsíců. Daniel absolvoval různá sezení u lékařů a sexuologů.

„Když vynecháme samotný proces papírování a podíváme se čistě na tu operaci, tak za mě je to šílená řezničina. Zní to sice velmi přelomově, když lékaři řeknou: umíme vytvořit funkční orgán, ale takhle to není. Prošel jsem kastrací. V podstatě tam všechno zůstalo a jen mi upravili penis do jiného vzhledu. Pak také můžeme řešit, co je to funkčnost. Nemůžu mít děti, neprobíhá u mě menstruace a je tam z kůže vytvořená jakási zakončená roura. Téměř rok jsem dole necítil vůbec nic. Po odstranění penisu lékař do svalu vytvoří díru, takže penetrace možná je. Ale to je tak jediný, co jde,“ popsal zákrok.

Po krátké vlně radosti přišlo rychlé vystřízlivění. „Cítil jsem euforii, že si na sebe můžu vzít upnutou sukni, nebo si vzít plavky, protože když jsem měl penis, tak to nešlo, protože to bylo bolestivé a nepříjemné, takže ta vidina toho, že najednou to nebudu muset řešit, byla skvělá, ale rozhodně to nesplnilo moje očekávání. Lékař, který mi operaci dělal, mi tvrdil, že ten orgán bude vypadat téměř identicky s ženským pohlavím, což se nestalo.“

Kvůli zásadnímu rozhodnutí si prošel peklem. Opět začal bojovat s démony ve své hlavě. Pokusil se dokonce sáhnout si na život.

„Došlo mi, že jsem si tím vším prošel úplně zbytečně. Samozřejmě ze začátku jsem ty myšlenky odmítal, jenže jednou jsem té pravdě čelit musel. Vyrovnat se s tím bylo extrémně náročné, dvakrát jsem se pokusil o sebevraždu, což je mimochodem statisticky dost časté u přeoperovaných transsexuálů,“ přiblížil.

„Toužil jsem být ženou, ne být zmutovaný muž. Nechtěl jsem mít zohyzděný tělo. Já jsem chtěl být ženou,“ dodal.

O své přeměně na ženu začal pochybovat poměrně krátce po zákroku. „Docházet mi to začalo zhruba po dvou letech.“ Za špatné rozhodnutí viní i lékaře, kteří se mu podle jeho názoru málo věnovali.

Související články