DANA MORÁVKOVÁ (39), představitelka lékařky Zdeny Tiché, by klidně jela točit válečný film do pouště, ve vztazích je konzervativní a k doktorům nechodí.

Máte absenci návštěv u lékařů v rodině?
Ano, maminka je na tom stejně, tatínek taky nechodil a manžel Petr už se vůbec nehrne. Nemluvím o zubaři. Toho navštěvujeme pravidelně.

Kromě přihlášky na DAMU jste měla v záloze žurnalistiku. Bylo vám někdy líto, že jste tam nešla?
Ne. Herectví je krásná profese. Divadlo, natáčení, dabing. Miluju třeba práci v rádiu, které je, bohužel, strašně málo. Nikdy nedošlo k tomu, že bych si říkala: Že já radši… Možná jen, když se do mě obouval bulvár - vždycky jsou takové vlny - tak jsem přemýšlela, co bych za to dala, mít svatý klid a nezajímat je. Ale i novinařina je krásná. Mě by lákala sportovní redakce nebo komentování přenosů krasobruslení či gymnastiky, kterým jsem se intenzivně věnovala.

Péťa už má jasno, co by chtěl dělat?
Ne. Jeho zájmy se hrozně mění a zatím je dost času. Má před sebou osm let. Sama jsem zvědavá, co si vybere.

Co jste všechno musela kvůli nějaké roli zvládnout nebo se naučit?
Před natáčením filmu Van Helsing jsem chodila na tréninky s kaskadéry, abych dokonale létala. Vůbec jsem se nebála, i když jsem byla hodně vysoko. Kvůli japonskému filmu Srpnové výkřiky jsem se musela naučit na violoncello. Chodil k nám domů pan učitel a trénoval se mnou, ale naštěstí mi namazal smyčec mýdlem, abych nerušila sousedy. Kvůli jedné pohádce jsem se zase učila chodit na chůdách, kvůli jiné jsem studovala němčinu, protože byla celá v tomto jazyce. Takové úkoly mě hodně baví. Já bych jela klidně bez rozmýšlení točit i na dva měsíce válečný film do pouště.

V jistém směru je Zdena velmi pohodlná postava. Většinu času jste v doktorském…
Myslíte na převlékání? Velmi často se ráno navleču do bílého a ve stejném kostýmu jsem celý den. Ale já jsem asi jedna z mála hereček, které nevadí převlékání. Módu mám jako koníček.

Když nikam nemusíte, jste ten typ, co nesundá noční košili, dokud není zbytí?
Mívám taky pyžamové dny, ale moc jich není. Ovšem jednou jsem jela v pyžamu do Snídaně s Novou. Zaspala jsem, tak jsem vlezla do taxíku v pyžamu, abych byla na místě včas. Nikdo, kromě taxikáře a vrátných, mě neviděl. Kdy užijete nad ránem tolik legrace?

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Story, které je právě na novinových stáncích.