V Česku i ve světě uznávaná mezzosopranistka je nejen umělkyní, ale také nadšenou běžkyní a uživatelkou sociálních sítí, kde se prý občas dějí zajímavé věci.
Na svém facebookovém profilu velmi často sdílíte citáty. Co vás k tomu vede?
Ano, a snažím se sdílet i humorné citáty. Ti, kteří je kdysi vyslovili, byli totiž velmi moudří a do doby, ve které je pronesli, to pasovalo. A já sdílím ty, u kterých mám pocit, že pasují i do doby dnešní. Jsou to takové věčné pravdy.
Jak na to reagují vaši fanoušci?
Jejich reakce mě právě velmi zajímají, protože se tam pokaždé vyrojí diskuse, kterou bych k danému tématu ani nečekala. A najednou je vidět, jak ti lidé přemýšlejí. Je to taková sociologická cesta do duší těch, kteří se na sociálních sítích pohybují. Řada lidí si totiž citáty bere osobně. Když jsem sdílela citát Karla Čapka, tak mi někteří dokonce sprostě vynadali. A i když pod citátem byl Čapkův podpis, vůbec nepochopili, že to nejsou moje slova.
Podle nějaké studie prý lidé, kteří mají rádi citáty, věří na konspirační teorie a tíhnou k alternativní medicíně.
(smích) Tak takovou studii jsem nikdy nečetla a ani by mě to nenapadlo, protože konspiračním teoriím se naopak strašně směju. Teď je to velká móda, fandit konspiračním teoriím. Mělo by to být k pláči, ale spíš je to k smíchu, co jsou ti lidé schopni vymyslet. A co se týče alternativní medicíny… Já věřím na normální medicínu. Když mě něco bolí, tak si tu tabletu vezmu, k zaříkávačce nejdu. Samozřejmě že existují situace, kdy vám někdo s něčím náhodně pomůže, a vy si pak můžete myslet, že to má něco do sebe. Ale to bych nebrala za bernou minci.
Hudba Dagmar Peckovou provází celým životem
Stále platí, že se každý den věnujete běhu?
Ano, a je to o disciplíně. Vím totiž, že kdybych jednou nebo dvakrát vynechala, tak už bych se potřetí sama sebe ptala, jestli to je nutné, abych vůbec běhala. Jsem hodně disciplinovaný člověk a každý den musím mít tuto aktivitu vykonanou, jinak bych nevyšla sama se sebou a strašně bych se peskovala. Běhám proto, abych si vyčistila hlavu, a také si myslím, že bych i v šedesáti měla nějak vypadat, když už se vnucuju lidem na jeviště. Díky tomu si můžu občas uďobnout i kus dortu.
Máte ráda stereotyp v podobě jedné konkrétní trasy, nebo běháte pokaždé jinudy?
Snažím se to měnit. V Německu, kde mám druhý domov a rodinu, jsou daleko větší možnosti, protože bydlíme na úpatí Schwarzwaldu a kolem nás jsou lesy. Takže možností a tras je tu nepřeberně. Když jsem v Praze, běhám v Krčském lese a tam jsou možnosti už vyčerpané. Ale je tam samozřejmě krásně.
Běháte se sluchátky, nebo bez nich, abyste mohla vnímat svět kolem?
Sluchátka jsem neměla snad nikdy. Já chci slyšet šum stromů, zvuky přírody, zpěv ptáků. Nedávno jsem běžela a říkala si, že tu někde něco ťuká a on to byl datel. To se sluchátky nevnímáte, a v lese se děje tolik nádherných věcí! Takže o to všechno byste přišli, kdybyste běhali se sluchátky.
Pokud bych si ale vyrazila s vaší hudbou v uších, určitě byste pro mě měla pochopení. Mohla bych si totiž nyní, v adventním čase, pustit vánoční album, které jste natáčela v květnu. Jaké to je, vcítit se do Vánoc na jaře?
Od toho jsme umělci, abychom se do toho byli schopni vžít. Když jsem v nějaké roli, také nejsem tou osobou, kterou ztvárňuji. Ale musím se vžít do toho, abych iluzi, že jsem tou, kterou ztvárňuji, vytvořila. A přesně tak je to s natáčením vánočních písní v létě. To je úplně stejné.
Česku i ve světě uznávaná mezzosopranistka je nejen umělkyní, ale také nadšenou běžkyní
Tato deska ale není jen o českých koledách.
Exaltatio navazuje na první díl alba vánočních koled Nativitas, které jsem také vydala s Musicou Bohemicou a panem Jaroslavem Krčkem, a to už přede dvěma lety. Obě tyto desky mají za úkol přiblížit klíčové vánoční skvosty nejen naše české, ale hlavně z celé křesťanské Evropy. Exaltatio je navíc speciální v tom, že nám pan Jaroslav Krček umožnil natočit i některé jeho skladby, které jsou v duchu tradičních vánočních písní a koled, které se na našem území zpívaly už od dob renesance a baroka.
Znějí Vánoce všude jinak? Nebo jsou vlastně stejné?
Ve výsledku jde o formu, jakou se to podává. Když chcete udělat jazzové Vánoce, tak vezmete světoznámou vánoční píseň a napíšete jazzovaný doprovod. Totéž se dá udělat v dalších hudebních stylech. Já mám nejradši to klasické ztvárnění Vánoc, jak to dělá pan Krček a Musica Bohemica. To mě oslovuje nejvíc, a proto jsem s oběma vánočními alby tak dlouho čekala. Své první vánoční album jsem vydala až ve svých sedmapadesáti letech. Já jsem si počkala, až si najdu ansámbl, který mi bude mluvit z duše, a to je právě pan Krček.
Představovala jste si finální podobu tohoto alba právě takto?
Tyto věci jsem přenechala panu Krčkovi. On se v tomto oboru vyzná daleko lépe než já. Jen jsem mu řekla, co bych na tom cédéčku chtěla mít. A to evropské vánoční písně, křesťanskou Evropu a evropské křesťanské hodnoty trošku vrátit tam, kde vždycky byly a odkud se možná trochu vytratily. Nechci mluvit o klasice nebo klasické písni, ale o klasických Vánocích. Tohle je taková slavností podoba Vánoc a oslava toho, že se zrodil nový člověk a vlastně i nová víra.
Nové album bývá startovním projektem pro navazující aktivity, tedy koncerty. Mrzí vás, že se letos konat nebudou?
Hodně. My jsme měli po vlastech českých, jak já říkám, naplánované koncerty od Ostravy po Kadaň. Bylo to asi jedenáct koncertů, které se samozřejmě zrušily, tak se je pokusíme přeložit na příští rok. S tím prvním cédéčkem jsme jezdili dokonce dva roky, protože je o to vždycky velký zájem. Jak o pana Krčka a Musicu Bohemicu, tak i o mé jméno. A vzhledem k tomu, že naše spojení je dost šťastné, tak se budeme modlit, aby to příští rok bylo o něco lepší a my se mohli s tímto albem vydat na cesty.
